Egwain pocítila záchvěv paniky. „Světlo! Nesmějí ji potrestat! Tomu musíme zabránit.“
„Zabránit?“ zeptala se Saerin. „Dítě, červené adžah se rozpadá! Jeho členky se obracejí proti sobě navzájem jako vlci, kteří útočí na vlastní smečku. Jestli se Elaidě dovolí, aby zabila jednu z vlastního adžah, rozplyne se veškerá podpora, kterou z vlastních řad měla. Až se prach usadí, vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se adžah samo tak podkopalo, že bys je prostě mohla rozpustit a mít od nich pokoj.“
„Já je nechci rozpustit,“ řekla Egwain. „Saerin, tohle je hlavní problémů s tím, jak Elaida uvažuje! Aby mohla čelit tomu, co přichází, potřebuje Bílá věž všechna adžah, dokonce i červené. Rozhodně si nemůžeme dovolit ztrácet ženy jako Silviana jenom proto, abychom něco dokázaly. Sežeň všechny, co tě podpoří. Musíme jednat rychle, abychom téhle frašce zabránily.“
Saerin zamrkala. „Opravdu si myslíš, že tomu tady velíš, dítě?“
Egwain jí pohlédla do očí. „Chceš tomu velet ty?“
„Světlo, ne!“
„Tak mi přestaň stát v cestě a dej se do práce! Elaidu je třeba odstranit, ale nemůžeme dovolit, aby se celá Věž sesypala, zatímco se to bude dít. Běž do sněmovny a zjisti, co se dá dělat, abyste to zastavily!“
Saerin skutečně uctivě přikývla, než vyrazila postranní chodbou pryč. Egwain se ohlédla na své dvě červené strážkyně. „Slyšely jste, o čem jsme mluvily?“
Vyměnily si pohled. Ovšemže poslouchaly. „Budete chtít jít a samy jistit, co se stalo,“ řekla Egwain. „Proč nejdete?“
Mrzutě na ni pohlédly. „Štít,“ řekla Barasine. „Dostaly jsme příkaz, abychom ho vždycky udržovaly přinejmenším ve dvou.“
„Pro všechno…“ Egwain se zhluboka nadechla. „Když odpřisáhnu, že neuchopím sílu, dokud nebudu řádně pod dohledem další červené sestry, bude vám to stačit?“
Podezíravě si ji prohlížely.
„Myslela jsem si to,“ řekla Egwain. Obrátila se k hloučku novicek, které postávaly v boční chodbě a předstíraly, že drhnou dlaždice na zdi, zatímco civěly na Egwain.
„Ty,“ řekla Egwain a ukázala na jednu z nich. „Marsial, je to tak?“
„Ano, matko,“ zapištělo děvče.
„Běž a přines nám ločidlový čaj. Katerina by měla nějaký mít v pracovně správkyně novicek. Řekni jí, že ho Barasine chce, aby mi ho dala vypít; přines ho do mého pokoje.“
Novicka odběhla, aby příkaz vykonala.
„Vypiju svoji dávku a pak alespoň jedna z vás bude moct jít,“ řekla Egwain. „Vaše adžah se hroutí. Budou potřebovat všechny jasné hlavy, které dokáží sehnat; možná dokážete přesvědčit své sestry, že není moudré dovolit Elaidě, aby Silvianu popravila.“
Obě červené se na sebe nejistě podívaly. Pak ta vytáhlá, jejíž jméno Egwain neznala, tiše zaklela a rozběhla se pryč, až jí šustila sukně. Barasine za ní volala, ale žena se nevrátila.
Barasine se podívala na Egwain, zamumlala si něco pod vousy, ale zůstala na místě. „Čekáme na to ločidlo,“ řekla a nespouštěla z Egwain pohled. „Jdi dál do svého pokoje.“
„Jak si přeješ,“ řekla Egwain. „Ale každá minuta zdržení vás může přijít draho.“
Vyšly po schodech do nových obydlí novicek, které se choulily u zbytků sekce, která ve Věži patřila hnědým. Zastavily se u Egwaininých dveří, aby počkaly na ločidlo. Zatímco tam stály, začaly se kolem shlukovat novicky. Ve vzdálených chodbách pospíchaly chodbami sestry se svými strážci a všichni působili naléhavě. Egwain doufala, že sněmovna nějak dokáže Elaidu zkrotit. Pokud opravdu zajde až tak daleko, aby popravovala sestry jen proto, že s ní nesouhlasí…
Novicka s vyvalenýma očima se konečně vrátila se šálkem a malým balíčkem bylin. Barasine balíček prohlédla a zjevně usoudila, že je to dostatečné, protože ho hodila do šálku a nabídla ho Egwain. Ta si ho s povzdechem vzala a celý šálek teplé vody vypila. Dávka byla tak velká, že nedokáže usměrnit ani pramínek, ale snad nebude tak silná, aby ji poslala do bezvědomí.
Barasine se otočila, odchvátala pryč a zanechala Egwain na chodbě samotnou. Nejen samotnou, ale samotnou a schopnou dělat, co bude chtít. Takových příležitostí nemívala mnoho.
Nu, uvidí, co se s tím dá dělat. Ale nejdřív se musí převléknout z těchhle špinavých zakrvácených šatů a taky se umýt. Otevřela dveře do svého pokoje.
A našla uvnitř někoho sedět.
„Vítej, Egwain,“ řekla Verin a upila z šálku kouřícího čaje. „Vida! Už jsem začínala uvažovat, jestli se budu muset vloupat do té tvojí kobky, abych si s tebou mohla promluvit.“
Egwain setřásla ohromení. Verin? Kdy se ta žena vrátila do Bilé věže? Jak je to dlouho, co ji Egwain naposledy viděla? „Teď na to není čas, Verin,“ řekla a rychle otevřela malou skříňku, v níž měla náhradní šaty. „Mám nějakou práci.“
„Hmmm, ano,“ řekla Verin a znovu se klidně napila čaje. „Předpokládám, že máš. Mimochodem, ty šaty, co máš na sobě, jsou zelené.“
Egwain nad tou nesmyslnou větou svraštila čelo a podívala se na své šaty. Samozřejmě nebyly zelené. Co to Verin povídá? Copak se ta žena…
Ztuhla a pohlédla na Verin.
Byla to lež. Verin mohla lhát.
„Ano, myslela jsem si, že to upoutá tvoji pozornost,“ řekla s úsměvem Verin. „Měla by ses posadit. Musíme toho hodně probrat a máme na to málo času.“
39
Návštěva Verin Sedai
„Nikdy jsi nedržela hůl přísahy,“ obvinila ji Egwain, stále stojící vedle skříňky. Verin stále seděla na lůžku a upíjela čaj. Statná žena na sobě měla prosté hnědé šaty decentního střihu a se silným koženým opaskem. Sukně byly prostřižené a soudě podle špinavých bot, vykukujících zpod lemu, se právě vrátila do Bílé věže.
„Nebuď hloupá.“ Verin si odhrnula pramen vlasů, který se jí uvolnil z drdolu; v hnědé barvě byly zřetelné šedé prameny. „Dítě, držela jsem hůl přísahy a přísahala na ni dřív, než se narodila tvoje babička.“
„Tak jsi nechala přísahy odstranit,“ řekla Egwain. S pomocí hole přísahy to bylo možné – nakonec, Yukiri, Saerin a ostatní své přísahy odstranily a nahradily.
„Nu, ano,“ řekla Verin mateřsky.
„Nevěřím ti,“ slyšela se Egwain vyhrknout. „Myslím, že jsem ti nikdy nevěřila.“
„Velmi moudré,“ řekla Verin, upíjejíc čaj. Egwain tu vůni nepoznávala. „Vždyť konec konců patřím k černému adžah.“
Egwain pocítila zamrazení, jako kdyby jí někdo přímo do zad a hrudi vrazil ledově chladný hrot. Černé adžah. Verin patří k černým. Světlo!
Egwain okamžitě sáhla po jediné síle. Ale kvůli ločidlu to samozřejmě byla marná námaha. A sama Egwain navrhla, aby jí ho daly! Světlo, copak se úplně pomátla? Po svém vítězství byla tak sebejistá, že nepředvídala, co by se mohlo stát, když narazí na černou sestru. Ale kdo mohl předvídat, že narazí na černou sestru? Najdete ji, jak klidně sedí u vás na posteli, popíjí čaj a hledí na vás očima, které vždy vypadaly, jako když vědí příliš mnoho. Kde se lépe schovat, než jako skromná hnědá, kterou ostatní sestry pro její roztržité způsoby učence přehlížejí?
„Páni, tohle je ale dobrý čaj,“ řekla Verin. „Až příště uvidíš Laras, prosím, poděkuj jí za mě, že mi ho sehnala. Tvrdila, že má nějaký, co se nezkazil, ale já jí to nevěřila. V téhle době se ničemu nedá moc věřit, že?“
„Copak Laras je temná družka?“ zeptala se Egwain.