„Mohli by to být zplozenci Stínu, můj pane,“ řekl voják, klusající za Brynem. „Příběhy vypráví o Stínu, který takhle lítá. Ale zvědové nevědí jistě, co vidí. Ale ty světelné záblesky jsou tam určitě.“
Bryne přikývl a zamířil ke strážním ohňům. „Zburcujte noční stráž; chci, aby byli vzhůru a ve zbroji, jen pro jistotu. Pošlete běžce k městskému opevnění. A sežeňte mi víc informací!“
„Ano, můj pane.“ Voják zasalutoval a odběhl.
Bryne pohlédl na Siuan a jeho tvář osvětlila světelná koule visící nad její dlaní. „Zplozenci Stínu by se neodvážili napadnout Bílou věž,“ řekl. „Ne, kdyby neměli početné pozemní útočné vojsko, a opravdu pochybuju, že se v těch pár úkrytech, které tahle pláň nabízí, schovává sto tisíc trolloků. Tak co se to, u všech všudy, děje?“
„Seančané,“ řekla Siuan a cítila, jak se jí v žaludku tvoří ledová hrouda. „Rybí střeva, Garethe! Musí to tak být. Egwain to předpověděla.“
Přikývl. „Ano. Povídá se, že jezdí na zplozencích Stínu.“
„Na létajících zvířatech,“ řekla Siuan, „ne zplozencích Stínu. Egwain říkala, že je nazývají rakeni.“
Upřel na ni pochybovačný pohled, ale řekl jen: „Co by Seančany přimělo k něčemu tak ztřeštěnému, jako zaútočit bez pozemní podpory?“
Siuan zavrtěla hlavou. Vždy předpokládala, že seančanský útok na Bílou věž bude znamenat rozsáhlou invazi, a Egwain odhadovala, že do útoku ještě zbývá řada měsíců. Světlo. Vypadalo to, že se Egwain mohla mýlit.
Bryne se obrátil ke strážním ohňům, které v noci šlehaly výš a vrhaly světlo přes přední stranu palisády. Uvnitř dřevěného kruhu se probouzeli důstojníci a volali na druhy v sousedních stanech. Rozžínaly se lampy a lucerny.
„Dobře,“ řekl Gareth, „dokud útočí na Tar Valon, nejsou náš problém. Jenom musíme…“
„Dostanu ji ven,“ prohlásila náhle Siuan, která tim překvapila sama sebe.
Bryne se k ní prudce otočil a popošel do světla její koule. Na bradě měl tmavé večerní strniště. „Cože?“
„Egwain,“ řekla Siuan. „Musíme pro ni dovnitř. Tohle dokonale rozptýlí pozornost. Garethe! Můžeme proniknout dovnitř a popadnout ji dřív, než se kdokoli vzpamatuje.“
Upřel na ni pohled.
„Co je?“
„Dala jsi slovo, že ji nebudeš zachraňovat, Siuan.“ Světlo, bylo vážně příjemné slyšet, jak používá její jméno!
Soustřeď se! pokárala se. „Teď už na tom nezáleží. Je v nebezpečí a potřebuje pomoc.“
„Ona nechce pomoc,“ řekl Bryne přísně. „My se musíme ujistit, že je naše vojsko v bezpečí. Amyrlin si je jistá, že se o sebe dokáže postarat.“
„Taky jsem si myslela, že se o sebe dokážu postarat,“ odvětila Siuan. „A podívej, jak jsem skončila.“ Zavrtěla hlavou a zalétla pohledem ke vzdálené věži Tar Valonu. Slabě rozeznala záblesk světla vedle špice, kterou tím krátce ozářil. „Když Egwain mluví o Seančanech, vždycky se klepe. Jenom máloco ji vyvede z klidu – ani Zaprodanci, ani Drak Znovuzrozený. Garethe, ty netušíš, co Seančané dělají ženám, které umějí usměrňovat.“ Setkala se s jeho očima. „Musíme pro ni.“
„Já se toho účastnit nebudu,“ prohlásil paličatě.
„Fajn,“ vyprskla Siuan. Pitomec! „Běž se postarat o svoje muže. Myslím, že znám někoho, kdo mi pomůže.“ Rozzlobeným krokem zamířila ke stanu těsně u palisády.
Když se celá Věž znovu otřásla, Egwain se opřela o stěnu v chodbě, aby neupadla. Chvěly se i samotné kameny. Ze stropu se snášely vločky malty a ze zdi spadla uvolněná dlaždice a roztříštila se na podlaze na tucet úlomků. Nicola zaječela a přitiskla se k Egwain.
„Temný!“ zakvílela Nicola. „Poslední bitva! Je tady!“
„Nicolo!“ obořila se na ni Egwain a narovnala se. „Ovládej se. Tohle není Poslední bitva. Jsou to Seančané.“
„Seančané?“ zeptala se Nicola. „Ale já jsem si myslela, že to jsou jenom povídačky!“
Holka hloupá, pomyslela si Egwain, zatímco spěchala postranní chodbou. Nicola cupitala za ní a nesla lampu. Paměť posloužila Egwain správně a příští chodba byla na vnější straně Věže a poskytla jí okno s výhledem ven. Mávnutím ruky zahnala Nicolu stranou a odvážila se vykouknout do tmy.
A skutečně, na obloze bily křídly temné okřídlené tvary. Na rakeny byly moc velké. Takže to’raken. Snášeli se dolů, kolem mnoha z nich se spřádala tkaniva, v Egwaininých očích zářící a pulsující. Objevovaly se ohnivé záblesky a osvětlovaly dvojice žen letících na hřbetech to’raken. Damane a sul’dam.
Části věžních křídel dole pod nimi byly v plamenech a ke své hrůze Egwain spatřila několik zejících děr přímo v bočních zdech Věže. To’raken svírali stěny a šplhali vzhůru jako netopýři a z nich do budovy sestupovali vojáci a damane. Zatímco se Egwain dívala, jeden z to’raken se odrazil od zdi Věže, když díky výšce nemusel startovat s rozběhem jako obvykle. Tvor nebyl tak elegantní jako jeden z menších rakenů, ale jeho letec odvedl skvělou práci a nesměřoval ho zpátky do vzduchu. Stvoření prolétlo přímo kolem Egwainina okna, až jí vítr sfoukl vlasy. Když to Taken prolétal kolem, Egwain zaslechla slabý vřískot. Vyděšený vřískot.
Tohle nebyl útok se vším všudy – byl to nájezd! Nájezd, při kterém měli pochytat marath’damane\ Kolem okna prolétla ohnivá střela, zasáhla nedalekou zeď a Egwain se stáhla stranou. Slyšela, jak se hroutí zdivo, a Věž se divoce zatřásla. V postranní chodbě vybuchly prach a kouř.
Brzy budou následovat vojáci. Vojáci a sul’dam. S vodítky. Egwain se otřásla a objala se rukama. Chladný, bezešvý kov. Nevolnost, ponížení, panika, zoufalství a – což bylo ostudné – pocit viny za to, že své paní neslouží nejlépe, jak jí to její schopnosti dovolují. Pamatovala si výraz ve tváři zlomené Aes Sedai. A ze všeho nejvíc si pamatovala vlastní hrůzu.
Hrůzu z toho, že nakonec skončí jako ostatní. Jen další otrokyně, šťastná, že může sloužit.
Věž se zatřásla. Daleko v chodbách se blýskal oheň, doprovázený křikem a zoufalým nářkem. Cítila kouř. Světlo! Opravdu se to může dít? Ona se tam nevrátí. Nenechá se zase uvázat. Musí utéct! Musí se ukrýt, uprchnout, uniknout…
Ne!
Napřímila se.
Ne, nebude utíkat. Je amyrlin.
Nicola se s fňukáním choulila u zdi. „Jdou si pro nás,“ zašeptala dívka. „Světlo, přicházejí!“
„Ať přijdou!“ zahřměla Egwain a otevřela se zdroji. Naštěstí už uplynulo dost času, aby to lehce otupilo účinky ločidla, a byla schopná uchopit slabý pramínek síly. Byl drobounký, nejspíš nejmenší množství síly, jaké kdy usměrnila. Nedokázala by ani splést proud vzduchu, který by pohnul kusem papíru. Ale bude to stačit. Musí. „Budeme bojovat!“
Nicola jen popotáhla a podívala se na ni. „Sotva dokážeš usměrňovat, matko!“ zakvílela. „Vidím to. Nemůžeme s nima bojovat!“
„Můžeme a budeme,“ prohlásila Egwain pevně. „Vstávej, Nicolo. Jsi novicka ve Věži, ne vyděšená děvečka.“