Zatímco při čekání přecházela sem a tam kolem řady stromů, přemýšlela o tom, že je Šeriam černá. V kolika věcech měla ta žena prsty? V době, kdy byla Siuan amyrlin, zastávala Šeriam řadu let pozici správkyně novicek. Využívala své postavení, aby jiné sestry zastrašovala a snad je i obracela? Stála za útokem šedého muže, k němuž došlo kdysi dávno?
Šeriam patřila ke skupině, která vyléčila Mata. Určitě nemohla provést nic zákeřného, když byla v kruhu s tolika dalšími ženami – ale cokoli, co se jí týkalo, bylo podezřelé. Bylo toho tolik! Šeriam patřila k těm, které řídily Salidar, než se k moci dostala Egwain. Co Šeriam udělala, jak manipulovala s lidmi, kolik prozradila Stínu?
Věděla předem o Elaidiných plánech na sesazení Siuan? Galina a Alviarin patřily k černým a obě byly mezi hlavními podněcovatelkami, takže se zdálo pravděpodobné, že se ostatním černým dostalo varování. Byl odchod poloviny Věže, shromáždění v Salidaru a následné vyčkávání a diskutování všechno součástí plánu Temného? A co Egwainin vzestup k moci? Na kolika provázcích Stínu tancovala, aniž o tom věděla?
Tohle je cvičení v marnosti, řekla si rozhodně. Tou stezkou se nepouštěj. Dokonce i bez Verininých knih měla Egwain podezření, že rozbití Věže bylo dílem Temného. Samozřejmě by ho potěšilo, že se Aes Sedai rozdělily, než aby se sjednotily za jedinou vůdkyní.
Jenom to teď bylo víc… osobní. Egwain se cítila pošpiněná a podvedená. Na okamžik si připadala jako ta venkovská holka, jak si o ní mnozí mysleli. Jestliže Elaida byla jen pěšákem černých, pak ona také. Světlo! Jak se jen Temný musel smát, když sledoval dvě soupeřící amyrlin, které měly každá po boku jednu z jeho věrných, které je štvaly proti sobě.
Nejsem si přesně jistá, co chce nebo proč to chce, řekla Verin. Dokonce ani po letech studia si nejsem jistá… Kdo ví, zda se Temný smál?
Zachvěla se. Ať měl jakýkoli plán, ona s ním bude bojovat. Vzdorovat mu. Plivne mu do oka, dokonce i kdyby vyhrál, jak říkali Aielové.
„Páni, to je ale pohled,“ ozval se Siuanin hlas.
Egwain se prudce otočila a mrzutě si uvědomila, že už na sobě nemá šaty amyrlin, ale plnou zbroj jako voják jedoucí do bitvy. V ruce držela dva aielské oštěpy.
Myšlenkou zahnala zbroj i oštěpy a znovu si oblékla šaty. „Siuan,“ řekla úsečně. „Možná si budeš chtít přivolat křeslo. Něco se stalo.“
Siuan se zamračila. „Co?“
„Především, Šeriam a Moria jsou černé adžah.“
„Cože?“ vyhrkla ohromená Siuan. „Co je to za nesmysl?“ Ztuhla. „Matko,“ dodala opožděně.
„Není to nesmysl,“ řekla Egwain. „Obávám se, že je to pravda. Jsou i další, ale jejich jména ti budu muset dát později. Ještě je nemůžeme zavřít. Potřebuju čas na plánování a přemýšlení, možná jeden večer. Udeříme brzy. Ale než to uděláme, chci, aby Šeriam a Moriu sledovali. Nezůstávej s nimi sama.“
Siuan nevěřícně potřásla hlavou. „Jak moc jsi si tím jistá, Egwain?“
„Dost jistá,“ odpověděla Egwain. „Sleduj je, Siuan, a přemýšlej, co uděláme. Budu chtít slyšet tvoje návrhy. Budeme muset vymyslet způsob, jak je chytit potichu a pak dokázat sněmovně, že to, co jsme udělaly, bylo oprávněné.“
„To by mohlo být nebezpečné.“ Siuan si promnula bradu. „Doufám, že víš, co děláš, matko.“ Poslední slovo zdůraznila.
„Pokud se mýlím,“ řekla Egwain, „padne to na moji hlavu. Ale nemyslím si to. Jak jsem řekla, mnohé se změnilo.“
Siuan sklonila hlavu. „Pořád tě vězní?“
„Ne tak úplně. Elaida se…“ Egwain se zarazila a zamračila. Něco nebylo v pořádku.
„Egwain?“ zeptala se úzkostlivě Siuan.
„Já…“ začala Egwain a pak se otřásla. Něco tahalo za její mysl a zastiňovalo ji. Něco ji…
Táhlo zpět. Tel’aran’rhiod v mžiku zmizel a Egwain otevřela oči zpátky ve svém pokoji, zatímco jí vyděšená Nicola třásla paží. „Matko,“ říkala. „Matko!“
Dívka měla na tváři krvavý šrám. Egwain se prudce posadila a ve stejnou chvíli se celá Věž otřásla jako při výbuchu. Nicola ji popadla za ruku a zděšeně vyjekla.
„Co se to děje?“ zeptala se Egwain.
„Zplozenci Stínu!“ vykřikla Nicola. „Ve vzduchu, hadi, kteří chrlí plameny a vrhají tkaniva jediné síly! Ničí nás! Ach, Matko. To je Tarmon Gai’don!“
Egwain pocítila záchvěv prvotního, téměř neovladatelného děsu. Tarmon Gai’don! Poslední bitva!
V dálce slyšela jekot, následovaný křikem vojáků nebo strážců. Ne… ne, musí se soustředit! Hadi ve vzduchu. Hadi, kteří vládli jedinou sílou… nebo s jezdci, kteří vládli jedinou sílou. Egwain odhodila pokrývku a vymrštila se na nohy.
Nebyl to Tarmon Gai’don, ale bylo to téměř stejně zlé. Seančané konečně zaútočili na Bílou věž, přesně jak o tom Egwain snila.
A ona nedokázala usměrnit ani tolik síly, aby zapálila svíčku, natož bojovala.
40
Věž se otřásá
Siuan se s trhnutím probudila. Něco bylo špatně. Něco bylo velice, velice špatně. Vyškrábala se z lůžka. Když to dělala, na druhé straně se náhle pohnula temná postava a kov zaskřípěl o kov. Siuan ztuhla, bez přemýšlení uchopila zdroj a vyvolala kouli světla.
Gareth Bryne stál ve střehu, meč s volavkou tasený a připravený. Na sobě měl jen spodky a Siuan se musela vší silou bránit, aby nezírala na jeho svalnaté tělo, které bylo v mnohem lepším stavu než u většiny mužů polovičního věku. „Co se děje?“ zeptal se napjatě.
„Světlo!“ řekla Siuan. „Ty spíš s mečem?“
„Vždycky.“
„Egwain je v nebezpečí.“
„V jakém nebezpečí?“
„Nevím,“ přiznala. „Sešly jsme se a ona najednou zmizela. Myslím… myslím, že se možná Elaida rozhodla ji popravit. Nebo jí alespoň vytáhnout z cely a… něco jí udělat.“
Bryne se nevyptával na detaily. Prostě zastrčil meč a pak si oblékl kalhoty a košili. Siuan na sobě stále ještě měla nyní už pokrčenou modrou sukni a blůzku – měla ve zvyku se převlékat až po setkáních s Egwain, když už Bryne tvrdě spal.
Cítila úzkost, kterou nedokázala dobře popsat. Proč je tak nervózní? Nebylo nijak neobvyklé, že snícího člověka něco probudilo.
Ale většina lidí nebyla Egwain. Ona byla paní světa snů. Kdyby ji něco nečekaně probudilo, vypořádala by se s tím a pak by se vrátila, aby utišila Siuaniny obavy. Ale to neudělala, navzdory tomu, že na ni Siuan čekala snad celou věčnost.
Bryne popošel k ní, nyní oblečený v tuhých šedých kalhotách a kabátě uniformy. Zapínal si vysoký límec. Na levé straně hrudi měl tři hvězdy a na ramenou zlaté epolety. Zvenčí se ozval vzrušený hlas. „Generále Bryne! Můj pane generále!“
Bryne na ni pohlédl pak se obrátil ke vchodu do stanu. „Dále!“
Do stanu se protlačil mladý voják s učesanými černými vlasy a rázně zasalutoval. Neomluvil se, že přišel tak pozdě – Bryneovi muži věděli, že jim generál věří, že ho vzbudí, když to bude třeba. „Můj pane,“ řekl muž. „Hlášení od zvědů. Ve městě se něco děje.“
„,Něco‘, Tijdsi?“ zeptal se Bryne.
„Zvědové si nejsou jistí, můj pane“ odpověděl muž a udělal obličej. „Když je tak zataženo, noc je temná a dalekohledy moc nepomáhají. Poblíž Věže se objevují světelné záblesky, jako při ohňostroji. Tmavé stíny ve vzduchu.“
„Zplozenci Stínu?“ zeptal se Bryne, když vycházel ze stanu. Siuan a voják ho i s koulí světla následovali. Měsíc bude jen tenký srpek a při neustále zatažené obloze bylo těžké vůbec něco vidět. Důstojnické stany byly jako dřímající černé náspy na černém pozadí a jediná jasně rozeznatelná světla představovaly strážní ohně hlídek u vstupu v palisádě.