„Velmi dobře,“ odvětila Adelorna.
„Skvěle,“ řekla Egwain a jen jako mimochodem utkala nejsložitější tkanivo, jaké kdy Adelorna viděla. Vzduch prořízla světelná čára, otočila se kolem své osy a vytvořila díru do tmy. „Lucain, běž a řekni ostatním, ať se drží. Brzy přinesu další angrialy.“
Hnědovlasá novicka přikývla a odběhla pryč. Adelorna stále zírala na otvor. „Cestování,“ řekla bezvýrazně. „Tys ho opravdu znovu objevila. Myslela jsem si, že jsou to jen zbožná přání.“
Egwain na ni upřela pohled. „Nikdy bych ti to neukázala, ale právě jsem dostala hlášení, že Elaida šíří znalosti tohoto tkaniva. Znalost cestování byla prozrazena. To znamená, že Seančané už ho pravděpodobně mají, pokud chytili nějaké ženy, které to Elaida naučila.“
„Mateřský mlíko v hrnku!“
„Vskutku,“ řekla Egwain s očima jako led. „Musíme je zastavit a zabít všechny to’raken, které uvidíme, bez ohledu na zajatce. Jestli je nějaká naděje, že se nám podaří zabránit jim v tom, aby se do Ebú Daru vrátili s někým, kdo umí cestovat, musíme ji využít.“
Adelorna přikývla.
„Pojď,“ řekla Egwain. „Musím vědět, které z předmětů v tomhle skladišti jsou angrialy.“ Prošla otvorem.
Ohromená Adelorna zůstala stát a nepřestávala myslet na to, co právě slyšela. „Mohla jsi utéct,“ řekla. „Kdykoli jsi mohla uprchnout.“
Egwain se k ni z druhé strany průchodu obrátila. „Uprchnout?“ zeptala se. „Kdybych odešla, neprchala bych před vámi, Adelorno, opustila bych vás. Jsem amyrlinin stolec. Mé místo je tady. Jsem si jistá, že jsi slyšela, že jsem přesně o tomto nájezdu snila.“
Adelornu zamrazilo. To opravdu slyšela.
„Pojď,“ zopakovala Egwain. „Musíme si pospíšit. Tohle je jenom nájezd; budou chtít chytit co nejvíc usměrňovaček a zmizet s nimi. Mám v úmyslu se postarat o to, aby ztratili víc damane, než kolik získají Aes Sedai.“
41
Zřídlo síly
„No teda, přivažte mi na pusu kapesník a říkejte mi Aiel,“ řekl jeden z Bryneových vojáků, klečící vedle generála na přídí úzké loďky. Vážně to tady je.“
Gawyn dřepěl na špici své vlastní loďky, kolem jejíchž boků se čeřila a pleskala temná voda. Potřebovali třináct člunů, aby se do nich vešli všichni, a vypluli tiše a bez potíží – alespoň poté, co Siuan Sanče dokončila prohlídku člunů a usoudila, že jsou na řece použitelné. Tak tak.
Každý z člunů vezl jedinou krytou lucernu. Gawyn stěží rozeznával ostatní čluny, klouzající po ebenově černé vodě. Vojáci veslovali téměř nehlučně a přirazili u kamenného nábřeží na jihozápadní straně Tar Valonu. Záblesky světla na obloze byly rušivé a Gawyn neustále zalétával pohledem vzhůru, aby zahlédl hadovité stvůry, krátce osvětlované chladnými bílými blesky nebo planoucím karmínovým ohněm.
Zdálo se, že hoří samotná Bílá věž. Na pozadí oblohy tvořila skličující červenobílý obraz, lemovaný plameny. Vzhůru k půlnočním mračnům kypěl hustý kouř, v mnoha oknech Věže plál oheň a pohled dolů ukazoval, že okolní budovy a stromy jsou rovněž v plamenech.
Když Gawynův člun hladce vklouzl vedle Bryneova a podjel pod okrajem prastarého zdiva v místě, kde kámen tvořil nad vodou převis, vojáci zatáhli vesla dovnitř. Převis Gawynovi bránil ve výhledu na zuřivou bitvu – ačkoli stále slyšel rachocení a výbuchy a občasnou spršku kamenných úlomků, dopadajících na dláždění, které zněly jako vzdálený déšť.
Gawyn zvedl lucernu a odvážil se ji otevřít na nepatrnou štěrbinu. V jejím osvětlení pak rozeznal to, co viděli Bryneovi vojáci. Ostrov Tar Valon byl obehnán opevněním, vybudovaným ogiery, který byl součástí původních plánů města; opevnění bránilo erozi ostrova. Jako většina ogierských děl bylo i opevnění překrásné. Tady se kámen elegantně klenul z ostrova necelé dva kroky nad vodou a tvořil převis, jenž vypadal jako bílý hřeben narážející vlny. V měkkém světle Gawynovy lucerny vyhlížely spodní strany kamenů tak realisticky, tak křehce, že bylo obtížné rozeznat, kde končí kámen a začíná řeka.
Jedna z těchto kamenných vln ukrývala puklinu, které bylo téměř nemožné si všimnout i z takto blízké vzdálenosti. Bryneovi vojáci směřovali jeho člun do úzké trhliny, která byla ze všech stran sevřená kamením. Siuanin člun plul jako druhý a Gawyn mávl na vlastní veslaře, aby ji následovali. Puklina se změnila ve velice úzký tunel a Gawyn odkryl lucernu víc, stejně jako Bryne a Siuan před ním. Lišejníkem porostlé kameny po stranách nesly stopy po vodě. Za ty roky byl tunel mnohokrát zaplaven.
„Asi to vytvořili pro dělníky,“ ozval se Bryne zepředu a jeho tichý hlas se odrážel ve vlhkém tunelu. Dokonce i zvuk vesel, pohybujících se ve vodě, byl zesílený, stejně jako vzdálené hučení a šplouchání řeky. „Aby mohli vyjít ven a udržovat zdivo.“
„Je mi jedno, proč tunel postavili,“ řekla Siuan. „Prostě jsem ráda, že tady je. A dotčená, že jsem o něm nevěděla dřív. Jedna ze silných stránek Tar Valonu vždycky byla, že ho mosty drží v bezpečí. Můžete sledovat, kdo vchází a odchází.“
Bryne si tiše odfrkl, což se ozvěnou odráželo tunelem. „V takhle velkém městě nemůžeš mít nikdy pod kontrolou všechno, Siuan. Ty mosty ti jistým způsobem dávají falešný pocit, že máš vše pod kontrolou. Jistě, pro armádu je město neproniknutelné – ale i takovéhle místo, jakkoli je uzavřené, může mít tucet děr dost velkých na to, aby jimi proklouzlo pár blech.“
Siuan zmlkla. Gawyn se uklidňoval a pravidelně dýchal. Alespoň konečně dělal něco, aby Egwain pomohl. Trvalo to mnohem déle, než chtěl. Světlo dej, aby dorazil včas!
Tunel se otřásl vzdáleným výbuchem. Gawyn se ohlédl na zbývajících deset člunů, nacpaných vyděšenými vojáky. Pluly přímo do válečné zóny, kde byly obě strany silnější než oni, obě měly pramalý důvod mít je rády a obě vládly jedinou silou. Chtělo to opravdu zvláštní muže, aby takovým vyhlídkám pohlédli do očí.
„Tady,“ řekl Bryne, tmavý obrys na pozadí světla. Zvednutím ruky řadu člunů zastavil. Tunel se otevřel doprava, kde čekal kamenný výstupek – plošina s řadou schodů. Samotný vodní tunel pokračoval dál.
Bryne vstal, sehnul se, vystoupil na římsu a člun přivázal. Vojáci z jeho člunu jej následovali, každý s malým hnědým balíkem. Co to bylo? Gawyn si nevšiml, že takové balíky naložili do člunu. Když poslední voják z tohoto člunu vystoupil, zatlačil člun dopředu a vlečné lano podal vojákovi v Siuanině člunu. Jak řada postupovala vpřed, přivazovali jednotlivé čluny k těm před nimi. Poslední muž uváže svůj ke sloupku a to je všechny udrží na místě.
Když na něj přišla řada, Gawyn vystoupil na kamennou římsu a vyběhl po schodech, které se otvíraly do úzké uličky. Na tento vchod pravděpodobně už dávno zapomněli všichni s výjimkou žebráků, kteří ho využívali jako úkryt. Na konci uličky několik vojáků svazovalo hlouček takových lidí. Gawyn se zašklebil, ale nic neřekl. Žebráci často prodávali tajemství každému, kdo chtěl poslouchat, a za zprávu o stovce vojáků, kteří se vplížili do města, by věžová garda slušně zaplatila.