„Kadsuane Sedai na tebe právě teď nemá čas,“ řekla Merise a chystala se zavřít dveře domku. „Vrať se zítra a možná tě přijme.“
„Rand al’Thor právě vypálil odřivousem z existence palác plný lidí,“ pronesla Nyneiva dost nahlas, aby ji slyšeli ti uvnitř domku. „Byla jsem s ním.“
Merise ztuhla.
„Pusť ji dál,“ ozval se zevnitř Kadsuanin hlas. Merise zdráhavé otevřela dveře. Uvnitř Min spatřila Kadsuane, jak sedí na polštářích na zemi s Amys, Bair, Melain a Sorileou. Přední – hlavní – místnost domku byla vybavená prostým hnědým kobercem na podlaze, většinou schovaným pod sedícími ženami. Vzadu plál v krbu ze šedého kamene klidný malý oheň, neboť dřevo už téměř shořelo. V rohu stála stolička a na ní konvice s čajem.
Nyneiva moudrým stěží věnovala pohled. Protlačila se do domku a Min ji váhavěji následovala.
„Pověz nám, co se stalo, dítě,“ řekla Sorilea. „Až odtud jsme cítily, jak se svět ohýbá, ale nevěděly jsme, co to způsobuje. Předpokládaly jsme, že to musí být dílo Temného.“
„Povím vám to,“ řekla Nyneiva a zhluboka se nadechla, „ale chci se k vám přidat.“
„Uvidíme,“ odvětila Kadsuane. „Popiš svůj zážitek.“
Min se usadila na dřevěné stoličce u stěny místnosti, zatímco Nyneiva líčila, co se stalo u Natrinovy mohyly. Moudré se sevřenými rty naslouchaly. Kadsuane jen občas přikývla. Merise, s tváří plnou hrůzy, dolila čaj z konvice na stoličce – podle vůně to byl černý čaj z Tremalkingu – a konvici pak pověsila k ohni. Nyneiva, která se neposadila, dokončila své vyprávění.
Ach, Rande, napadlo Min. Tohle tě musí rvát zevnitř na kusy. Skrz pouto jej však cítila; jeho emoce jí připadaly velice chladné.
„To bylo moudré, že jsi s tím za námi přišla, dítě,“ řekla Sorilea Nyneivě. „Můžeš jít.“
Nyneiva rozhořčeně otevřela oči. „Ale…“
„Sorileo,“ skočila Kadsuane Nyneivě klidně do řeči. „Tohle dítě může být našim plánům k užitku. Stále je tomu al’Thorovic klukovi blízká; věřil jí natolik, že ji dnes večer vzal s sebou.“
Sorilea se podívala na ostatní moudré. Stará Bair a sluncovlasá Melain přikývly. Amys vypadala zamyšleně, ale nic nenamítla.
„Snad,“ řekla Sorilea. „Ale umí být poslušná?“
„Co ty na to?“ zeptala se Kadsuane Nyneivy. Vypadalo to, že Min všechny ignorují. „Umíš?“
Nyneiva měla stále oči rozevřené vzteky. Světlo, pomyslela si Min. Nyneiva? Poslouchat Kadsuane a ostatní? Vybuchne vzteky!
Nyneiva si zatahala za cop rukou, sevřenou tak pevně, až jí zbělaly klouby. „Ano, Kadsuane Sedai,“ procedila zaťatými zuby. „Umím.“
Moudré se nad těmi slovy zatvářily překvapeně, ale Kadsuane opět přikývla, jako by tu odpověď čekala. Kdo by čekal, že Nyneiva bude tak… nu, rozumná?
„Posaď se, dítě,“ mávla rukou Kadsuane. „Uvidíme, jestli umíš poslouchat rozkazy. Možná jsi jediná z celého současného hejna, která se dá zachránit.“ Merise zrudla.
„Ne, Kadsuane,“ řekla Amys. „Ne jediná. Egwain má velkou čest.“
Zbývající dvě moudré přikývly.
„Jaký je plán?“ zeptala se Nyneiva.
„Tvůj úkol je…“ začala Kadsuane.
„Počkej,“ řekla Nyneiva. „Můj úkol? Chci slyšet všechno.“
„Uslyšíš to, až budeme připravené ti to říct,“ řekla stroze Kadsuane. „A nenuť mě, abych litovala, že jsem se rozhodla za tebe přimluvit.“
Nyneiva se přinutila zavřít pusu, ale oěi jí plály. Ale neobořila se na ně.
„Tvůj úkol,“ pokračovala Kadsuane„ je najít Perrina Aybaru.“
„K čemu to bude dobré?“ zeptala se Nyneiva a pak dodala: „Kadsuane Sedai?“
„To je naše věc,“ řekla Kadsuane. „Nedávno se pohyboval na jihu, ale nedokážeme zjistit, kde přesně. Al’Thorovic kluk by to mohl vědět. Zjisti nám to, a já ti možná vysvětlím proč.“
Nyneiva zdráhavé přikývla a ostatní se pustily do hovoru o tom, jak velkou zátěž odřivousu vzor snese, než se úplně rozvolní. Nyneiva mlčky naslouchala, očividně ve snaze zjistit o Kadsuanině plánu něco víc, ačkoli se nezdálo, že by jí poskytly mnoho stop.
Min poslouchala jen na půl ucha. Ať byl plán jakýkoli, někdo bude muset dávat pozor na Randa. To, co dnes udělal, ho bude ničit zevnitř, bez ohledu na to, co tvrdí. Těch, co si dělali starosti s tím, co udělá v Poslední bitvě, byla spousta. Jejím úkolem bylo ho k Poslední bitvě dostat živého, příčetného a s nerozbitou duší.
Nějak.
38
Novinky v Tel’aran’rhiodu
„Egwain, měj rozum,“ řekla Siuan, lehce průhledná kvůli ter’angrialu prstenu – který použila ke vstupu do Tel’aran’rhiodu. „Jak můžeš být k užitku, když hniješ v té kobce? Elaida se postará, aby tě nikdy nepustily, ne poté, co jsi podle svých slov udělala při té večeři.“ Siuan zavrtěla hlavou. „Matko, občas prostě musíš čelit pravdě. Síť se nedá opravovat věčně, jednou ji musíš zahodit a uplést novou.“
Egwain seděla na trojnožce v koutě místnosti, přední části ševcovské dílny. Místo si zvolila náhodně, jen pro jistotu, a vyvarovala se místa přímo v Bílé věži. Zaprodanci věděli, že Egwain a ostatní chodí světem snů.
Ve společnosti Siuan se Egwain mohla víc uvolnit a být sama sebou. Obě dvě chápaly, že Egwain je teď amyrlin a Siuan je jí podřízená, ale zároveň spolu sdílely pouto. Kamarádství skrz postavení, které obě sdílely. To pouto se kupodivu změnilo v něco podobného přátelství.
V tu chvíli měla Egwain téměř chuť svoji přítelkyni uškrtit. „To už jsme probíraly,“ prohlásila rozhodně. „Nemůžu utéct. Každý den, kdy sedím ve vězení – ale nezlomím se – je další rána Elaidině vládě. Pokud zmizím před jejím procesem, podkope to všechno, oč jsme usilovaly!“
„Ten proces bude jenom švindl, matko,“ řekla Siuan. „A jestli ne, trest bude mírný. Podle toho, cos mi řekla, ti při bití nic nezlomila – dokonce ani neprolila krev.“ To byla pravda. Egwain krvácela ze zranění od rozbitého skla, ne z Elaidiných ran.
„Dokonce i formální výtka sněmovny podryje její autoritu,“ řekla Egwain. „Můj odpor, moje odmítnutí nechat se zlomit, to něco znamená. Chodí mě sem navštěvovat i samotné přísedící! Kdybych utekla, vypadalo by to, jako že jsem Elaidě ustoupila.“
„Neprohlásila tě za temnou družku?“ zeptala se významně Siuan.
Egwain zaváhala. Ano, to Elaida udělala. Ale neměla pro to žádný důkaz.
Věžové právo bylo komplikované a odlišit řádné tresty a výklady mohlo být složité. Tři přísahy Elaidě bránily použít jedinou sílu jako zbraň, takže si Elaida musela myslet, že to, co dělá, není porušení. Buď zašla dál, než měla v úmyslu, nebo Egwain považovala za temnou družku. Na svou obranu mohla použít oba argumenty; ten druhý by z ní sňal většinu viny, ale první by bylo mnohem snazší dokázat.
„Mohlo by se jí podařit nechat tě usvědčit,“ řekla Siuan, jejíž myšlenky se zjevně ubíraly stejným směrem. „Chtěla by tě nechat popravit. Co pak?“
„Nepodaří se jí to. Nemá žádný důkaz, že jsem temná družka, takže to sněmovna nedovolí.“
„A co když se pleteš?“
Egwain zaváhala. „Tak dobře. Pokud se sněmovna rozhodne, že mě mají popravit, dovolím vám mě zachránit. Ale do té doby ne, Siuan. Do té doby ne.“
Siuan si odfrkla. „Možná nebudeš mít příležitost, matko. Jestli se Elaidě podaří je zastrašit, bude jednat rychle. Ta ženská umí trestat rychle jako bouře, přistihnout tě nepřipravenou. To vím jistě.“