Tím se bude muset zabývat později. „Jak to všechno Elaida vzala?“
„Moc toho nenamluvila, matko,“ řekla Meidani. „Většinou jen seděla a sledovala to. Nevypadala moc potěšeně; překvapilo mě, že nezačala řečnit.“
„Červené,“ řekla Egwain. „Jestli opravdu ztrácí podporu vlastního adžah, varovaly by ji předem, ať nedělá další potíže.“
„Saerin došla ke stejnému závěru,“ odvětila Meidani. „Taky poznamenala, že to, že jsi sama trvala na tom, že se červenému adžah nesmí dovolit padnout – což rozšířila skupina novicek, které tě slyšely – bylo částečně důvodem toho, proč Elaidu nesesadily.“
„No, nevadilo by mi, kdyby ano,“ řekla Egwain. „Jenom jsem nechtěla rozpustit celé adžah. Přesto by to takto mohlo být nej lepší. Elaida musí padnout tak, aby s sebou nestrhla celou Věž.“ Ačkoli kdyby to mohla udělat znovu, možná by vzala ta slova, která pronesla, zpět. Nechtěla, aby si někdo myslel, že Elaidu podporuje. „Předpokládám, že Silvianin trest odmítly?“
„Ne tak úplně, matko,“ řekla Meidani. „Zatím ji zadržují, než se sněmovna rozhodne, co s ní. Přese všechno se postavila na odpor amyrlin, velmi veřejně, a mluví se o pokání.“
Egwain se zamračila. Páchlo to kompromisem; Elaida se pravděpodobně mezi čtyřma očima sešla s hlavou červeného adžah – ať už to byl kdokoli, když teď Galina zmizela – a probraly podrobnosti. Silvianu přeci jen potrestají, i když ne tak tvrdě, ale Elaida se podrobí vůli sněmovny. Naznačovalo to, že Elaidě se otřásá půda pod nohama, ale stále může vznášet požadavky. Její podpora ve vlastním adžah nebyla narušená natolik, jak Egwain doufala.
Přesto to byl šťastný zvrat událostí. Silviana bude žít a Egwain – jak se zdálo – se bude moci vrátit ke svému životu „novicky“. Přísedící byly s Elaidou nespokojeny dost na to, aby ji pokáraly. Egwain si byla jistá, že kdyby měla jen trochu víc času, dokázala by tu ženu svrhnout a sjednotit Věž. Ale troufala si na to ten čas vynaložit?
Pohlédla na stůl, kde ležely její vzácné knihy, ukryté před lidskými zraky. Kdyby zorganizovala masivní útok na černé adžah, uspíšilo by to bitvu? Destabilizovalo by to Věž ještě víc? A měla nějakou rozumnou naději, že se jí takto podaří udeřit na všechny? Potřebovala čas, aby ty informace zvážila. To pro tuto chvíli znamenalo zůstat ve Věži a pracovat proti Elaidě. A naneštěstí to také znamenalo nechat většinu černých sester na svobodě.
Ale ne všechny. „Meidani,“ řekla Egwain. „Chci, abys ostatním předala zprávu. Musejí zajmout Alviarin a otestovat ji holí přísahy. Povězjim, ať podstoupí jakékoli rozumné riziko, aby toho dosáhly.“
„Alviarin, matko?“ zeptala se Meidani. „Proč ji?“
„Je černá,“ vysvětlila Egwain a sevřel se jí žaludek. „A má velice vysoké postavení v jejich organizaci ve Věži. To byla informace, kterou mi Verin přinesla.“
Meidani zbledla. „Víš to jistě, matko?“
„Vím jistě, že Verin byla spolehlivá,“ řekla Egwain. „Ale přesto by bylo záhodno, aby ostatní odstranily a poté nahradily Alviarininy přísahy a zeptaly se jí, jestli je černá. Každá žena by měla dostat šanci se osvědčit, bez ohledu na důkazy. Předpokládám, že máte hůl přísahy?“
„Ano,“ odpověděla Meidani. „Potřebovaly jsme se ujistit o Nicolině spolehlivosti; ostatní chtěly zapojit několik přijatých a novicek, protože můžou nosit zprávy tam, kam sestry nemůžou jít.“
Vzhledem k rozděleni adžah to bylo moudré. „Proč ona?“
„Kvůli tomu, jak o tobě mluví s ostatními, matko,“ řekla Meidani. „Je dobře známo, že mezi novickami patří k tvým největším zastáncům.“
Bylo zvláštní slyšet to o ženě, která ji v podstatě zradila, ale vzhledem ke všem okolnostem to vlastně nebylo možné té dívce vyčítat.
„Samozřejmě jí nedovolily složit všechny tři přísahy,“ řekla Meidani. „Není to Aes Sedai. Ale složila přísahu o lhaní a dokázala, že není temná družka. Pak přísahu odstranily.“
„A ty, Meidani?“ zeptala se Egwain. „Sňaly z tebe čtvrtou přísahu?“
Žena se usmála. „Ano, matko. Děkuji ti.“
Egwain přikývla. „Tak běž. Předej mou zprávu. Alviarin musí být zadržena.“ Pohlédla na Verinino tělo. „Obávám se, že tě musím požádat, abys sebou vzala i ji. Bude lepší, když zmizí, než když budu muset vysvětlovat, jak mi v pokoji umřela.“
„Ale…“
„Použij průchod,“ řekla Egwain. „Pokud místo dostatečně neznáš, klouzej.“
Meidani přikývla a uchopila zdroj.
„Nejdřív upřeď něco jiného,“ řekla Egwain přemítavě. „Je jedno, co; něco, co vyžaduje hodně síly. Třeba jedno ze stovky tkaniv, která člověk tká při zkoušce na Aes Sedai.“
Meidani svraštila čelo, ale poslechla a spředla něco velice složitého a náročného na sílu. Brzy poté, co začala, Turese podezřívavě nakoukla do místnosti. Tkanivo jí naštěstí bránilo ve výhledu na Verininu tvář, ale Turese se nesoustředila na „spící“ hnědou. Soustředila se na tkanivo a otevřela ústa.
„Ukazuje mi některá z tkaniv, která musím znát, pokud podstoupím zkoušku na Aes Sedai,“ řekla Egwain stroze a přerušila ji dřív, než Turese promluvila. „Je to zakázáno?“
Turese se na ni zlobně podívala, ale odešla a zavřela dveře.
„To bylo kvůli tomu, aby nenahlédla dovnitř a neviděla tkanivo průchodu,“ řekla Egwain. „Teď rychle. Vezmi tělo. Až se Turese znovu podívá dovnitř, řeknu jí pravdu – že jste s Verin odešly průchodem.“
Meidani pohlédla na Verininu mrtvolu. „Ale co máme udělat s tělem?“
„Cokoli vhodného,“ řekla stále netrpělivější Egwain. „Nechám to na vás. Nemám čas se tím teď zabývat. A vezmi s sebou šálek; čaj je otrávený. Opatrně se ho zbav.“
Egwain se podívala na blikající svíčku; shořela téměř až ke stolu. Vedle ní Meidani tiše vzdychla a vytvořila průchod. Tkanivo vzduchu proneslo Verinino tělo otvorem a Egwain s lítostí sledovala, jak mizí. Ta žena si zasloužila něco lepšího. Jednoho dne se všichni dozvědí, co vytrpěla a dokázala. Ale ještě nějakou dobu ne.
Jakmile byla Meidani s mrtvým tělem a čajem pryč, Egwain zapálila další svíčku, pak se natáhla na lůžko a snažila se nemyslet na tělo, které je obývalo předtím. Uvolnila se a myslela na Siuan. Ta žena půjde brzy spát. Bylo nutné ji varovat před Šeriam a ostatními.
Egwain otevřela oči v Tel’aran’rhiodu. Byla ve svém pokoji, nebo alespoň jeho snové verzi. Postel byla ustlaná a dveře zavřené. Změnila si šaty na honosné zelené, vhodné pro amyrlin, a pak se přesunula do Jarní zahrady ve Věži. Siuan tam ještě nebyla, ale nejspíš bylo na jejich schůzku ještě trochu brzy.
Tady alespoň nebyla žádná špína, která se hromadila ve městě, nebo rozklad, jenž nahlodával kořeny jednoty adžah. Věžoví zahradníci byli jako přírodní síly, sázeli, pěstovali a sklízeli, zatímco amyrlin se objevovaly a mizely. Jarní zahrada byla menší než většina ostatních zahrad ve Věži; byl to trojúhelníkový kus půdy vměstnaný mezi dvěma zdmi. V jiném městě by možná takové místo využili jako skladiště nebo ho prostě zaplnili kamením. Ale v Bílé věži by obě možnosti působily nehezky.
Výsledkem byla malá zahrada plná rostlin, kterým prospívá stín. Hortenzie se šplhaly po stěnách a přetékaly z ozdobných květináčů. Srdcovky byly vysázeny v řadách a jejich drobné růžové kvítky visely z jemných trojhrotých lístků. Podél zdí, tvořících trojúhelník, rostly kvetoucí klokoče s bílými kvítky a další malé stínomilné stromy, a setkávaly se v jediném místě.