Mat zastrčil složený papír do opasku a chystal se k odchodu. „A ať někdo spálí tuhle zatracenou lavici. Nevěřím, že jsme se s tím krámem táhli takhle daleko.“
Tuon byla mrtvá. Pryč, odhozená stranou, zapomenutá. Tuon bývala Dcerou Devíti měsíců. Nyní byla jen záznamem v historii.
Fortuona byla císařovna.
Fortuona Athaem Devi Paendrag zlehka políbila na čelo vojáka, který se sklopenou hlavou klečel na krátké trávě. Dusné a vlhké altarské horko vyvolávalo dojem, jako by léto už dorazilo, ale tráva – která jen před pár týdny vypadala svěží a plná života – zakrněla a začínala žloutnout. Kde jsou plevel a bodláčí? V poslední době semena nepučela, jak měla. Stejně jako obilí se kazila a umírala dřív, než mohla skutečně ožít.
Voják před Fortuonou byl jeden z pěti. Za touto pěticí stály dvě stovky příslušníků Nebeských pěstí – nejelitnější z jejích útočných jednotek. Na sobě měli hrudní pláty z tmavé kůže a přilby z lehkého dřeva a kůže tvarované jako hmyzí. Přilby a hrudní pláty byly zdobené znakem zaťaté pěsti. Padesát dvojic sul’dam a damane, včetně Dali a její sul’dam Malahavany, které Fortuona k tomuto úkolu poskytla. Cítila potřebu obětovat této nejdůležitější misi něco osobního.
V ohradách za nimi se mlely stovky to’raken a chodily se svými ošetřovateli, kteří je připravovali na nadcházející let. Nad nimi už elegantně kroužilo hejno rakenů.
Fortuona hleděla na vojáka před sebou a položila prsty na místo na jeho čele, které předtím políbila. „Kéž tvá smrt přinese vítězství,“ pronesla tiše obřadní slova. „Kéž tvůj nůž prolije krev. Kéž tě tvé děti velebí až do posledního jitra.“
Ještě víc sklonil hlavu. Stejně jako ostatní čtyři v řadě byl oblečený v černé kůži. Na opasku mu visely tři nože a neměl plášť ani přilbu. Byl to malý muž – všichni příslušníci Nebeských pěstí byli malí a podsadití a víc než polovina v této skupině byly ženy. Pro ty, kdo při misích využívali to’raken byla váha vždy důležitá. Při nájezdu dávali přednost dvěma malým, dobře vycvičeným vojákům, než jednomu nemotornému hromotlukovi v těžké zbroji.
Bylo časně večer a slunce právě zapadalo. Generálporučík Yulan – který útočnou jednotku osobně povede – měl pocit, že nejlepší bude letět k večeru. Jejich útok začne za tmy, která je skryje před těmi, kdo by snad v Ebú Daru sledovali obzor. Dřív by opatrnost nebyla nutná. Co na tom, když lidé v Ebú Daru viděli stovky to’raken stoupat k obloze? Zprávy nedokázaly cestovat tak rychle jako křídla rakenů.
Jejich nepřátelé se však dokázali přemísťovat mnohem rychleji, než by měli. Ať už šlo o ter’angrial, tkanivo nebo něco jiného, co jim poskytovalo tu moc, představovalo to významné nebezpečí. Lepší bude zachovat nejvyšší utajení. Let do Tar Valonu zabere několik dnů.
Fortuona přešla k dalšímu z pětice vojáků v řadě. Žena měla černé vlasy svázané do copu. Fortuona ji polibila na čelo a pronesla tatáž obřadni slova. Těchto pět byli Krvavé nože. Černý kamenný prsten, který každý z nich měl, byl speciální ter’angrial, který jim propůjčí sílu a rychlost a zahalí je temnotou, a tak umožní splynout se stíny.
Za tyto neuvěřitelné schopnosti však bylo třeba zaplatit, neboť prsteny ze svých nositelů vysávaly život a během několika dnů je zabily. Sundat si prsten znamenalo proces mírně zpomalit, ale jakmile byl spuštěn – což se provádělo tím, že na nasazený kamenný prsten ukápli kapku nositelovy krve – byl nevratný.
Tato pětice se nevrátí. Bez ohledu na výsledky útoku zůstanou na místě, aby zabili tolik marath’damane, kolik půjde. Bylo to strašlivé plýtvání – ty damane by měly být uvázány – ale raději je zabít, než je nechat v rukou Draka Znovuzrozeného.
Fortuona popošla k dalšímu vojákovi v krátké řadě a dala mu polibek a požehnání.
Od chvíle jejího setkání s Drakem Znovuzrozeným se toho tolik změnilo. Její nové jméno bylo jen jedním z projevů. Teď před ní často padali na tvář dokonce i výše urození. Její só’džin - včetně Selucie – si vyholili hlavy. Od této chvíle si ponechají pravou stranu hlavy oholenou a na levé dorůst vlasy, které si spletou do copů. Prozatím nosili nalevo čapky.
Obyčejní lidé se pohybovali sebevědoměji a pyšněji. Zase měli císařovnu. Přes to všechno, co bylo na světě špatně, tahle věc byla zase v pořádku.
Fortuona políbila posledního z Krvavých nožů a pronesla slova, která je odsuzovala k smrti, ale také k hrdinství. Se Selucii po boku ustoupila dozadu. Generál Yulan vystoupil a hluboce se poklonil. „Ať je císařovně, kéž žije věčně, známo, že ji nezklameme T
„Je jí známo,“ řekla Selucia. „Světlo vás následuj. Vězte, že Její Veličenstvo, kéž žije věčně, vidělo dnes v zahradě, jak se z čerstvé jarní růže snesly tři okvětní plátky. Bylo zjeveno znamení vašeho vítězství. Naplň jej, generále, a tvá odměna bude velká.“
Yulan vstal, pozdravil ji pěstí přitisknutou k hrudnímu plátu, až kov zařinčel o kov. Odvedl vojáky k ohradám to raken, Krvavé nože jako první. Během několika okamžiků první stvoření proběhlo dolů po dlouhé pastvině vzadu za ohradami, označené tyčemi a fábory, a vzneslo se do vzduchu. Další ho následovala, celá flotila, víc, než kdy Fortuona najednou na obloze spatřila. Zatímco poslední sluneční paprsky bledly, letka zamířila na sever.
Rakeni a to’raken se obvykle takto nepoužívali. Většina útoků proběhla tak, že vojáky vysadili na shromaždišti, kde pak to’raken čekali, zatímco vojáci zaútočili a vrátili se. Tento nájezd byl však životně důležitý. Yulanův plán si žádal troufalejší útok, jaké bývaly zvažovány jen zřídka. To’raken nesoucí na hřbetech damane a sul’dam a útočící ze vzduchu. Mohl by to být začátek nové odvážné taktiky. Nebo to mohlo vést ke katastrofě.
„Všechno jsme změnili,“ řekla Fortuona tiše. „Generál Galgan se mýlí; tohle Draka Znovuzrozeného nezatlačí do horší vyjednávači pozice. To ho obrátí proti nám.“
„A nebyl proti nám už předtím?“ zeptala se Selucia.
„Ne,“ odpověděla Fortuona. „My jsme byli proti němu.“
„A v tom je nějaký rozdíl?“
„Ano,“ řekla Fortuona, sledující mračno to’raken, na obloze stěží viditelné. „Je. Bojím se, že brzy zjistíme, jak velký rozdíl to je.“
37
Síla Světla
Min tiše seděla a sledovala, jak se Rand obléká. Pohyboval se napjatě a opatrně, jako akrobat, kráčející po laně vysoko nad manéží. Pomalými promyšlenými pohyby prstů si zapnul levou manžetu na nažehlené bílé košili. Pravá už byla zapnutá; o to se jeho sloužící postarali.
Venku se schylovalo k večeru. Ještě nebyla úplná tma, přestože okenice už byly zavřené. Rand se natáhl pro zlatočemý kabát, vsunul ruku do jednoho rukávu a pak do druhého. Pak si postupně zapnul knoflíky. Nedělalo mu to potíže; stále víc si zvykal, že dělá věci jen jednou rukou. Knoflík po knoflíku. První, druhý, třetí, čtvrtý…