Min přikývla. „I když do Arad Domanu vpadl ovčák z Dvouříčí.“
Kdysi by se tomu usmál. Stále zapomínala, že už to nedělá.
„Před několika staletími,“ řekl Rand a zamyšleně mhouřil oči, „král Arad Domanu ukořistil jménem trůnu Natrinovu mohylu zpátky. Předtím ji nějaký čas obýval méně významný šlechtický rod z Tomovy hlavy, který se pokoušel založit vlastní království. To se na Almothské pláni občas stává. Domanskému králi se to místo zalíbilo a místo toho využil pevnost jako palác.
Trávil tam spoustu času, vlastně tolik, že několik jeho nepřátel z řad obchodníků získalo v Bandar Ebanu příliš velkou moc. Král padl, ale jeho následovníci pevnost také používali a stalo se z ní oblíbené královské útočiště, když si panovník potřeboval odpočinout. Ta tradice zhruba v průběhu posledních sto let ustupovala, až asi před padesáti lety dostal sídlo nějaký králův vzdálený bratranec. Od té doby ho využívá jeho rodina. Běžní Domanci na Natrinovu mohylu převážně zapomněli.“
„Až na Alsalama?“ zeptala se Min.
Rand zavrtěl hlavou. „Ne. Pochybuju, že o ní vůbec věděl. Já se o její historii dozvěděl od královského archiváře, který musel pátrat celé hodiny, aby zjistil jméno rodiny, která to místo využívá. Už měsíce s nimi nebyl nikdo v kontaktu, přestože občas navštěvovali různá města. Pár sedláků, kteří hospodaří v okolí, říká, že podle všeho žije v paláci někdo nový, ačkoli nikdo neví, kam se poděl předchozí vlastník. Zdáli se překvapení, že je nikdy nenapadlo, jak je to divné.“
Pohlédl na ni. „Je to přesně ten typ místa, jaké by si Graendal vybrala za své centrum moci. Je to klenot – zapomenutá, nádherná a mocná pevnost, prastará a královská. Dostatečně blízko Bandar Ebanu, aby Graendal mohla zasahovat do vlády Arad Domanu, ale dost daleko, aby byla odloučená a dala se dobře bránit. Když jsem po ní pátral, udělal jsem chybu – předpokládal jsem, že bude chtít nádherné sídlo se zahradami a pozemky. Mělo mi to dojít; nesbírá jen krásu, ale i proslulost. Velkolepá královská pevnost se k ní hodí stejně jako elegantní panské sídlo. Zvlášť když tahle je v současnosti už spíš palác než pevnost.“
Mininu pozornost upoutaly kroky ve vchodu a o pár vteřin později sloužící uvedl Nyneivu a nafintěného Ramšalana se špičatou bradkou a tenkým knírem. Dnes měl na konci bradky maličké zvonečky a na tváři černé sametové znamínko krásy rovněž ve tvaru zvonku. Oblečený byl ve volných hedvábných šatech v zelené a modré barvě se splývavými rukávy a v košili s volány, která zpod nich vyčuhovala. Min bylo jedno, že tak velí móda, ten chlap vypadal směšně. Jako rozcuchaný páv.
„Můj pán pro mě poslal?“ řekl Ramšalan a přehnaně se Randovi uklonil.
Rand se neotočil od mapy. „Mám pro tebe hlavolam, Ramšalane,“ řekl. „Chci vědět, co si o tom myslíš.“
„Prosím, neváhej, můj pane!“
„Pak mi odpověz na tohle: Jak přechytračím nepřítele, o němž vím, že je chytřejší než já?“
„Můj pane.“ Ramšalan se znovu uklonil, jako by měl obavy, že si toho Rand poprvé nevšiml. „Určitě mě chceš nachytat! Nikdo není chytřejší než ty.“
„Kéž by to byla pravda,“ řekl Rand klidně. „Čelím jednomu z nejmazanějších lidí, jaký kdy žil. Moje současná protivnice rozumí myslím ostatních způsobem, kterému se nemám šanci vyrovnat. Tak jak ji porazím? Ve chvíli, kdy se pro ni stanu hrozbou, zmizí a uprchne do jednoho z tuctu dalších úkrytů, které si určitě přichystala. Nebude se mnou bojovat přímo, ale přesto, pokud její pevnost zničím nečekaným útokem, riskuju, že mi uklouzne a já se nikdy nedozvím, jestli jsem s ní skoncoval.“
„To je vskutku problém, můj pane,“ řekl Ramšalan. Tvářil se zmateně.
Rand přikývl, jakoby sám pro sebe. „Musím sejí podívat do očí, pohlédnout do duše a vědět, že čelím ji a ne nějaké návnadě. Musím to udělat, aniž bych ji vyplašil a zahnal na útěk. Jak? Jak zabít nepřítele, který je chytřejší než já, nepřítele, kterého nelze překvapit, ale který se mi zároveň není ochotný postavit?“
Zdálo se, že Ramšalan je těmito požadavky úplně zavalen. „Já… můj pane, pokud je tvůj nepřítel tak chytrý, tak by možná nejlepší bylo požádat o pomoc někoho ještě chytřejšího?“
Rand se k němu obrátil. „Skvělý návrh, Ramšalane. Možná už jsem právě to udělal.“
Muž se nadmul. On si myslí, že proto ho sem Rand zavolal! uvědomila si Min. Musela odvrátit hlavu a zvednout ruku, aby zakryla úsměv.
„Kdybys ty měl takového nepřítele, Ramšalane, co bys udělal?“ zeptal se Rand. „Začínám ztrácet trpělivost. Odpověz mi.“
„Uzavřel bych spojenectví, můj pane,“ řekl Ramšalan bez jediného zaváhání. „Tvrdím, že někdo tak mocný by byl lepším přítelem než nepřítelem.“
Pitomče, pomyslela si Min. Kdyžje tvůj protivník tak prohnaný a nelítostný, spojenectví povede jen k dýce, kterou ti vrah vrazí do zad.
„Další skvělý návrh,“ řekl Rand tiše. „Ale stále mě zajímá ta tvoje první poznámka. Říkal jsi, že potřebuji spojence, kteří jsou chytřejší než já, a to je pravda. Takže je naěase, abys vyrazil.“
„Můj pane?“ řekl Ramšalan.
„Budeš můj vyslanec,“ pokračoval Rand a mávl rukou. Na opačné straně místnosti se ve vzduchu náhle otevřel průchod, který se prořízl vybraným kobercem na podlaze. „Příliš mnoho urozených Domanců se schovává různě po celé zemi. Chci je mít za spojence, ale bylo by plýtvání časem, abych každého vyhledal osobně. Pošlu tě svým jménem.“
Zdálo se, že Ramšalana ta představa nadchla. Průchodem Min viděla vysoké mohutné borovice a vzduch na druhé straně byl chladný a svěží. Min se obrátila a pohlédla na Nyneivu – opět oblečenou v modré a bílé. Aes Sedai sledovala rozhovor zamyšlenýma očima a Min v jejím výrazu viděla své vlastní emoce. O co Randovi šlo?
„Za tím průchodem,“ řekl Rand, „najdeš kopec, který se svažuje ke starobylému paláci, obývanému méně významnou domanskou obchodnickou rodinou. Je to první z mnoha míst, kam tě pošlu. Jdi mým jménem a vyhledej toho, kdo pevnosti vládne. Zjisti, zda jsou ochotní mě podporovat nebo jestli o mně vůbec vědí. Nabídni jim odměnu za spojenectví; protože ses ukázal jako chytrý muž, nechám podmínky na tobě. Sám nemám na tyhle jednání hlavu.“
„Ano, můj pane!“ řekl muž a ještě víc se nafoukl, přestože – jako většina lidí – pozoroval průchod s obavami a nedůvěrou vůči jediné síle, zvláště když jí vládl muž. Kdyby to bylo výhodné, ten muž by vyměnil strany stejně rychle jako po pádu urozené paní Čadmar. Co si Rand myslel, posílat na setkání s Graendal takového hejska?
„Běž,“ řekl Rand.
Ramšalan udělal několik váhavých kroků k průchodu. „Ehm, můj pane Draku, možná bych mohl mít něco jako doprovod?“
„Není třeba ty lidi vyděsit nebo znepokojit,“ řekl Rand, aniž se obrátil od mapy. Průchodem k nim dál vanul chladný vzduch. „Běž rychle a vrať se, Ramšalane. Nechám průchod otevřený, dokud nepřijdeš. Moje trpělivost není nekonečná a je mnoho lidí, které bych tím úkolem mohl pověřit.“
„Já…“ Zdálo se, že muž zvažuje možná rizika. „Samozřejmě, urozený pane Draku.“ Zhluboka se nadechl a prošel portálem, nejistě, jako když se kočka odváží vstoupit do louže. Min zjistila, že je jí toho muže líto.
Ramšalan se vydal do lesa a při chůzi mu pod nohama praskalo spadané jehličí. Mezi stromy zašelestil vítr; bylo to zvláštní, slyšet takový zvuk, zatímco jste stáli v pohodlí domu. Rand nechal průchod otevřený a nespouštěl oči z mapy.