„To, cos právě udělal, je strašné, Rande,“ zavrčela Nyneiva. „Ne. ,Strašné’ není dost silné slovo. To, cos udělal, se mi hnusí. Co se to s tebou děje?“
„Vyzkoušej ho!“ zašeptal Rand nebezpečným hlasem. „Než mě odsoudíme, nejprve zjistěme, jestli jsem svými hříchy dosáhl něčeho víc než vlastního zatracení.“
Nyneiva se zhluboka nadechla a pak se podívala na Ramšalana, kterého stále svíralo několik aielských Děv. Nyneiva se natáhla a soustředěně se dotkla jeho čela. „Je to pryč,“ řekla. „Vymazané.“
„Pak je mrtvá,“ promluvil Rand ze tmy.
Světlo! pomyslela si Min, neboť si uvědomila, co udělal. Nepoužil Ramšalana jako posla nebo návnadu. Použil toho muže jako způsob, jak si dokázat, že je Graendal mrtvá. Odřivous osobu zcela vypálil ze vzoru, takže se jejich poslední činy nikdy nestaly. Ramšalan si na návštěvu u Graendal bude pamatovat, ale její nátlak už neexistoval. Jistým způsobem byla zabita dříve, než ji Ramšalan navštívil.
Min se dotkla krku v místě, kde modřiny po Randově sevření ještě nevybledly.
„Nechápu to,“ téměř zakvičel Ramšalan.
„Jak bojuješ s někým chytřejším, než jsi sám?“ zašeptal Rand. „Odpověď je prostá. Přinutíš ji myslet si, že sedíš u stolu naproti ní a jsi připravený hrát její hru. Pak ji co nejsilněji praštíš do obličeje. Posloužil jsi mi dobře, Ramšalane. Odpustím ti, že ses před urozenými pány Vivianem a Callswellem chvástal, že se mnou můžeš podle chuti manipulovat.“
Ramšalan se ohromeně zhroutil a Děvy ho nechaly padnout na kolena. „Můj pane!“ řekl. „Ten večer jsem vypil příliš mnoho vína a…“
„Mlč,“ zarazil ho Rand. „Jak jsem řekl, dnes jsi mi dobře posloužil. Nepopravím tě. Dva dny chůze na jih najdeš vesnici.“
S těmi slovy se Rand obrátil; Min to připadalo, jako by byl jen stín, šelestící v lese. Zamířil k průchodu a prošel jím. Min si pospišila za ním a Nyneiva udělala totéž. Děvy, které zanechaly omráčeného Ramšalana klečet mezi stromy, šly jako poslední. Když poslední z nich prošla průchodem, portál se zavřel, a tím přerušil zvuky Ramšalanova fňukání v lese.
„To, co jsi udělal, je hnus, Rande al’Thore,“ řekla Nyneiva, jakmile se průchod uzavřel. „Vypadalo to, že v tom paláci žijou tucty, možná stovky lidí.“
„A všichni do jednoho proměnění Graendaliným nátlakem na idioty,“ odvětil Rand. „Nikdy si nikoho nepustí k tělu, aniž by mu předtím nezničila mysl. Ten kluk, kterého poslala pracovat do žaláře, zažil sotva zlomek mučení, kterému většinu svých mazlíčků podrobuje. Vůbec už nejsou schopní myslet nebo jednat – dokážou jen klečet a uctívat ji, a možná podle jejích pokynů vyřizovat pochůzky. Udělal jsem jim laskavost.“
„Laskavost?“ zeptala se Nyneiva. „Rande, použil jsi odřivous! Vypálilo je to z existence!“
„Jak jsem řekl,“ odvětil klidně Rand. „Laskavost. Občas si přeju, aby se mi dostalo stejného požehnání. Dobrou noc, Nyneivo. Vyspi se co nejlíp, protože náš čas v Arad Domanu je u konce.“
Min sledovala, jak odchází, a přála se za ním rozběhnout, ale ovládla se. Jakmile z pokoje odešel, Nyneiva se sesunula do jednoho z kaštanových křesel v místnosti, vzdychla a podepřela si rukou hlavu.
Min měla chuť udělat totéž. Až do tohoto okamžiku si neuvědomila, jak je vyčerpaná. Poslední dobou na ni pobyt v Randově blízkosti takto působil, dokonce i když se neúčastnila tak strašlivých věcí, jako byly ty dnes večer.
„Kéž by tu byla Moirain,“ zamumlala tiše Nyneiva a pak ztuhla, jako by ji překvapilo, že se slyší říkat něco takového.
„Musíme něco udělat, Nyneivo,“ řekla Min s pohledem upřeným na Aes Sedai.
Nyneiva nepřítomně přikývla. „Snad.“
„Co tím myslíš?“
„No, co když má pravdu?“ zeptala se Nyneiva. „I když je to tupohlavý hlupák, co když opravdu musí být takový, aby vyhrál? Starý Rand by nikdy nedokázal zničit pevnost plnou lidí, aby zabil jednu ze Zaprodanců.“
„Jasně že nedokázal,“ řekla Min. „Protože tehdy mu ještě zabíjení nebylo lhostejněl Nyneivo, všechny ty životy…“
„A kolik lidí by bylo stále naživu, kdyby byl tak nelítostný už od začátku?“ zeptala se Nyneiva a odvrátila oči. „Kdyby tehdy dokázal posílat svoje stoupence do nebezpečí, jako to udělal s Ramšalanem? Kdyby dokázal udeřit, aniž by si dělal starosti s tím, koho bude muset zabít? Kdyby svým vojákům nařídil proniknout do Graendaliny pevnosti, její stoupenci by se fanaticky bránili, a nakonec by stejně skončili mrtví. A ona by unikla.
Možná takový musí být. Poslední bitva je skoro za dveřmi, Min. Poslední bitva! Můžeme si troufnout poslat do boje s Temným muže, který není ochoten činit oběti pro to, co je třeba udělat?“
Min zavrtěla hlavou. „Troufneme si ho poslat v takovémhle stavu, s tím pohledem v očích? Nyneivo, přestal se starat. Už mu nezáleží na ničem kromě porážky Temného.“
„A není to to, co po něm chceme?“
„Já…“ Zarazila se. „Vítězství vůbec nebude vítězstvím, když se z Randa stane něco stejně hrozného jako Zaprodanci. My…“
„Chápu,“ řekla Nyneiva náhle. „Světlo mě spal, ale chápu a ty máš pravdu. Jen se mi nelíbí odpovědi, které z těchhle závěrů vyplývají.“
„Z jakých závěrů?“
Nyneiva si povzdechla. „Že Kadsuane měla pravdu,“ řekla. Téměř neslyšně dodala: „Nesnesitelná ženská.“ Vstala. „Pojď. Musíme ji najít a zjistit, jaké má plány.“
Min vstala a připojila se k Nyneivě. „Víš jistě, že má plány? Rand se k ní zachoval dost drsně. Možná s náma zůstává jen proto, aby se podívala, jak bez ní dělá chybu za chybou a selhává.“
„Má plány,“ řekla Nyneiva. „Jestli se u té ženské můžeme na něco spolehnout, tak na to, že kuje pikle. Jenom ji musíme přesvědčit, ať nás k tomu přibere.“
„A když ne?“ zeptala se Min.
„Přibere,“ řekla Nyneiva s pohledem upřeným na místo, kde Randův průchod rozčísl koberec. „Až jí povíme, co se dneska večer stalo, tak přibere. Nemám tu ženskou ráda a mám pocit, že ona ty city opětuje, ale ani jedna z nás Randa sama nezvládne.“ Sešpulila rty. „Bojim se, že ho nezvládneme ani společně. Jdeme.“
Min ji následovala. „Zvládnout“ Randa? To byl další problém. Nyneiva a Kadsuane se tak moc staraly o zvládám, neviděly, že nej lepší by možná bylo mu místo toho pomoct. Nyneivě na Randovi záleželo, ale považovala ho za problém, který je třeba vyřešit, spíše než za člověka, který potřebuje pomoc.
A tak se Min společně s Aes Sedai vydala ven z domu. Vyšly na temný dvůr – Nyneiva vytvořila světelnou koulí – a pospíšily si dozadu, kolem stáje a k domku strážného brány. Cestou minuly Alivii; bývalá damane vypadala zklamaně. Pravděpodobně ji Kadsuane a ostatní opět odmítly – Alivia trávila spoustu času tím, že se snažila Aes Sedai přesvědčit, aby ji naučily nová tkaniva.
Konečně došly k domku strážného – nebo to přinejmenším býval jeho domek, dokud jej Kadsuane nepřesvědčila, aby se vystěhoval. Bylo to přízemní stavení s doškovou střechou, postavené ze dřeva natřeného na žluto. Mezi okenicemi pronikalo světlo.
Nyneiva přistoupila a zaklepala na masivní dubové dveře; brzy jí otevřela Merise. „Ano, dítě?“ zeptala se zelená, jako by se Nyneivu záměrně pokoušela popíchnout.
„Musím mluvit s Kadsuane,“ zavrčela Nyneiva.