„Povídám,“ řekl Ramšalan, „můj pane Draku, co se to děje? Urozená paní z hradu tam dole je docela přátelská – je to spojenkyně, můj pane. Nemusíš se od ní ničeho bát! Musím říct, že je velmi kultivovaná.“
„Vážně?“ zeptal se Rand tiše. Stmívalo se a slunce zapadalo za vzdálené pohoří. Kromě paprsků kalného večerního slunce osvětlovalo celou scénu pouze světlo vycházející ze stále otevřeného průchodu za nimi. Ten zářil světlem lampy a nabízel lákavou cestu zpátky do tepla, pryč z tohoto místa stínů a chladu.
Randův hlas zněl tak tvrdě. Hůře, než Min slyšela kdy předtím.
„Rande,“ řekla a dotkla se jeho paže. „Vraťme se.“
„Musím něco udělat,“ odpověděl, aniž se na ni podíval.
„Ještě si to promysli,“ řekla Min. „Alespoň si nech poradit. Můžeme se zeptat Kadsuane nebo…“
„Kadsuane mě držela v truhle, Min,“ řekl velice tiše. Tvář mu halil stín, ale když se k ní obrátil, v očích se mu odráželo světlo z otevřeného průchodu. Oranžové a rudé. V jeho hlase se ozývalo hněvivé ostří. Neměla jsem zmiňovat Kadsuane, uvědomila si. Jméno té ženy bylo jednou z mála věcí, které v něm stále ještě dokázaly vyvolat nějaký cit.
„V truhle, Min,“ zašeptal Rand. „Ačkoli ta Kadsuanina měla neviditelné stěny, byla stejně svazující jako každá, do které mě kdy zavřeli. Její jazyk byl mnohem bolestivější hůl než všechny, které na mě kdy vzali. Teď to chápu.“
Rand se odtáhl před Mininým dotykem.
„Jaký to má všechno smysl?“ dožadovala se odpovědi Nyneiva. „Poslal jsi toho muže, aby podstoupil nátlak, i kdyžyisz’ věděl, co mu to udělá? Nebudu se dívat, jak se kvůli tomu další člověk svíjí a umírá! Ať ho nutí dělat cokoli, já to neodstraním! Když to zaviní tvoji smrt, můžeš si za to sám!“
„Můj pane?“ zeptal se Ramšalan. Narůstající děs v jeho hlase Min rozčiloval.
Slunce zapadlo; Rand byl nyní jen silueta. Pevnost jen černý obrys s lucernami osvětlujícími díry ve zdech. Rand popošel na okraj hřebene a vytáhl z kapsy přístupový klíč. Ten začal slabě zářit rudým světlem, vycházejícím přímo z jeho středu. Nyneiva se prudce nadechla.
„Ani jedna z vás nebyla u toho, když mě Callandor zklamal,“ řekl do noci. „Stalo se to dvakrát. Jednou jsem se pokusil s jeho pomocí vrátit mrtvého, ale získal jsem jen loutku v podobě těla. Jednou jsem se ho pokusil použít ke zničení Seančanů, ale způsobil jsem ve vlastních řadách stejnou smrt jako u nich.
Kadsuane mi řekla, že druhé selhání způsobil kaz v samotném Callandoru. Nemůže ho totiž ovládat jediný muž. Funguje to jenom tehdy, když je ten člověk v truhle. Callandor je pečlivě vytvořené svůdné vodítko, které mě má přimět se dobrovolně podvolit.“
Koule na přístupovém klíči se rozzářila jasněji a vypadala až křišťálově čirá. Světlo uvnitř bylo šarlatové, jeho jádro třpytivé a jasné. Jako by někdo hodil rozžhavený kámen do krvavé louže.
„Já mám na svoje problémy jinou odpověď,“ řekl Rand stále téměř šeptem. „V obou případech, kdy mě Callandor zklamal, jsem lehkomyslně zacházel s emocemi. Dovolil jsem, aby mě poháněl hněv. Nesmím zabíjet v hněvu, Min. Musím ho držet vevnitř; musím ho usměrňovat, stejně jako usměrňuju jedinou sílu. Každá smrt musí být promyšlená. Záměrná.“
Min nedokázala promluvit. Nedokázala zformulovat své obavy, nedokázala najít slova, která by ho zastavila. Navzdory jasnému světlu, které před sebou držel, zůstávaly jeho oči nějak v temnotě. To světlo vrhalo od jeho postavy stíny, jako by byl centrem tichého výbuchu. Min se obrátila k Nyneivě; Aes Sedai to sledovala s vytřeštěnýma očima a lehce pootevřenými ústy. Také nedokázala najít slova.
Min se obrátila zpátky k Randovi. Když měl blízko k tomu, aby ji vlastní rukou zabil, nebála se ho. Tehdy ale věděla, že jí neubližuje Rand, ale Semirhage.
Ale tento Rand – s planoucí rukou a tak soustředěnýma, přesto však chladnýma očima-ji děsil.
„Už jsem to udělal,“ zašeptal. „Kdysi jsem tvrdil, že nezabíjím ženy, ale byla to lež. Zavraždil jsem ženu dávno předtím, než jsem se střetl se Semirhage. Jmenovala se Liah. Zabil jsem ji v Šadar Logotu. Srazil jsem ji a nazval to milosrdenstvím.“
Obrátil se k opevněnému paláci dole pod nimi.
„Odpusť mi,“ řekl, ale nezdálo se, že mluví s Min, „že i tohle nazývám milosrdenstvím.“
‘Ve vzduchu před ním se zformovalo něco nemožně jasného a Min vykřikla a ucouvla. Jako by se ohýbal samotný vzduch, jako by se od Randa vyděšeně odtahoval. Ze země se vznesl prach a kroužil kolem něj, stromy sténaly, zalité oslnivým bílým světlem, a jehličí rachotilo, jako když po sobě leze sto tisíc brouků. Min už nedokázala Randa rozeznat, jen planoucí zářivou světelnou sílu. Nahromaděná čirá moc, z jejíž nejasné síly vstávaly Min chloupky na pažích. V tu chvíli měla pocit, jako by chápala, co jediná síla představuje. Byla zde, před ní, ztělesněná v osobě Randa al’Thora.
A pak, jako kdyby s povzdechem, tu moc uvolnil. Vyrazil z něj sloup neposkvrněné běloby, propálil se noční oblohou a cestou ozařoval stromy pod sebou. Pohyboval se rychle jak lusknutí prsty a narazil do zdi vzdálené pevnosti. Kameny vzplanuly, jako by vdechovaly moc té energie. Celá pevnost žhnula, proměněná v živé světlo, úžasný, dech beroucí palác ryzí energie. Bylo to překrásné.
A pak zmizel. Vypálený z krajiny – a ze vzoru – jako by tam nikdy předtím nebyl. Celá pevnost, desítky sáhů kamene a všichni, kdo v ní žili.
Do Min něco narazilo, něco jako ochromující vlna ve vzduchu. Nebyl to fyzický úder a nezapotácela se, ale převrátilo jí to vnitřnosti. Okolní les – stále osvětlený zářícím přístupovým klíčem v Randových rukách – jako by se kroutil a třásl. Bylo to, jako by samotný svět sténal v agónii.
Odrazilo se to zpátky, ale Min stále cítila to napětí. V tu chvíli to bylo, jako by se téměř lámala i samotná podstata světa.
„Cos to udělal?“ zašeptala Nyneiva.
Rand neodpověděl. Teď, když obrovský sloup odřivousu zmizel a nechal za sebou jen žhnoucí přístupový klíč, Min opět rozeznávala Randovu tvář. Byl v extázi, pusu měl dokořán a před sebou držel zvednutý přístupový klíč v jakémsi vítězném gestu. Nebo uctivém.
Pak zaťal zuby, vytřeštil oči a roztáhl rty, jako by byl pod velkým tlakem. Světlo krátce zablesklo a okamžitě zmizelo. Obklopila je tma. Min v náhlé temnotě zamrkala ve snaze přizpůsobit zrak. Jako by se jí mocný obraz Randa vypálil do očí. Opravdu udělal to, co si myslela? Vypálil celou pevnost odřivousem?
Všichni ti lidé. Muži, vracející se z lovu… ženy, které nesly vodu… vojáci na hradbách… pacholci venku…
Byli pryč. Vypálení ze vzoru. Zabití. Navždy mrtví. Min před tou hrůzou klopýtavě ucouvla a přitiskla se zády ke stromu, aby se udržela na nohou.
Tolik životů, ukončených v jediném okamžiku. Mrtví. Zničení. Randem.
Od Nyneivy se rozšířilo světlo a Min se obrátila a spatřila Aes Sedai, ozářenou teplým měkkým svitem z koule nad její rukou. Zdálo se, že její oči téměř hoří vlastním ohněm. „Ty ses vymkl kontrole, Rande al’Thore,“ prohlásila.
„Dělám, co je nutné udělat,“ řekl ze stínů. Zněl vyčerpaně. „Vyzkoušej ho, Nyneivo.“
„Cože?“
„Toho pitomce,“ řekl Rand. „Pořád tam je její nátlak? Ztratil se Graendalin dotek?“