„Tak dobře, Rande,“ ozvala se po pár minutách Nyneiva, stojící se založenýma rukama. „Co je to za hru?“
„Jak bys ji porazila ty, Nyneivo?“ zeptal se Rand. „Nenechá se dohnat k boji se mnou, jako Rahvin nebo Sammael. Taky se nenechá snadno chytit do pasti. Graendal lidem rozumí lépe než kdokoli jiný. Možná je zvrácená, ale je prohnaná a neměli bychom ji podceňovat. Pokud si vzpomínám, Torhs Margin tu chybu udělal a víte, jak dopadl.“
Min svraštila čelo. „Kdo?“ zeptala se a pohlédla na Nyneivu. Aes Sedai pokrčila rameny.
Rand se na ně podíval. „Myslím, že historie ho zná jako Zlomeného Torhse.“
Min znovu zavrtěla hlavou. Nyneiva se k ní přidala. Pravda, ani jedna z nich nebyla v historii příliš zběhlá, ale Rand se choval, jako by to jméno měly znát. Randův výraz ztvrdl, lehce zrudl a odvrátil se. „Otázka stále platí,“ řekl tichým, ale napjatým hlasem. „Jak bys s ní bojovala ty, Nyneivo?“
„Nemám zájem hrát tvoje hry, Rande al’Thore,“ zasupěla Nyneiva rozmrzele. „Zjevně ses už rozhodl, co uděláš. Tak proč se ptát mě?“
„Protože to, co se chystám udělat, by mě mělo děsit,“ řekl. „Neděsí.“
Min se zachvěla. Rand kývl na Děvy stojící ve dveřích. Zlehka přešly pokoj, proskočily průchodem a rychle se rozptýlily v borovém lese a zmizely z dohledu. Všech dvacet jich dohromady nadělalo menší hluk než předtím Ramšalan.
Min čekala. Na druhé straně průchodu nebylo vzdálené slunce v dohledu a pozdně odpoledním světlem ozařovalo šerou lesní zem. Po chvíli se v jejich zorném poli objevila bělovlasá Nerilea a kývla na Randa. Všude čisto.
„Pojďte,“ řekl Rand a zamiřil k průchodu. Min jej následovala, i když Nyneiva – která se rozběhla – byla u průchodu dřív než ona.
Vyšli na koberec hnědého borového jehličí, špinavého po dlouhém spánku pod roztátým zimním sněhem. Větve se ve větru navzájem pošťuchovaly a horský vzduch byl mrazivější, než větřík naznačoval. Min zatoužila po plášti, ale nebyl čas si pro nějaký dojít. Rand kráčel přímo skrz les, Nyneiva ho doběhla a tlumeně něco říkala.
Nyneiva z Randa nedostane nic užitečného, ne když má takovouhle náladu. Budou prostě muset počkat, co jim prozradí. Min v lese zahlédla Děvy, ale jen občas, když se zjevně nenamáhaly skrývat. Aielové se životu v mokřiňanských zemích rozhodně přizpůsobili. Jak bylo možné, že lidé, kteří vyrostli v Pustině, tak instinktivně věděli, jak se ukrýt v lese?
Před nimi stromy řídly. Min si pospíšila za Randem a Nyneivou, kteří se zastavili na vrcholku mírně se svažujícího hřebene. Odtud měli výhled na les a stromy se táhly dál dolů jako zelené a hnědé moře. Na březích malého horského jezera, ležícího v trojúhelníkové prohlubni, se borovice rozestupovaly.
Na vrcholku svého vlastního hřebene vysoko nad hladinou stála působivá budova z bílého kamene. Pravoúhlá a vysoká stavba byla postavená v podobě několika věží, naskládaných jedna na druhé, každá vždy o něco tenčí než ta pod ní. To paláci dávalo elegantní podobu – opevněnou, přesto však honosnou. „Je nádherný,“ vydechla.
„Postavili ho v jiných časech,“ řekl Rand. „V časech, kdy si lidi ještě mysleli, že majestátnost stavby jí propůjčuje sílu.“
Palác stál daleko, ale ne tak daleko, aby Min nedokázala rozeznat lidské postavy chodící na stráži po cimbuří, s halapartnami na ramenou a hrudními pláty, odrážejícími světlo pozdního slunce. Bránou projížděla vracející se lovecká výprava s pěkným jelenem přivázaným na soumarovi a skupinka mužů nedaleko rozřezávala padlý strom, snad na palivové dříví. Dvě služky v bílých šatech nesly od jezera tyče se džbery na koncích a po celé délce stavby blikalo v oknech světlo. Bylo to živé fungující sídlo, zabalené do jediné mohutné budovy.
„Myslíš, že Ramšalan našel cestu?“ zeptala se Nyneiva, která tam stála se založenýma rukama a očividně se snažila nevypadat, že to na ni udělalo dojem.
„Dokonce ani hlupák jako on tohle nemohl přehlídnout,“ odvětil Rand s přimhouřenýma očima. Stále měl v kapse sošku. Min si přála, aby tu věc býval nechal v sídle. Byla nervózní z toho, jak se sošky dotýkal. Hladil ji.
„Takže jsi Ramšalana poslal na smrt,“ řekla Nyneiva. „Čeho tím dosáhneš?“
„Ona ho nezabije,“ řekl Rand.
„Jak si tím můžeš být jistý?“
„Není to její styl,“ odpověděl Rand. „Ne když ho proti mně může využít.“
„Nečekáš, že ona bude věřit té historce, cos mu navykládal?“ řekla Min. „O tom, žes ho poslal vyzkoušet věrnost domanských urozených pánů?“
Rand pomalu zavrtěl hlavou. „Ne. Doufám, že něčemu z toho uvěří, ale nečekám to. Co jsem o ní říkal, Min, jsem myslel vážně – že je prohnanější než já. A bojím se, že mě zná mnohem lip než já ji. Ramšalana donutí a dostane z něj celý náš rozhovor. Pak najde způsob, jak ten rozhovor použít proti mně.“
„Jak?“ zeptala se Min.
„To nevím. Kéž by ano. Vymyslí něco chytrého, pak Ramšalana zamoří velice obratným nátlakem, který nedokážu předjímat. Nezůstane mi jiná možnost, než ho držet u sebe a sledovat, co udělá, nebo ho poslat pryč. Ale na to samozřejmě bude Graendal myslet taky, a cokoli udělám, uvede to do pohybu její další plány.“
„Když to říkáš, zní to, jako když nemůžeš vyhrát,“ zamračila se Nyneiva. Zdálo se, že si mrazu vůbec nevšímá. Rand ve skutečnosti také ne. Ať byl ten „trik“ s ignorováním zimy a horka jakýkoli, Min na něj nikdy nedokázala přijít. Tvrdili, že to nemá nic společného se silou, ale pokud to byla pravda, proč byli Rand a Aes Sedai jediní, kdo to dokázal? Vypadalo to, že Aielům zima také nedělá starosti, ale ti se nepočítali. Vždy se zdálo, že si s běžnými lidskými starostmi nelámou hlavu, ačkoli dokázali být velmi citliví na nejrůznější náhodné a naprosto bezvýznamné věci.
„Nemůžeme vyhrát, říkáš?“ zeptal se Rand. „To se snažíme udělat? Vyhrát?“
Nyneiva zvedla obočí. „Ty už neodpovídáš na otázky?“
Rand se obrátil a podíval se na ni. Protože Min stála na opačné straně, neviděla mu do tváře, ale viděla, jak Nyneiva zbledla. Mohla si za to sama. Copak necítila, jak nervózní Rand je? Možná, že mrazení, které Min cítila, nebylo jen důsledkem chladu. Popošla blíž k němu, ale on ji neobjal, jak by to možná udělal dřív. Když se od Nyneivy konečně odvrátil, Aes Sedai celá poklesla, jako by ji předtím držel vzpřímenou jeho pohled.
Rand nějakou dobu nepromluvil, takže mlčky vyčkávali na hřebeni, zatimco slunce v dálce klesalo k obzoru. Stíny se dloužily, jako prsty natahující se od slunce. Dole pod nimi u hradeb pevnosti začalo několik pacholků provádět koně, aby jim dopřáli trochu pohybu. V oknech pevnosti se rozsvítila další světla. Kolik lidí tam Graendal má? Desítky, ne-li stovky.
Mininu pozornost náhle upoutalo praskající křoví; zvuk byl doprovázen klením. Vyskočila, když zvuk náhle umlkl.
O pár okamžiků později se objevila malá skupinka Aielanek, vedoucích rozcuchaného Ramšalana, jehož vybrané oblečení bylo plné jehličí a poškrábané od větví. Oprášil se a udělal krok k Randovi.
Děvy ho zadržely. Ohlédl se na ně a naklonil hlavu. „Můj pane Draku?“
„Je nakažený?“ obrátil se na Nyneivu Rand.
„Čím?“ zeptala se.
„Graendaliným dotekem.“
Nyneiva přistoupila k Ramšalanovi a na chvilku se na něj zahleděla. Zasyčela a řekla: „Ano, Rande, je pod vlivem silného nátlaku. Je tady spousta tkaniva. Není to tak zlé jako se svíčkařovým učedníkem, nebo možná jenom jemnější.“