Vyšla z tábora a stany, vyježděné koleje i prázdné ulice zmizely. Opět si nebyla jistá, kam ji její mysl zavede. Cestovat ve světě snů takto - nechat se řídit potřebou - mohlo být nebezpečné, ale také velice poučné. V tomto případě nehledala nějakou věc, ale znalost. Co potřebovala vědět, co potřebovala vidět?
Její okolí se rozmazalo a pak opět prudce zaostřilo. Stála uprostřed malého tábora, v ohništi před ní doutnal oheň a tenký pramínek kouře stoupal k obloze. To bylo zvláštní. Oheň byl obvykle příliš pomíjivý, než aby se v Tel’aran’rhiodu odrážel. Navzdory kouři a oranžové záři, která zahřívala hladké říční kameny kolem ohniště, neviděla skutečný oheň. Pohlédla vzhůru k temné bouřlivé obloze. Tichá bouře byla další věc, která v Tel’aran’rhiodu nebyla obvyklá, přestože v poslední době se objevovala tak často, že si jí Egwain už téměř nevšímala. Bylo na tomto místě možné něco nazývat obvyklým?
Ohromilo ji, když si všimla barevných vozů kolem, zelených, červených, oranžových a žlutých. Byly tady i před chvílí? Stála na rozlehlé pasece v lese přízračných bílých osik. V místech, kde vytáhlá divoká tráva vyrůstala v rozeklaných trsech, byl podrost hustý. Napravo od ní se mezi stromy klikatila zarostlá cesta; barevné vozy stály v kruhu kolem ohniště. Postranice hranatých vozů, které měly střechy a stěny jako malá stavení, byly natřené zářivými barvami. Dobytek se ve světě snů neodrazil, ale talíře, poháry a lžíce se kolem ohniště nebo na kozlících vozů objevovaly a mizely.
Byl to tábor Toulavého lidu, Tuatha’anů. Proč právě toto místo? Egwain se bezcílně potulovala kolem, obešla ohniště, prohlížela si vozy, čerstvě natřené a bez prasklin či skvrn. Tato karavana byla mnohem menší než ta, kterou s Perrinem kdysi dávno navštívili, ale v mnohém působila podobně. Téměř slyšela hrát píšťaly a bubínky, téměř si dokázala představit, že to mihotání u ohně jsou stíny tančících mužů a žen. Jestlipak Tuatha’ané stále tančili, pod tak temnou oblohou, a když jim vítr donášel tak špatné zprávy? Jaké místo měli ve světě připravujícím se na válku? Trolloky Cesta listu nezajímala. Snažila se tato skupina Tuatha’anů ukrýt před Poslední bitvou?
Egwain se usadila na kraji schůdků do vozu, které byly obrácené k ohništi opodál. Na okamžik nechala své šaty proměnit na prostý vlněný zelený dvouříčský oděv, podobný tomu, jaký nosila v době, kdy Toulavý lid navštívila. Zírala do neexistujících plamenů, vzpomínala a přemítala. Co se stalo s Aramem, Raenem a Ilou? Nejspíš byli v bezpečí někde v podobném táboře a vyčkávali, aby viděli, co Tarmon Gai’don udělá se světem. Egwain s úsměvem vzpomínala na časy, kdy s Aramem flirtovala a tančila a zamračený Perrin je káravě pozoroval. Bývaly to prostší časy; ačkoli jak se zdálo, cikáni si vždycky dokázali časy zjednodušit.
Ano, tato skupina jistě stále tancuje. Budou tancovat až do dne, kdy vzor shoří, ať už svou píseň najdou, nebo ne, ať už svět vyplení trolloci nebo ho zničí Drak Znovuzrozený.
Copak zapomínala na věci, které jsou nejvzácnější? Proč tak tvrdě bojuje, aby zajistila Bílou věž? Pro moc? Pro pýchu? Nebo proto, že cítí, že to je skutečně pro svět to nejlepší?
Nechá se v této bitvě zcela vyčerpat? Zvolila si – nebo by si bývala zvolila – zelené, a ne modré. Nešlo jen o to, že se jí líbilo, jak zelené vzdorují a bojují; domnívala se, že modré jsou příliš soustředěné. Život byl složitější, než aby se zaměřil na jediný cíl. Život byl o žití. O snění, smíchu a tanci.
Gawyn byl v ležení Aes Sedai. Tvrdila, že si zelené zvolila pro jejich bojechtivé odhodlání – bylo to bojové adžah. Ale potají její čestnější část přiznávala, že motivem pro její rozhodnutí byl rovněž Gawyn. Mezi zelenými adžah bylo běžné, když se Aes Sedai provdala za svého strážce. Gawyn se stane Egwaininým strážcem. A jejím manželem.
Milovala ho. Spojí se s ním. Pravda, tyto touhy jejího srdce nebyly tak důležité jako osud světa, ale přesto byly důležité.
Egwain se zvedla ze schůdků a její šaty se proměnily zpátky v bílostříbmou róbu amyrlin. Vykročila a nechala svět se změnit.
Stála před Bílou věží. Zvedla oči a přejela pohledem po celé délce křehké, přesto však mocné bílé stavby. Přestože na obloze vřela temná bouře, něco z věže vrhalo stín, který dopadl přímo na Egwain. Bylo to něco jako vidění? Věž se nad ní tyčila jako obr a Egwain cítila její váhu, jako by ji nesla na ramenou. Tlačila do zdí a bránila jim popraskat a rozpadnout se.
Dlouho stála pod kypícími mračny a dokonalá špice Věže na ni vrhala stín. Zírala na vrchol a snažila se rozhodnout, zda nastal čas nechat ji prostě padnout.
Ne, pomyslela si opět. Ne, ještě ne. Ještě pár dní.
Zavřela oči a pak je otevřela do černoty. V těle jí náhle vybuchla bolest, zadek rozbitý řemenem tepal, ruce a nohy ochromené v křečích od toho, jak musela v té malé místnosti ležet stočená. Páchla starou slámou a plísní a Egwain věděla, že kdyby na to už její nos nebyl zvyklý, cítila by i zápach vlastního nemytého těla. Potlačila zasténání – venku stály ženy, střežily ji a udržovaly její štít. Nedovolí, aby ji slyšely si stěžovat, dokonce ani zasténáním.
Posadila se, oblečená ve stejných šatech novicky, které na sobě měla při Elaidině večeři. Rukávy šatů byly ztuhlé zaschlou krví a při pohybu praskaly a škrábaly ji na kůži. Byla vyprahlá; nikdy jí nedaly dost vody. Ale nestěžovala si. Žádný jekot, žádný pláč, žádné prosby. Navzdory bolesti se přinutila posadit a v duchu se usmála, jaký je to pocit. Překřížila nohy, zaklonila se a jeden po druhém si protáhla svaly na pažích. Pak vstala, předklonila se a protáhla si záda a ramena. Nakonec si lehla na záda a zvedla nohy do vzduchu. Celá se přikrčila, jak si stěžovaly. Musela si zachovat pružnost. Bolest nic neznamenala. Vůbec nic ve srovnání s nebezpečím, v němž se Bílá věž nacházela.
Znovu se posadila se zkříženýma nohama, zhluboka se nadechovala a dokola si opakovala, že chce být v téhle místnosti zamčená. Kdyby chtěla, mohla utéct, ale zůstávala. Tím, že zůstávala, podkopávala Elaidu. Tím, že zůstávala, dokazovala, že někteří se neskloní a pokorně nepřijmou pád Bílé věže. Toto uvěznění něco znamenalo.
Slova, která si v duchu neustále opakovala, jí pomáhala potlačit zděšení, které cítila při pomyšlení na další den strávený v téhle kobce. Co by dělala bez každonočního snění, které ji pomáhalo udržet se při smyslech? Znovu si vzpomněla na chudáka zamčeného Randa. Nyní měli něco společného. Byli spřízněni poutem, přesahujícím společné dětství v Dvouříčí. Oba trpěli Elaidinými tresty. A ani jednoho z nich to nezlomilo.
Nedalo se dělat nic jiného než čekat. Kolem poledne otevřou dveře a vytáhnou jí ven, aby ji zbily. Nebude ji trestat Silviana. Možnost uštědřit jí výprask byla chápána jako odměna, jako odškodné pro červené sestry, které musely trávit celý den tím, že seděly v žaláři a hlídaly ji.
Po bití se Egwain vrátí zpátky do cely a dostane misku řídké ovesné kaše bez jakékoli chuti. Den za dnem stále totéž. Ale ona se nezlomí, zvlášť ne, když může trávit noci v Tel’aran’rhiodu. Vlastně to v mnoha směrech byly její dny – strávené na svobodě a činností – zatímco toto byly její noci, v nečinné temnotě. Takto si to říkala.