„Nebesa, ne,“ řekla Verin. „Je všechno možné, ale ne temná družka. Spíš uvidíš, jak se bělokabátník žení s Aes Sedai, než Laras přísahat Velikému pánovi. Pozoruhodná žena. A docela dobrá v posuzování chuti čaje.“
„Co se mnou uděláš?“ zeptala se Egwain, která se přinutila mluvit klidně. Kdyby ji Verin chtěla zabít, už by to bylo hotovo. Verin očividně chtěla Egwain využít, a to by Egwain poskytlo příležitost. Příležitost k útěku, příležitost situaci zvrátit. Světlo, to ale bylo mizerné načasování!
„Tedy,“ řekla Verin, „nejdřív tě požádám, aby sis sedla. Nabídla bych ti trochu čaje, ale upřímně pochybuju, že bys chtěla ten, co piju.“
Mysli, Egwain! napomenula se. Volat o pomoc nebude k ničemu; nejspíš by ji slyšely jenom novicky, neboť obě její červené strážkyně utekly. Právě teď musí být sama! Nikdy by ji nenapadlo, že si bude přát mít své věznitelky poblíž.
A i kdyby zaječela, Verin by ji nepochybně svázala a zacpala jí pusu tkanivem vzduchu. A kdyby ji některé z novicek zaslechly, přiběhly by se podívat, co se děje – a tím by je Verin jen také dostala do spárů. Takže si Egwain přitáhla jedinou dřevěnou stoličku v místnosti a posadila se na ni. Její zadek proti holému dřevu zaprotestoval.
V pokojíku vládlo ticho, klid a chlad, neboť v něm čtyři dny nikdo nebydlel. Egwain horečně hledala únikovou cestu.
„Blahopřeju ti k tomu, co jsi tady dokázala, Egwain,“ řekla Verin. „Trochu jsem sledovala to pošetilé chování jednotlivých adžah a jejich spory, ačkoli jsem se rozhodla osobně se do toho nezapojovat. Důležitější bylo pokračovat ve výzkumu a hlídat mladého al’Thora. Musím říct, že je dost vznětlivý. Dělám si o toho chlapce starosti. Nejsem si jistá, že chápe, jak Veliký pán pracuje. Ne všechno zlo je tak… očividné jako Vyvolení. Nebo Zaprodanci, jak bys je nazývala ty.“
„Očividné?“ zeptala se Egwain. „Zaprodanci?“
„No, ve srovnání s jiným.“ Verin se usmála a ohřála si ruce o šálek čaje. „Vyvolení jsou jako banda hašteřících se dětí, z nichž každé se snaží vřískat nejhlasitěji a upoutat otcovu pozornost. Je snadné přijít na to, co chtějí oni: moc nad ostatními dětmi, důkaz, že to oni jsou ti nejdůležitější. Jsem přesvědčená, že Vyvoleného nedělá inteligence, úskočnost nebo schopnosti – ačkoli jsou samozřejmě i tyto věci důležité. Ne, věřím tomu, že to, co Veliký pán hledá ve svých nejpřednějších vůdcích, je sobectví.“
Egwain svraštila čelo. Opravdu se tady klidně baví o Zaprodancích? „Proč by si vybíral zrovna takovou vlastnost?“
„Dělá je to předvídatelnými. Nástroj, u nějž se můžeš spolehnout, že se zachová předvídatelně, je mnohem cennější než ten, kterému nerozumíš. Nebo možná proto, že když proti sobě navzájem bojují, přežijí jen ti silní. Po pravdě řečeno, nevím. Vyvolení jsou předvídatelní, ale Veliký pán ani náhodou. Dokonce ani po desetiletích studia si nejsem jistá, co chce on nebo proč to chce. Jen vím, že tahle bitva se nevybojuje tak, jak al’Thor předpokládá.“
„A co to má společného se mnou?“ zeptala se Egwain.
„Moc ne,“ řekla Verin a mlaskla. „Obávám se, že odbíhám. A to mám tak málo času. Opravdu se musím soustředit.“ Stále vypadala jako ta příjemná učená hnědá sestra. Egwain vždycky čekala, že černé sestry budou… jiné.
„Každopádně,“ pokračovala Verin. „Mluvily jsme o tom, co jsi dokázala tady ve Věži. Bála jsem se, že dorazím a najdu tě, jak se svými přáteli stále lelkuješ venku. Představ si můj úžas, když jsem zjistila, že jsi nejen pronikla k Elaidě, ale zjevně jsi proti ní obrátila i polovinu samotné sněmovny. Musím ti net, že některé z mých společníků jsi opravdu rozvzteklila. Vůbec je to netěší.“ Verin zavrtěla hlavou a vypila další doušek čaje.
„Verin, já…“ Egwain se na okamžik odmlčela. „Co je…“
„Obávám se, že nemáme čas,“ řekla Verin a předklonila se. Náhle jako by se na ní něco změnilo. Přestože stále byla starou – a občas mateřskou – ženou, její tvář získala odhodlanější výraz. Podívala se Egwain do očí a intenzita jejího pohledu Egwain ohromila. Byla to tatáž žena?
„Děkuju ti, že jsi nechala znavenou ženu, aby se vyzpovídala,“ řekla Verin jemnějším hlasem. „Bylo tak milé si popovídat nad šálkem čaje, ještě alespoň jednou. A teď, je tady pár věcí, které musíš vědět. Před mnoha lety jsem čelila rozhodnutí. Ocitla jsem se v postavení, kdy jsem mohla buď složit přísahy Temnému, nebo jsem mohla prozradit, že jsem ve skutečnosti nikdy nechtěla – nebo neměla v úmyslu – tak učinit, což by vedlo k mojí popravě.
Možná, že někdo jiný by se z té situace nějak vykroutil. Mnozí by si prostě zvolili smrt. Já jsem to nicméně považovala za příležitost. Pochop, člověku se málokdy naskytne taková šance, studovat šelmu zevnitř jejího srdce, podívat se, co jí skutečně rozhání krev. Objevit, kam vedou všechny ty malé žíly a cévy. Docela pozoruhodná zkušenost.“
„Počkej,“ řekla Egwain. „Ty ses k černým adžah připojila, abys je studovala!“
„Připojila jsem se k nim, abych si zachránila kůži,“ odpověděla s úsměvem Verin. „Mám ji docela ráda, ačkoli Tomas pořád mluví o těch bílých vlasech. Každopádně poté, co jsem se k nim připojila, jsem se jejich studiem snažila tu situaci co nejlépe využít.“
„Tomas. Ví, co jsi udělala?“
„Sám byl temný druh, dítě,“ řekla Verin. „Který chtěl najít cestu, jak z toho ven. Nu, žádná cesta ven ve skutečnosti není, ne, jakmile tě má Veliký pán ve svých spárech. Ale byl způsob, jak bojovat, jak trochu vynahradit to, co člověk udělal. Tomášovi jsem tu možnost nabídla a věřím, že mi za to byl docela vděčný.“
Egwain váhala a snažila se to všechno pojmout. Verin byla temná družka… ale zároveň ne. „Říkalas, že ti ,byl‘ docela vděčný?“
Verin neodpověděla hned. Prostě se znovu napila čaje. „Přísahy, které člověk skládá Velikému pánovi, jsou dosti přesné,“ pokračovala nakonec. „A když jsou vloženy na někoho, kdo umí usměrňovat, také velice svazující. Je nemožné je zlomit. Můžeš podrazit jiné temné druhy, můžeš se obrátit proti Vyvoleným, když to dokážeš ospravedlnit. Sobectví se musí uchovávat. Ale nikdy nemůžeš zradit jeho. Nikdy nemůžeš zradit nepřátelům řád samotný. Avšak přísahy jsou přesné. Velice přesné.“ Zvedla pohled a podívala se Egwain do očí. „,Přísahám, že nezradím Velikého pána a zachovám tajemství až do hodiny své smrti.’ To jsem slíbila. Rozumíš?“
Egwain pohlédla na kouřící šálek ve Verininých rukách. „Jed?“
„Je třeba velice zvláštní čaj, aby teřeník hladce sklouzl do krku,“ řekla Verin a spolkla další doušek. „Jak jsem řekla, poděkuj za mě Laras, prosím.“
Egwain zavřela oči. Nyneiva se jí o teřeníku zmínila; zabít mohla už jediná kapka. Byla to rychlá smrt, klidná, a často přicházela… do hodiny od pozření.
„Zajímavá díra v přísaze,“ řekla Verin tiše. „Která člověku dovolí spáchat v poslední hodině života zradu. Nemůžu se ubránit úvahám, zda o tom Veliký pán ví. Proč by takovou díru nezakryl?“
„Možná to nevidí jako hrozbu,“ řekla Egwain, která otevřela oči. „Konec konců, jaký temný druh by se zabil, aby dosáhl vyššího dobra? Nevypadá to jako něco, co by jeho následovníci zvažovali.“