Dívka k ní zvedla oči.
„Já tě ochráním,“ řekla Egwain. „Slibuju.“
Zdálo se, že to dívce dodalo kuráž. Vstala. Egwain pohlédla směrem ke vzdálené chodbě, kde udeřila střela. Byla temná, neboť lampy na stěnách nehořely, ale měla dojem, že zahlédla stíny. Přijdou a uvážou každou ženu, kterou najdou.
Egwain se obrátila opačným směrem. Stále odtud slabě slyšela křik. Byly to ty, které slyšela těsně poté, co se probudila. Nevěděla, kam zmizela stráž od jejích dveří, a vlastně jí to bylo jedno.
„Pojď,“ řekla, vyrazila vpřed a držela svůj nepatrný kousek síly, jako když se tonoucí žena drží záchranného lana. Nicola šla za ní a stále pofnukávala, ale šla. O několik okamžiků později Egwain objevila to, v co doufala. Chodba byla plná dívek, některé z nich měly bílé šaty, jiné spodní košile. Novicky se shlukovaly k sobě a mnohé z nich vřískaly pokaždé, když Věží otřásl výbuch. Pravděpodobně si přály být dole, kde byly pokoje novicek předtím.
„Amyrlin!“ vykřiklo jich několik, když Egwain vešla do chodby. Byla to ubohá cháska, osvětlená svíčkami ve vyděšených rukách. Otázky se množily jako houby po dešti.
„Co se děje?“
„Útočí na nás?“
„Je to Temný?“
Egwain zvedla ruce a dívky milosrdně umlkly. „Na Věž útočí Seančané,“ řekla klidným hlasem. „Přišli, aby zajali ženy, které dokážou usměrňovat; mají způsob, jak takové ženy přinutit jim sloužit. Není to Poslední bitva, ale hrozí nám vážné nebezpečí. Nemám v úmyslu je nechat, aby si vzali byť i jedinou z vás. Jste moje.“
Chodba ztichla. Dívky na ni hleděly, s nadějí, nervózně. Bylo jich alespoň padesát, možná víc. Budou muset stačit.
„Nicolo, Jasmen, Yeteri, Inalo,“ vyjmenovala Egwain několik mocnějších mezi novickami. „Předstupte. Vy ostatní dávejte dobrý pozor. Něco vás naučím.“
„Co, matko?“ zeptala se jedna z dívek.
Doufám, že to bude fungovat, pomyslela si Egwain. „Naučím vás, jak se propojit.“
Ozvala se lapání po dechu. Toto nebyla věc, kterou se obvykle novicky učily, ale Egwain dohlédne na to, aby sul’dam v ubytovně novicek nenašly snadnou kořist!
Naučit je to trvalo znepokojivě dlouho a neustále je rušily další výbuchy a křik. Novicky byly vyděšené, a proto měly některé problém vůbec uchopit zdroj, natož se naučit novou techniku. Novicky potřebovaly hrozivých pět minut na to, aby jen začaly s tím, co Egwain zvládla už po několika pokusech.
Nicola byla užitečná – naučila se propojovat v Salidaru a mohla pomáhat s předváděním. Zatímco cvičily, Egwain nechala Nicolu, ať se v kruhu propojí s ní. Mladá novicka se otevřela zdroji, ale zůstala těsně na hranici vzdání se a umožnila Egwain, aby sílu natáhla skrz ni. Fungovalo to, Světlu sláva! Když do ní začala proudit jediná síla, která jí byla tak dlouho v jakémkoli významném množství odpírána, ucítila Egwain nával rozjařenosti. Bylo to tak úžasné! Celý okolní svět byl plný života, zvuky sytější, barvy nádhernější.
Uchváceně se usmála. Cítila Nicolu, cítila její strach, její překypující emoce. Egwain už byla součástí dostatečného množství kruhů, aby věděla, jak se od Nicoly oddělit, ale vzpomínala si na to, jaké to bylo poprvé, jak měla pocit, že vzlétla do něčeho mnohem většího, než je ona.
Otevřít se kruhu vyžadovalo zvláštní schopnost. Nebylo tak hrozně těžké se to naučit, ale neměly mnoho času. Naštěstí na to některé dívky rychle přišly. Yeteri, drobná světlovláska stále ještě v noční košili, byla první. Inala, štíhlá Domanka s měděnou kůží, ji následovala brzy poté. Egwain dychtivě vytvořila kruh s Nicolou a dalšími dvěma novickami. Proudila do ní síla.
Pak se s ostatními pustila do cvičení. Z rozhovorů mezi novickami během svého pobytu ve Věži měla matnou představu o tom, které z nich to s tkanivem umějí nejlépe a které jsou nejvyrovnanější. To nebyly vždy ty nejsilnější, ale když budou mír podporu kruhu, nezáleželo na tom. Egwain je rychle rozdělila do skupin a vysvětlila jim, jak skrze spojení přijímat zdroj. Doufala, že na to alespoň některé z nich přijdou.
Podstatné bylo, že nyní měla Egwain sílu. Pořádnou dávku, téměř takovou, na jakou byla zvyklá bez ločidla. Vyčkávavě se usmála a pak začala spřádat tkanivo, jehož složitost naplnila některé novicky přímo posvátnou hrůzou. „To, co vidíte,“ varovala je Egwain„ je něco, o co se nebudete pokoušet, dokonce ani ty z vás, které stojí v čele kruhů. Je to příliš složité a nebezpečné.“
Vzduch na konci chodby rozťala světelná otáčející se čára. Egwain doufala, že se průchod otevře do správného místa; postupovala podle Siuaniných pokynů, které byly poněkud mlhavé, přestože měla i původní Elainin popis onoho místa.
„Také,“ řekla Egwain novickám přísně, „neukážete bez mého svolení toto tkanivo nikomu jinému, dokonce ani jiné Aes Sedai.“ Pochybovala, že by to byl problém; tkanivo bylo složité a jen málo novicek by už bylo schopné ho zopakovat.
„Matko?“ vyjekla dívka s orlím nosem jménem Tamala. „Ty utíkáš?“ Hlas měla plný strachu a také nemalé naděje, jako by ji Egwain mohla vzít s sebou.
„Ne,“ prohlásila Egwain rozhodně. „Za chviličku se vrátím. A až přijdu, chci tady mít vytvořených alespoň pět dobrých kruhů!“
A s Nicolou a dalšími dvěma dívkami v patách prošla průchodem do temné místnosti. Upředla kouli světla a záře odhalila skladiště s policemi lemujícími stěny. Ulehčené vydechla. Určila místo správně.
Tyto police, společně s dalšími dvěma krátkými řadami polic, které stály přímo na podlaze, byly plné nejrůznějších zvláštních předmětů. Křišťálové koule, malé exotické sošky, tady skleněný medailón, který odrážel modré světlo, támhle pár velkých kovových rukavic, na okrajích lemovaných ohnivými opály. Egwain vešla do místnosti a tři novicky nechala stát a užasle zírat. Pravděpodobně cítily, co Egwain věděla – toto byly předměty jediné síly. Ter’angrialy, angrialy, sa’angrialy. Pozůstatky věku pověstí.
Egwain si prohlížela police. Předměty síly byly nechvalně proslulé tím, jak je nebezpečné je používat, pokud jste přesně nevěděli, co dělají. Kterákoli z těchto věcí by ji mohla zabít. Kéž by jen…
Roztáhla ústa v širokém úsměvu, přistoupila k polici a sundala z horní desky rýhovanou bílou hůlku dlouhou jako její předloktí. Našla ji! Na okamžik ji uctivě podržela, pak se natáhla a přitáhla skrz ni jedinou sílu. Proudil jí úžasný, téměř neodolatelný proud síly.
Yeteri hlasitě zalapala po dechu, když ho ucítila. Jen málo žen kdy drželo takovou sílu. Proudila do Egwain, jako když se člověk zhluboka nadechne. Měla chuť řvát. Se širokým úsměvem se podívala na tři novicky. „Teď jsme připravené,“ oznámila.
Jen ať si ji sul’dam zkusí odstínit, zatímco bude držet jeden z nejmocnějších sa’angrialů, jaké Aes Sedai vlastnily. Dokud je ona amyrlin, Bílá věž nepadne! Ne bez boje, který se vyrovná samotné Poslední bitvě.
Siuan našla Gawynův stan osvětlený a na stěnách hrály stíny, jak se muž pohyboval uvnitř. Jeho stan stál podezřele blízko strážnímu stanovišti; dovolili mu zůstávat uvnitř palisády, snad proto, aby na něj Bryne – a stráže na hlídce – mohl dohlížet.
Bryne, jako paličatý sumec, kterým byl, neodešel na strážní stanoviště, jak mu řekla. Sledoval ji, klel a volal na pobočníky, aby přišli za ním a nečekali ho na stanovišti. Dokonce i když se zastavila u stanu mladého Gawyna, Bryne zůstal stát vedle ní s rukou na jílci meče. Nespokojeně si ji prohlížel. Jak chce. Ona mu nedovolí, aby posuzoval její čest! Udělá, co uzná za vhodné.