„Náhody jsou to, jak ta’veren fungují,“ řekla Verin. „Najdeš odhozenou věc, která se ti strašně hodí, nebo náhodou někoho potkáš přesně v ten správný okamžik. Náhodná možnost náhodně pracuje ve tvůj prospěch. Nebo sis toho nevšiml?“ Usmála se. „Chceš si na to hodit kostkami?“
„Ne,“ odpověděl zdráhavé.
„Jedna věc mi ale dělá starosti,“ řekla Verin. „Copak nebyla žádná jiná osoba, která se ti mohla připlést do cesty? Al’Thor má ty svoje aša’many, kteří prohledávají zemi a hledají muže, kteří dokážou usměrňovat, a předpokládám, že takovéto venkovské oblasti jsou na čelných místech seznamu, neboť je pravděpodobnější, že si tam usměrňovačů nevšimnou. Mohli jste narazit na některého z nich a on vám mohl průchod otevřít.“
„Tak to určitě ne,“ otřásl se Mat. „Někomu takovýmu Bandu nesvěřím.“
„Ani kdyby tě to mělo během mrknutí oka dostat do Andoru?“ zeptala se Verin.
Mat zaváhal. No, možná.
.Já jsem tu musela být z nějakého důvodu,“ řekla zamyšleně.
„Pořád si myslím, že v tom hledáš něco, co tam není,“ odvětil a znovu se na pálící lavici zavrtěl.
„Možná. Možná ne. Nejdřív bychom měli vyjednat mou cenu za to, že vás vezmu do Andoru. Předpokládám, že se chceš dostat do Caemlynu?“
„Cenu?“ řekl Mat. „Ale ty si myslíš, že tě sem vzor přinutil přijít! Proč bys ode mě měla něco chtít?“
„Protože,“ zvedla prst, „zatímco jsem čekala, až tě najdu – opravdu jsem nevěděla, jestli to budeš ty nebo mladý Perrin – uvědomila jsem si, že existuje několik věcí, které ti můžu poskytnout pouze já a nikdo jiný.“ Sáhla do kapsy šatů a vytáhla několik listů papíru. Jeden byl Matův obrázek. „Nezeptal ses, odkud to mám.“
„Ty jsi Aes Sedai,“ pokrčil Mat rameny. „Myslel jsem si, že… no, žes to zesaidarovala.“
„ Zesaidarovala? “ zeptala se bezvýrazně.
Pokrčil rameny.
„Dostala jsem tenhle papír, Matrime…“
„Říkej mi Mat,“ ozval se.
„Dostala jsem tenhle papír, Matrime, od temného druha,“ řekla, „který mi pověděl – protože mě považoval za služebnici Stínu – že jeden ze Zaprodanců rozkázal, že muži na obrázcích musí být zabiti. Ty a Perrin jste ve vážném nebezpečí.“
„To mě nepřekvapuje,“ řekl a nedal najevo, jak ho z jejích slov zamrazilo. „Verin, temní druzi se mě snaží zabít od chvíle, kdy jsem odešel z Dvouříčí.“ Na chvilku se odmlčel. „Ať shořím. Ode dne předtím, než jsem opustil Dvouříčí. Co se tím změní?“
„Tohle je něco jiného,“ řekla a hlas jí zpřísněl. „Úroveň nebezpečí, ve kterém jste… Já… Nu, prostě se shodněme, že jsi ve velkém, velkém nebezpečí. Navrhuji, abys byl příštích pár týdnů velmi opatrný.“
„Vždycky jsem opatrný,“ řekl Mat.
„Tak buď ještě víc,“ řekla. „Schovej se. Neriskuj. Než tohle skončí, budeš nepostradatelný.“
Pokrčil rameny. Schovat se? To mohl udělat. S Tornovou pomocí by se nejspíš dokázal zamaskovat tak, že by ho nepoznaly ani vlastní sestry. „To můžu udělat,“ řekl. „To je jednoduchá odměna. Jak dlouho ti bude trvat dostat nás do Caemlynu?“
„To nebyla moje odměna, Matrime,“ řekla pobaveně. „To byl návrh. O kterém si myslím, že bys měl opravdu velmi vážně přemýšlet.“ Zpod obrázku vytáhla malý složený kus papíru. Byl zapečetěný kapkou krvavě rudého vosku.
Mat si ho váhavě vzal. „Co je to?“
„Pokyny,“ řekla Verin. „Které vykonáš desátý den poté, co tě v Caemlynu opustím.“
Zamračeně se poškrábal na krku a pak se chystal rozlomit pečeť.
„Otevřeš ho až ten den,“ řekla Verin.
„Cože?“ zeptal se Mat. „Ale…“
„To je má cena,“ řekla Verin prostě.
„Zatracená ženská,“ zabručel s pohledem upřeným na papír. „Neslíbím ti něco dřív, než zjistím, o co jde.“
„Pochybuji, že ti mé pokyny budou připadat náročné, Matrime,“ poznamenala.
Mat se chvíli mračil na pečeť a pak vstal. „Nemám zájem.“
Sevřela rty. „Matrime, ty…“
„Říkej mi Mate,“ prohlásil a popadl svůj klobouk, ležící na polštáři. „A řekl jsem, že žádná dohoda nebude. Za dvacet dní stejně do Caemlynu dopochodujeme.“ Rozhrnul chlopeň stanu a ukázal ven. „Nedovolím ti, abys mě omotala provázkama, ženská.“
Zamračila se, ale nepohnula. „Zapomněla jsem, jaké dokážeš dělat potíže.“
„A jsem na to hrdý,“ dodal Mat.
„A kdybychom se dohodli na kompromisu?“ zeptala se Verin.
„Řekneš mi, co je na tom zatraceném papíru?“
„Ne,“ řekla Verin. „Protože možná nebude třeba, abys ho četl. Doufám, že se mi podaří k tobě vrátit, zbavit tě dopisu a poslat na cestu. Ale když to nebude možné…“
„Tak jaký kompromis?“ zeptal se Mat.
„Můžeš se rozhodnout, že dopis neotevřeš,“ řekla Verin. „Spálíš ho. Ale když to uděláš, počkáš v Caemlynu padesát dní, jen pro případ, že mi návrat bude trvat déle, než jsem předpokládala.“
To ho zastavilo. Padesát dní čekání byla dlouhá doba. Ale kdyby je mohl strávit v Caemlynu místo na cestě…
Byla Elain ve městě? Od jejího útěku z Ebú Daru si o ni dělal starosti. Jestli tam je, mohl by alespoň rychle začít s výrobou Aludřiných draků.
Ale padesát dní? Čekat? Buď to, nebo otevřít ten proklatý dopis a udělat, co se v něm říká? Ani jedna možnost se mu nelíbila. „Dvacet dní,“ řekl.
„Třicet,“ odpověděla, vstávajíc, a pak zvednutým prstem zarazila jeho námitky. „Kompromis, Mate. Myslím, že zjistíš, že mezi Aes Sedai jsem kompromisům mnohem přístupnější než většina ostatních.“ Natáhla ruku.
Třicet dní. Třicet dní by zvládl. Podíval se na dopis, který držel v rukou. Nemusel by ho otevřít a třicet dní čekání by pro něj ve skutečnosti neznamenalo žádnou ztrátu času. Bylo to jen o málo déle, než by mu trvalo dostat se do Caemlynu po svých. Vlastně to byla zatraceně výhodná dohoda! Potřeboval pár týdnů, než uvede draky do provozu, a chtěl nějaký čas, aby zjistil víc o věži Gendžei a hadech a liškách. Tom si nemohl stěžovat – když by jim stejně trvalo dva týdny, než by se do Caemlynu dostali.
Verin jej pozorovala s náznakem starostí ve tváři. Nesměl ji dát najevo, jakou má radost. Dejte to ženě najevo a ona si najde nějaký způsob, jak vás přinutit zaplatit.
„Třicet dní,“ řekl Mat zdráhavé a stiskl jí ruku, „ale až uplynou, můžu jít.“
„Nebo můžeš dopis po deseti dnech otevřít,“ řekla Verin, „a udělat, co se v něm říká. Jedno z toho, Matrime. Mám tvé slovo?“
„Ano,“ řekl. „Ale já ten zatracený dopis neotevřu. Počkám třicet dní a půjdu si po svém.“
„Uvidíme,“ řekla, usmála se pro sebe a pustila mu ruku. Složila jeho obrázek a pak vytáhla z kapsy malý váček svázaný koženou šňůrkou. Otevřela ho, vsunula obrázek dovnitř, a když to dělala, všiml si, že má uvnitř malý svazek složených kusů papíru, stejných jako ten, který drží v ruce. Co bylo jejich účelem?
Jakmile měla dopisy bezpečně uložené v kapse, vytáhla vyřezávaný kus průhledného kamene – brož ve tvaru lilie. „Začni bourat tábor, Matrime. Potřebuji otevřít váš průchod co nejdřív. Sama brzy potřebuji cestovat.“
„Dobře.“ Mat pohlédl na zapečetěný složený papír, který držel v rukou. Proč je Verin tak tajemná?
Ať shoří! pomyslel si. Já to neotevřu. Neotevřu. „Mandevwine,“ řekl. „Sežeň Verin Sedai vlastní stan, ve kterém může počkat, než zrušíme tábor, a dva vojáky, kteří jí přinesou všechno, co potřebuje. Taky informuj ostatní Aes Sedai, že je tady. Jsou to Aes Sedai, takže je nejspíš zpráva o jejím příjezdu bude zajímat.“