„V tom máš možná pravdu,“ řekla Verin a odložila šálek čaje. „Bylo by moudré dohlédnout na to, ať se toho opatrně zbaví, dítě.“
„Takže to je všechno?“ zeptala se Egwain a zamrazilo ji. „A co Tomas?“
„Už jsme se rozloučili. Poslední hodinu tráví s rodinou.“
Egwain potřásla hlavou. Byla to taková tragédie. „Přišla ses mi přiznat, zabila ses v poslední snaze o vykoupení?“
Verin se zasmála. „Vykoupení? Řekla bych, že to se nedá získat tak snadno. Světlo ví, že jsem toho udělala dost, abych si vysloužila velice zvláštní druh vykoupení. Ale stálo to za to. Skutečně stálo. Nebo si to prostě musím říkat.“ Natáhla se stranou a zpod složené přikrývky v nohách Egwaininy postele vytáhla koženou mošnu. Verin opatrně rozepnula řemeny a pak vytáhla dva předměty: knihy, obě vázané v kůži. Jedna byla větší, jako slovník, ačkoli na červené vazbě neměla žádný název. Druhá byla tenká modrá knížečka. Desky obou byly používáním mírně opotřebované.
Verin je podala Egwain. Ta si je váhavě vzala, v pravé ruce těžký větší svazek, v levé ruce lehký menší. Prstem přejela po hladké kůži a svraštila čelo. Zvedla oči k Verin.
„Každá žena mezi hnědými,“ řekla Verin, „se snaží vytvořit něco trvalého. Bádání nebo výzkum, který bude mít význam. Ostatní nás často obviňují, že si nevšímáme okolního světa. Myslí si, že hledíme jen do minulosti. Nu, to je nepřesné. Jestliže okolí nevěnujeme pozornost, je to proto, že hledíme vpřed, k těm, kdo přijdou. A informace a znalosti, které shromažďujeme… ty tady zanecháváme pro ně. Ostatní adžah se starají, aby zlepšila dnešek; my toužíme zlepšit zítřek.“
Egwain odložila modrou knížečku stranou a nejprve se podívala do červené. Slova byla napsána malým a účelným, ale natěsnaným rukopisem, který rozeznala jako Verinin. Žádná z vět nedávala smysl. Byla to hatmatilka.
„Malá knížka je klíč, Egwain,“ vysvětlila Verin. „Obsahuje šifru, kterou jsem použila k napsání tohohle svazku. Tenhle svazek je… dílo. Moje dílo. Moje životní dílo.“
„Co je to?“ zeptala se Egwain tiše, i když tušila, že odpověď možná zná.
„Jména, místa, vysvětlení,“ řekla Verin. „Všechno, co jsem o nich zjistila. O vůdcích mezi temnými druhy, o černém adžah. Proroctví, kterým věří, cíle a motivace jednotlivých frakcí. A vzadu je seznam všech sester z černého adžah, které jsem dokázala identifikovat.“
Egwain sebou trhla. „Úplně všech?“
„Pochybuju, že jsem je zjistila všechny,“ řekla s úsměvem Verin. „Ale myslím, že jsem získala převážnou většinu. To ti slibuju, Egwain. Umím být velmi důkladná.“
Egwain užasle hleděla na knížky. Neuvěřitelné! Světlo, toto byl poklad větší, než jaký nashromáždil kterýkoli král. Stejně úžasný poklad jako samotný Valerský roh. Vzhlédla, a když si představila život strávený mezi černými, pozorováním, zapisováním a prací pro dobro všech, vhrkly jí slzy do očí.
„Ale ne, tohle nedělej,“ řekla Verin. Tvář jí začínala blednout. „Mají mezi námi mnoho agentů, jako když červi vyžírají ovoce od jádra. Myslela jsem si, že je načase, abychom my měli alespoň jednoho mezi nimi. Život jedné ženy za to stojí. Jen málo lidí mělo kdy příležitost vytvořit něco tak užitečného a úžasného, jako je ta kniha, kterou držíš. Všichni se snažíme změnit budoucnost, Egwain. Myslím, že jsem prostě jen dostala tu možnost.“
Verin se zhluboka nadechla a zvedla ruku k hlavě. „Vida. Zabírá to rychle. Ještě jednu věc ti musím říct. Otevři červenou knížku, prosím.“
Egwain to udělala a našla tenký kožený řemínek se závažíčky na koncích, jaký se obvykle používal jako záložka, ačkoli tento byl delší, než jaké obvykle vídala.
„Omotej ho kolem knihy,“ řekla Verin, „založ s ním kteroukoli stránku a volné konce obtoč shora.“
Egwain ji zvědavě poslechla, založila řemínek mezi náhodně zvolené stránky a knížku zavřela. Menší knížečku položila nahoru, pak vzala volné konce záložky, které volně visely dolů, a svázala je. Jak si všimla, závažíčka do sebe pasovala. Zasunula je do sebe.
A knihy zmizely.
Egwain zůstala zírat. Stále je cítila v rukou, ale samotné knihy byly neviditelné.
„Obávám se, že to funguje jenom na knihy,“ řekla Verin a zívla. „Zdá se, že někdo z věku pověstí si dělal velké starosti, jak ukrýt svůj deník před ostatními.“ Mírně se usmívala, ale byla stále bledší.
„Děkuji ti, Verin,“ řekla Egwain, otevřela a vyndala záložku. Svazky se opět objevily. „Kéž by nějak šlo…“
„Přiznávám, že jed byl záložní plán,“ řekla Verin. „Netoužím po smrti; stále jsou věci, které musím vykonat. Naštěstí jsem několik z nich uvedla do pohybu a někdo se o ně… postará v případě, že se nevrátím. Nicméně první plán byl najít hůl přísahy a zjistit, jestli bych ji mohla použít k odstranění přísah Velikému pánovi. Naneštěstí se zdá, že se hůl přísah ztratila.“
Saerin, napadlo Egwain, a ostatní. Nejspíš ji zase vzaly. „Je mi to líto, Verin,“ řekla.
„Možná by to stejně nefungovalo,“ řekla Verin, znovu se usadila na posteli a pod prokvetlé vlasy si dala polštář. „Proces skládání přísah Velikému pánovi byl… příznačný. Kéž bych pro tebe dokázala zjistit víc. Jedna z Vyvolených je ve Věži, dítě. Jsem si jistá, že je to Mesaana. Doufala jsem, že ti dokážu dát jméno, pod nímž se ukrývá, ale když jsem se s ní dvakrát setkala, byla tak zahalená, že jsem to nedokázala poznat. To, co jsem viděla, je zaznamenáno v červené knize.
Dávej si pozor, kam šlapeš. Dávej si pozor, jak udeříš. Rozhodnutí, jestli se je chceš pokusit dostat všechny najednou, nebo potají jednotlivě ty nejdůležitější, nechám na tobě. Možná se rozhodneš je sledovat a zjistit, zda dokážeš zkřížit jejich plány. Dobrý výslech by mohl objasnit některé z otázek, na něž jsem nedokázala odpovědět. Na někoho tak mladého musíš učinit tolik rozhodnutí.“ Zívla a pak stáhla tvář, jak se jí zmocnila bolest.
Egwain vstala a došla k Verin. „Děkuji ti, Verin. Děkuji ti, že sis vybrala mě, abych tohle břímě nesla dál.“
Verin se slabě usmála. „S těmi předchozími vybranými kousky, které jsem ti poskytla, sis vedla moc dobře. Byla to velice zajímavá situace. Amyrlin přikázala, abych ti poskytla informace k honu na černé sestry, které uprchly z Věže, takže jsem musela poslechnout, i když vedení černých ten rozkaz rozčílil. Víš, neměla jsem ti dávat ten snový ter’angrial. Ale vždycky jsem ohledně tebe měla tušení.“
„Nejsem si jistá, že si takovou důvěru zasloužím.“ Egwain sklopila oči ke knize. „Důvěru, kterou mi prokazuješ.“
„Nesmysl, dítě,“ řekla Verin, znovu zívla a zavíraly se jí oči. „Budeš amyrlin. Jsem si tím jistá. A amyrlin by měla být dobře vyzbrojená znalostmi. To je, mezi jiným, nejposvátnější povinností hnědých – vyzbrojovat svět znalostmi. Stále jsem jedna z nich. Prosím, postarej se, ať vědí, že i když moje jméno možná navždy poskvrní slovo černá, moje duše je hnědá. Povězjim…“
„Povím, Verin,“ slíbila Egwain. „Ale tvoje duše není hnědá. Já ji vidím.“
Její oči se třepotavě otevřely, setkaly se s Egwaininými a na čele jí naskočily vrásky.
„Tvoje duše je zářivě bílá, Verin,“ řekla Egwain jemně. „Jako samotné Světlo.“
Verin se usmála a oči se jí zavřely. Skutečná smrt přijde až za několik minut, ale nejprve a rychle se dostavilo bezvědomí. Egwain se posadila a držela ženinu ruku ve svých. Elaida a sněmovna se o sebe mohly postarat samy; Egwain svá semínka zasela dobře. Kdyby se teď ukázala a začala vznášet požadavky, příliš by tím přeháněla své postavení.