Min se chtělo ječet.
„Chceš o tom mluvit?“ zeptala se.
Rand se neotočil od zrcadla. „O čem?“
„O Seančanech.“
„Žádný mír nebude,“ řekl, zatímco si narovnával límec kabátu. „Neuspěl jsem.“ Mluvil hlasem prostým jakéhokoli citu, přesto však nějak napjatým.
„Není nic špatného na tom být zklamaný, Rande.“
„Zklamání není k ničemu,“ řekl. „Hněv není k ničemu. Žádná emoce nezmění skutečnost, a skutečnost je, že už nemůžu ztrácet se Seančany čas. Budeme muset vyjet do Poslední bitvy i s nestabilním Arad Domanem a riskovat útok zezadu. Není to ideální, ale musí to tak být.“
Vzduch nad Randem se rozechvěl a objevila se tam hora. Vidění byla kolem Randa tak běžná, že se Min obvykle přiměla je ignorovat, ledaže byla nová – přestože občas trávila čas tím, že se je pokoušela všechny dát dohromady a roztřídit. Toto bylo nové, takže upoutalo její pozornost. Tyčící se hora byla na jedné straně vyhloubená a tvořila ve svahu rozeklanou díru. Dračí hora? Byla zahalená temnými stíny, jako by jí stínily mraky vysoko na obloze. To bylo zvláštní; kdykoli horu spatřila, sahala výš než samotné mraky.
Dračí hora ve stínech. Pro Randa to bude v budoucnu důležité. Viděla droboučkou jehličku světla, zářící z oblohy dolů na určité místo na hoře?
Vidění zmizelo. Přestože Min věděla, co některá z nich znamenají, tohle jí bylo záhadou. Vzdychla a opřela se o opěradlo červeně polstrovaného křesla. Její knihy ležely rozházené na podlaze; věnovala svému průzkumu stále víc a víc času, částečně proto, že z Randa cítila pocit naléhavosti, částečně proto, že nevěděla, co jiného dělat. Ráda si myslívala, že se o sebe dokáže postarat. A začínala o sobě uvažovat jako o Randově poslední obraně.
Min zjistila, jak užitečná jako „poslední obrana“ je. Byla užitečná jako malé děcko! Ve skutečnosti překážela, byla nástrojem, který proti němu Semirhage použila. Když Rand navrhl, že ji pošle pryč, rozhořčilo ji to a seřvala ho, že si vůbec dovolil to navrhnout. Poslat ji pryč! Aby byla v bezpečí? To byla pošetilost! Uměla se o sebe postarat.
To si myslela. Teď chápala, že měl pravdu.
Bylo jí z toho zle. Takže studovala a snažila se mu neplést do cesty. Toho dne se změnil, jako by v jeho nitru vyhaslo cosi jasného. Zhasnutá lampa, v níž došel olej a zůstal jen plášť. Nyní se na ni díval jinak. Když si ji jeho oči prohlížely, viděly jen přítěž?
Zachvěla se a pokusila tu myšlenku vytěsnit z hlavy.
Rand si obul boty a zapnul na nich přezky.
Vstal a natáhl se pro meč, který se opíral o jeho truhlu s oblečením. Černá pochva s lakovaným červeným a zlatým drakem se ve světle zatřpytila. Ti učenci našli pod potopenou sochou tak zvláštní zbraň. Ten meč jí připadal tak starý. Bral si ho dnes Rand jako nějaký symbol? Snad jako znamení, že vyjíždí do bitvy?
„Jdeš po ní, že jo?“ slyšela se Min ptát. „Graendal.“
„Musím vyřešit ty problémy, které můžu,“ řekl Rand, vytáhl starobylý meč z pochvy a zkontroloval čepel. Nebylo na ní znamení volavky, ale skvělá ocel se ve světle lampy blyštěla a ukazovala zvlněné linie vrstveného kovu. Rand tvrdil, že meč byl vykovaný pomocí síly. Zdálo se, že o něm ví věci, které s ní nesdílí.
Rand prudce zastrčil meč zpátky do černé pochvy a podíval se na Min. „Vyřeš problémy, které můžeš, a netrap se s těmi, které nemůžeš. To mi kdysi řekl Tam. Arad Doman si proti Seančanům bude muset poradit sám. To poslední, co pro zdejší lidi můžu udělat, je zbavit jejich zemi jedné ze Zaprodanců.“
„Může na tebe čekat. Rande,“ řekla Min. „Napadlo tě, že ten kluk, kterého Nyneiva našla, byl návnada? Někdo, koho jsi měl najít a on tě měl zavést do pasti?“
Zaváhal a pak zavrtěl hlavou. „Bylo to skutečné, Min. Moghedien by možná podobný trik zkusila, ale Graendal ne. Příliš by se bála toho, že ji vystopuju. Musíme jednat rychle, než se dozví, že byla prozrazena. Musím udeřit hned.“
Min vstala.
„Takže jdeš?“ zeptal se Rand a vypadal překvapeně.
Zrudla. Co když to s Graendal půjde stejně špatně jako se Semirhage? Co když zase posloužím jako nástroj proti němu?
„Ano,“ řekla, jen aby si dokázala, že se nevzdává. „Jasně že jdu. Nemysli si, že mě tady můžeš nechat!“
„O tom by se mi ani nesnilo,“ řekl rozhodně. „Pojď.“
Čekala nějaké námitky.
Z nočního stolku vzal sošku muže, držícího kouli. Obrátil ter’angrial \ rukách, prohlédl si ho a pak se jakoby vyzývavě podíval na Min. Nic neřekla.
Zastrčil si sošku do velké kapsy pláště a se starodávným, silou vykovaným mečem připásaným u boku vykráčel z místnosti.
Min si pospíšila za ním. Rand pohlédl na dvojici Děv, střežících dveře. „Jdu do bitvy,“ řekl jim. „Přiveďte jich nanejvýš dvacet.“
Děvy se chvíli domlouvaly znakovou řečí; pak jedna dlouhými kroky odběhla pryč, zatímco druhá následovala Randa, kráčejícího dál chodbou. Min si pospíšila za ním a s bušícím srdcem a botami hlasitě dunícími na dřevěné podlaze se zařadila vedle něj. Nebylo to poprvé, kdy se tak hnal do boje se Zaprodancem, ale obvykle věnoval více času přípravám. Se Sammaelem manévroval celé měsíce, než na něj v Illianu udeřil. Na rozhodnutí co udělat s Graendal měl sotva den!
Min si zkontrolovala nože a ujistila se, že jsou bezpečně zasunuté v rukávech, ale byl to jen nervózní zvyk. Rand dokráčel na konec chodby a sešel ze schodů. Stále se tvářil klidně a kráčel rychle, ale ne uspěchaně. Přesto vypadal jako bouře, zadržovaná a zabalená, nějak spoutaná a zaměřená na jediný cíl. Jak si přála, aby prostě vybuchl a přestal se ovládat, tak jako to dělával dřív! Tenkrát ji to popuzovalo, ale nikdy se ho nebála. Ne jako teď, s těma ledovýma očima, v nichž nedokázala číst, a aurou nebezpečí. Od incidentu se Semirhage mluvil o tom, že udělá „všechno, co musí“ bez ohledu na cenu, a ona věděla, že musí zuřit nad tím, že se mu nepodařilo Seančany přimět, aby se s ním spojili. Co ho ta kombinace selhání a odhodlání přiměje udělat?
Dole pod širokým schodištěm oslovil Rand sluhu. „Sežeň mi Nyneivu Sedai a urozeného pána Ramšalana. Přiveď je do salónu.“
Urozený pán Ramšalan? Ten nadutec, co předtím patřil k okruhu urozené paní Čadmar? „Rande,“ řekla Min tiše, když došla na konec schodiště, „co máš v plánu?“
Neodpověděl. Prošel bílým mramorovým vchodem a vstoupil do salónu, vytapetovaném v tmavě rudé, aby kontrastovala s bílou podlahou. Neposadil se, ale zůstal stát s rukama založenýma za zády a studoval mapu Arad Domanu, kterou nařídil pověsit na zeď. Stará mapa visela na místě, kde předtím bývala skvělá olejomalba, a vůbec se do pokoje nehodila.
Na mapě byla černým atramentem udělaná značka na okraji malého jezera na jihovýchodě. Rand ji tam zakreslil ráno poté, co zemřel Kerb. Označovala Natrinovu mohylu.
„Kdysi to bývala pevnost,“ řekl Rand nepřítomně.
„To město, kde se Graendal ukrývá?“ zeptala se Min a popošla k němu.
Zavrtěl hlavou. „Není to město. Vyslal jsem zvědy. Je to osamocená stavba, postavená velmi dávno, aby hlídala pohoří Oparů a střežila zemi před vpádem z Manetherenu skrz průsmyky. Pro vojenské účely se nevyužívá už od trollockých válek; sotva je třeba dělat si starosti s invazí lidí z Dvouříčí, kteří si jméno Manetheren ani nepamatují.“