Verin vzhlédla. „Kdepak, nejsem přesvědčená, že za všechny potíže mladého al’Thora může jen síla, Matrime. Mnozí by jeho povahu rádi svedli na saidín, ale to by znamenalo naprosto přehlížet neuvěřitelné tlaky, která jsme na ramena toho ubohého chlapce vložili.“
Mat zvedl obočí a zalétl pohledem k Tomovi.
„Každopádně,“ usrkla Verin čaj, „není možné to příliš svádět na poskvrnění, protože to už na něj nebude působit.“
„Nebude?“ zeptal se Mat. „Rozhodl se přestat usměrňovat?“
Zasmála se. „To by spíš ryba přestala plavat. Ne, poskvrnění na něj už nebude působit, protože už není. Al’Thor saidín očistil.“
„Cože?“ vyhrkl prudce Mat a narovnal se.
Verin se napila čaje.
„Mluvíš vážně?“ zeptal se Mat.
„Naprosto,“ odvětila.
Mat znovu pohlédl na Torna. Pak si popotáhl kabát a prohrábl vlasy.
„Co to děláš?“ zeptala se Verin pobaveně.
„Nevím,“ řekl Mat a cítil se nemotorně. „Asi jsem si prostě myslel, že bych se měl cítit nějak jinak, nebo tak něco. Celý svět kolem nás se změnil, ne?“
„Dalo by se to tak říct,“ přikývla Verin, „i když bych namítla, že samotné očištění je spíš jako oblázek, vhozený do rybníka. Bude chvíli trvat, než se vlnky dostanou ke břehu.“
„Oblázek?“ zeptal se Mat. „ Oblázek? “
„Nu, možná spíš balvan.“
„Zatracená hora, jestli chceš znát můj názor,“ zamumlal Mat. Znovu se usadil na tu děsnou lavici.
Verin se zasmála. Zatracené Aes Sedai. Musely být takové? Nejspíš to byla další přísaha, kterou skládaly a nikomu o ní neříkaly, něco o tom, že se mají chovat tajemně. Upřel na ni pohled. „Čemu ses to smála?“ zeptal se nakonec důrazně.
„Ničemu,“ řekla. „Jenom jsem si říkala, že brzy pocítíš něco z toho, co jsem tento uplynulý měsíc dělala já.“
„Což bylo?“
„Nu,“ řekla. „Myslím, že jsem o tom mluvila předtím, než jsem se nechala odvést k nepodstatným tématům.“
„K zatracenýmu očištění prcrvýho zdroje,“ zamumlal Mat. „Vážně.“
„Měla jsem nanejvýš zajímavé zážitky,“ pokračovala Verin. Mata si samozřejmě nevšímala. „Možná si to neuvědomuješ, ale abys mohl odněkud cestovat, musíš tam strávit nějaký čas. Obvykle stačí pobýt na tom místě večer. Proto jsem se po rozchodu s Drakem vydala do nedaleké vesnice a pronajala si pokoj v hostinci. Zabydlela jsem se, naučila se, jak pokoj vypadá, a připravila se ráno otevřít bránu.
Jenže uprostřed noci se objevil hostinský. S lítostí mi oznámil, že se musím přestěhovat do jiného pokoje. Jak se zdálo, ve střeše nad mým pokojem našli prasklinu a brzy mi začne prosakovat strop. Nechtěla jsem se stěhovat, ale on trval na svém.
Takže jsem se přestěhovala na opačnou stranu chodby a začala se učit ten pokoj. Zrovna když jsem začínala mít dojem, že ho znám dost na to, abych otevřela průchod, znovu mě vyrušili. Tentokrát mi hostinský rozpačitě oznámil, že jeho manželka ráno při úklidu ztratila v pokoji náušnici. Ta žena se probudila uprostřed noci a byla hodně rozrušená. Hostinský, který vypadal dost unaveně, mě omluvně požádal, abych se znovu přestěhovala.“
„No a?“ zeptal se Mat. „Jenom náhoda, Verin.“
Zvedla obočí a pak se usmála, když se na lavici znovu zavrtěl. Ať to všechno shoří, on se neošíval!
„Odmítla jsem se přestěhovat, Matrime,“ pokračovala. „Hostinskému jsem řekla, že poté, co odejdu, může pokoj klidně prohledat, a slíbila mu, že si sebou žádnou nalezenou náušnici neodnesu. Pak jsem mu rázně zabouchla dveře před nosem.“ Upila čaj. „Za pár minut začal hostinec hořet – uhlík z krbu se překulil na podlahu a skončilo to tím, že celé to místo shořela do základů. Naštěstí se všem podařilo utéct, ale o hostinec přišli. Unavení a nevyspalí jsme se s Tomášem museli přesunout do vedlejší vesnice a najít si ubytování tam.“
„A dál?“ řekl Mat. „Pořád to zní jako shoda okolností.“
„Takhle to pokračovalo tři dny,“ řekla Verin. „Byla jsem vyrušena dokonce i tehdy, když jsem se pokusila naučit nějaké místo mimo stavení. Náhodný kolemjdoucí chtěl oheň, do tábora spadl strom, kolem prošlo stádo ovcí, rozpoutala se místní bouřka. Nejrůznější náhodné události mi vždycky zabránily se místo naučit.“
Talmanes tiše hvízdl. Verin přikývla. „Pokaždé, když jsem se pokusila naučit místo, něco se pokazilo. Z nějakého důvodu jsem se musela přemístit. Nicméně když jsem se rozhodla, že se nic učit nehodlám, a neplánovala jsem průchod otevřít, nic se nestalo. Někdo jiný by možná jel dál a cestování by pro tu chvíli vzdal, ale projevila se moje povaha a já jsem začala ten jev studovat. Bylo to velmi pravidelné.“
Zatracenej popel. Takové věci měl lidem provádět Rand. Ne Mat. „Podle toho, co říkáš, bys pořád měla být v Tearu.“
„Ano,“ řekla, „ale brzy jsem začala cítit, že mě něco táhne. Škube mnou. Jako když…“
Mat se opět zavrtěl. „Jako když do tebe někdo zasekne zatracenej háček? A stojí daleko a jemně – ale vytrvale – potahuje?“
„Ano,“ odvětila Verin. Usmála se. „Jak chytrý popis.“
Mat neodpověděl.
„Rozhodla jsem se k cestě použít světštější prostředky. Myslela jsem si, že má možná moje neschopnost cestovat co dělat s al’Thorovou blízkostí nebo snad s postupným rozvolňováním vzoru pod vlivem Temného. Zajistila jsem si místo v obchodní karavaně, která mířila na sever do Cairhienu. Měli prázdný vůz, který byli ochotní za rozumnou cenu pronajmout. Po všech těch dnech, kdy jsem byla stále vzhůru kvůli požárům, plačícím dětem a neustálému stěhování z jednoho pokoje do druhého, jsem už byla docela unavená. Takže se obávám, že jsem spala mnohem déle, než jsem měla. I Tomas si zdříml.
Když jsme se probudili, překvapilo nás zjištění, že karavana místo do Cairhienu zamířila na severozápad. Promluvila jsem si s vůdcem karavany a ten mi vysvětlil, že na poslední chvíli dostal tip, že v Murandy prodá zboží za mnohem lepší cenu než v Cairhienu. Zmínil se, že mi o té změně opravdu měl říct, ale vyklouzlo mu to z hlavy.“
Znovu upila čaj. „V tu chvíli jsem s jistotou pochopila, že mě to někam směřuje. Myslím, že většina by si to neuvědomila, ale já jsem studovala povahu ta’veren. Karavana neujela tak daleko k Murandy – jen den cesty – ale společně s tím taháním to stačilo. Promluvila jsem si s Tomášem a rozhodli jsme se nejít tam, kam nás to táhne. Klouzání není plnohodnotnou náhražkou cestování, ale nemá stejné omezení ohledně znalosti oblasti. Otevřela jsem průchod, ale když jsme dorazili na konec cesty, nevyšli jsme do Tar Valonu, ale do vesničky v severním Murandy!
To by nemělo být možné. Ale když jsme to probírali, Tomas a já jsme si uvědomili, že se zalíbením mluvil o lovecké výpravě, které se jednou účastnil ve Věmově, a já v tu chvíli otevřela průchod. Musela jsem se soustředit na špatné místo.“
„A tak jsme tady,“ ozval se Tomas, stojící se založenýma rukama a nespokojeným výrazem za křeslem své Aes Sedai.
„Vskutku,“ řekla Verin. „Zajímavé, neřekl bys, mladý Matrime? Omylem jsem skončila tady a připletla se ti do cesty právě ve chvíli, kdy velice potřebuješ někoho, kdo by tvému vojsku otevřel průchod?“
„Pořád to může být náhoda.“
„A to tahání?“
Nevěděl, co na to říct.