Adelorna Bastine běžela chodbami Bílé věže. Pro jednou želela vylepšených smyslů, které ovládání síly nabízelo. Pachy jí připadaly pronikavější, ale jediné, co cítila, bylo hořící dřevo a umírající těla. Barvy byly zářivější, ale neviděla nic než spálené jizvy v rozbitém kameni v místech, kam dopadly ohnivé střely. Zvuky byly pronikavější, ale slyšela jen výkřiky, kletby a divoký křik těch strašlivých tvorů ve vzduchu.
Zajíkavě lapala po dechu a škrábala se potemnělou chodbou, dokud nedorazila na křižovatku. Zastavila se a zvedla ruku k hrudi. Musela najít někoho, kdo klade odpor. Světlo, nemohli přece všichni padnout? Hrstka zelených stála po jejím boku a bojovala. Viděla zemřít Josaine, když tkanivo země zničilo zeď vedle ní, a viděla, jak zajali Martheru a nasadili jí na krk jakési kovové vodítko. Adelorna netušila, kde jsou její strážci. Jeden byl zraněný. Další žil. Poslední… na posledního nechtěla myslet. Světlo dej, ať se brzy dostane alespoň k raněnému Talrikovi.
Zvedla se na nohy a otřela si krev z čela, kde ji škrábl úlomek kamene. Bylo jich prostě tolik, těch nájezdníků s podivnými přilbami a ženami, které používali jako zbraně. A s těmi smrtícími tkanivy to tak uměly! Adelorna se styděla. Bojové adžah, to určitě! Zelené, co s ní byly, vydržely jen pár minut, než byly poraženy.
Těžce oddechujíc, kráčela dál chodbou. Držela se dál od vnějšího okraje Věže, kde se nájezdníci nejpravděpodobněji objeví. Ztratila se těm, kteří ji pronásledovali? Kde je? Na dvaadvacátém podlaží? Přestala počítat schodiště, po nichž prchala.
Ztuhla; zprava cítila usměrňování. Mohlo to znamenat útočníky, nebo to mohly být sestry. Zaváhala, ale zaťala zuby. Je přece hlavní kapitán zeleného adžah! Nemůže jen tak utíkat a schovávat se.
Z oné chodby se rozlilo světlo pochodní, doprovázené zlověstnými stíny mužů v nezvyklé zbroji. Zpoza rohu vyrazila skupina útočníků a s sebou měli dvě ženy, ty co byly spojené vodítkem. Adelorna nedokázala potlačit vyjeknutí a co nejrychleji se hnala pryč. Cítila, jak se na ni tlačí štít, ale držela saidar příliš silně a štít nestačil zapadnout na místo, než zabočila za roh. Udýchaná a omámená prchala dál.
Zatočila za další roh a málem vypadla z trhliny v boční zdi Věže. Zavrávorala na odhaleném výčnělku a pohlédla k obloze plné strašlivých příšer a ohnivých čar. S výkřikem klopýtla zpět a obrátila se pryč od díry. Napravo byla suť. Začala se škrábat přes kamení. Tudy chodba pokračuje! Musela…
Mezi ni a zdroj se vsunul štít, a tentokrát zapadl na místo. Zajíkla se a upadla. Nechytí ji! Nemůžou ji chytit. Tohle ne!
Pokusila se pokračovat vpřed, ale kotník ji sevřel proud vzduchu a táhl ji zpátky po dlážděné podlaze. Ne! Přitáhlo ji to přímo k oddílu vojáků, nyní doprovázených dvěma dvojicemi žen, spojených vodítkem. V každé dvojici byla jedna žena v šedých šatech a další v červené a modré se vzorem blesku.
Přiblížila se další žena v červené a modré. V rukách držela něco stříbřitého. Adelorna zavřeštěla a zatlačila na štít. Třetí žena klidně poklekla a nasadila stříbrný obojek Adelorně na krk.
Tohle se nedělo. Nemohlo se to dít.
„Vida, velmi hezké,“ řekla třetí žena pomalými protahovanými slovy. „Jmenuji se Gregana a ty budeš Sivi. Sivi bude dobrá damane. Vidím to. Dlouho jsem na tuhle chvíli čekala, Sivi.“
„Ne,“ zašeptala Adelorna.
„Ano.“ Gregana se široce usmála.
Pak se, k ohromení všech, obojek na Adelornině krku rozepnul a spadl na zem. Gregana na okamžik vypadala zcela omráčeně, než ji pohltil poryv ohně.
Adelorna vytřeštila oči a odsunula se před náhlým žárem. Mrtvola ve zčernalých modročervených šatech se sesunula na zem před ní, kouřilo se z ní a páchla spáleným masem. Teprve tehdy si Adelorna uvědomila nesmírně mocný zdroj usměrňování, který se za ní objevil.
Vetřelci ječeli a ženy v šedém splétaly štíty. Jak se ukázalo, byla to chyba, protože obojky obou žen se otevřely, pohotově a změně odemčené kroutícími se prameny vzduchu. Vzápětí poté jedna z žen v červené a modré zmizela ve světelném záblesku, zatímco druhou zapálily ohnivé jazyky, podobající se útočícím hadům. Umírala s vřískotem a jeden z vojáků něco vykřikl. Musel to být rozkaz k ústupu, neboť vojáci uprchli a dvě vyděšené ženy, osvobozené prameny vzduchu, zde zanechali.
Adelorna se váhavě obrátila. Kousek od ní stála na suti žena v bílém, obklopená mohutnou aurou síly, s paží nataženou směrem k prchajícím vojákům a soustředěným pohledem. Žena tam stála jako zosobněná pomsta a moc saidaru ji obklopovala jako bouře. I samotný vzduch kolem ní jakoby plál a její hnědé vlasy vlály ve větru, pronikajícím sem dírou ve zdi vedle nich. Egwain al’Vere.
„Rychle,“ řekla Egwain. Přes hromadu trosek přelezl hlouček novicek a dívky došly k Adelorně a pomohly jí na nohy. Užasle vstala. Byla volná! Několik dalších novicek se rozběhlo chytit dvě ženy v šedém – které kupodivu prostě jen dál klečely v chodbě. Mohly usměrňovat; Adelorna to cítila. Proč se nebránily? Místo toho se zdálo, že brečí.
„Dejte je k ostatním,“ nařídila Egwain, rázným krokem přešla přes trosky a vyhlédla z díry v chodbě. „Chci..Egwain ztuhla a pak zvedla ruce.
Náhle kolem ní vyskočila další tkaniva. Světlo! Držela v ruce Vorův sa’angrial, tu bílou žlábkovanou hůlku? Kde Egwain vzala tohle? Z Egwaininy otevřené ruky vylétly ohnivé blesky, prosvištěly dírou ve zdi a venku něco zavřeštělo a spadlo. Adelorna přistoupila k Egwain, uchopila zdroj a cítila se jako hlupačka, že se nechala chytit. Egwain udeřila znovu a z nebe spadla další z těch létajících příšer.
„Co když nesou zajatce?“ zeptala se Adelorna, zatímco sledovala, jak jedno ze zvířat padá v Egwaininých plamenech.
„Pak je pro zajatce lepší být mrtví,“ řekla Egwain a obrátila se k ní. „Věř mi. Já to vím.“ Otočila se k ostatním. „Všechny pryč od díry. Tyhle střely mohly přilákat pozornost.
Šanal a Klaro, z bezpečné vzdálenosti ten otvor sledujte. Když tady přistane nějaký to’raken, utíkejte za námi. Neútočte na ně.“
Dvě dívky přikývly a zaujaly postavení u trosek. Ostatní novicky pospíchaly pryč a ty dvě cizí ženy z řad útočníků hnaly s sebou. Egwain kráčela za nimi, jako generál v bitevní linii. A možná jím byla. Adelorna se k ní rychle připojila. „Nu,“ řekla.“ „Odvedla jsi při organizování výtečnou práci, Egwain, i když je dobré, že teďje tu Aes Sedai…“
Egwain ztuhla. Její pohled byl tak klidný, tak silný. „Dokud tato hrozba nepomine, velím tady já. Budeš mě oslovovat matko. Jestli musíš, uložíš mi pokání později, ale nyní nesmí být má autorita zpochybňována. Je to jasné?“
„Ano, matko,“ slyšela se ohromená Adelorna říkat.
„Dobře. Kde jsou tvoji strážci?“
„Jeden je zraněný,“ odpověděla Adelorna. „Jeden je v pořádku, s tím druhým. Jeden je mrtvý.“
„Světlo, ženská, a ty se pořád držíš na nohou?“
Adelorna se napřímila. „Copak mám jinou možnost?“
Egwain přikývla. Proč se Adelorna nad jejím výrazem respektu nadmula pýchou?
„Jsem ráda, že tě mám,“ řekla Egwain a pokračovala v chůzi. „Zachránily jsme jen šest dalších Aes Sedai, žádnou zelenou, a máme potíže s udržením Seančanů na východních schodišťových šachtách. Nechám jednu z novicek, aby ti ukázala, jak ta pouta odemknout; ale nic neriskuj. Obecně je snadnější – a mnohem bezpečnější – damane zabít. Jak dobře se vyznáš ve skladištích, kde jsou uloženy angrialy!“