Bryne stál se Siuan v ústí uličky a kontroloval ulici. Gawyn se k nim připojil s rukou na jílci meče. Ulice byly prázdné. Lidé se nepochybně schovávali doma a nejspíš se modlili, aby nájezd brzy skončil.
Vojáci se shromáždili v uličce. Bryne tiše nařídil desetičlennému oddílu střežit čluny. Zbytek pak otevřel měkké hnědé balíky, kterých si Gawyn předtím všiml, a vytáhl složené bilé tabardy. Vojáci si je přetáhli přes hlavy a přepásali je. Na každém z nich byl plamen Tar Valonu.
Gawyn tiše hvízdl, i když Siuan stála s rukama v bok a vypadala rozhořčeně. „A tohle jste vzali kde?“
„Nechal jsem si je ušít u žen ve vnějším ležení,“ řekl Bryne. „Vždycky je dobrý nápad mít pár kopií nepřátelských uniforem.“
„To je nevhodné,“ prohlásila Siuan a založila si ruce. „Sloužit ve věžové gardě je posvátná povinnost. Oni…“
„Oni jsou tvoji nepřátelé, Siuan,“ řekl Bryne přísně. „Alespoň prozatím. Už nejsi amyrlin.“
Měřila si ho pohledem, ale byla zticha. Bryne si vojáky prohlédl a spokojeně přikývl. „Zblízka to nikoho neošálí, ale na dálku to postačí. Na ulici a seřadit. Spěchejte k Věži, jako byste se hnali na pomoc. Siuan, pár světelných koulí by tomu přestrojení pomohlo – když ti, kdo nás uvidí, také uvidí v našem čele Aes Sedai, pak si budou spíš myslet to, co chceme.“
Ohrnula nos, ale udělala, oč žádal, vytvořila dvě koule světla a nechala si je vznášet vedle hlavy. Bryne vydal rozkaz a všichni vojáci se vyhrnuli z uličky a seřadili se. Gawyn, Siuan a Bryne zaujali pozice v čele – Gawyn s generálem kráčeli těsně před Siuan, jako by byli strážci – a rychlým tempem vyrazili ulicí.
Celkem vzato to byl dobrý klam. Při letmém pohledu by na to přestrojení skočil i sám Gawyn. Co by bylo přirozenější než oddíl věžové gardy, pochodující na místo útoku a doprovázený Aes Sedai a jejími strážci? Určitě to bylo lepší než se snažit se stovkou mužů nenápadně proplížit městem.
Když se přiblížili k Věži, jako by vstoupili do noční můry. Dmoucí se kouř odrážel rudé světlo ohně a halil Věž do hrozivého karmínového závoje. Ve zdech kdysi majestátní stavby zely díry a pukliny; v některých z nich plály ohně. Vzduchu vládli rakeni, vrhali se střemhlav dolů a kroužili kolem Věže jako racci kolem mrtvé velryby ve vlnách. Vzduchem se nesl jekot a křik a z hustého štiplavého kouře Gawyna škrábalo v krku.
Bryneovi vojáci zpomalili. Vypadalo to, že boj se vede na dvou místech. U základů Věže a dvou bočních křídel se objevovaly světelné záblesky. Země byla posetá mrtvými a raněnými. A vysoko nad nimi, poblíž středu Věže, létaly na útočníky z několika puklin ohnivé koule a blesky. Zbytek Věže se zdál být tichý a mrtvý, přestože na chodbách se určitě bojovalo.
Oddíl se zastavil před železnými branami Věže. Ty byly otevřené a zcela nestřežené. Vypadalo to zlověstně. „A teď co?“ zašeptal Gawyn.
„Najdeme Egwain,“ odpověděla Siuan. „Začneme v přízemí a pak se vydáme dolů. Dneska ráno byla zamčená někde tam dole a nejspíš je to první místo, kam bychom se měli podívat.“
Když se Věž otřásla dalším výbuchem, ze stropu spadla sprška kamenných úlomků a jako déšť se snesla na stůl. Saerin v duchu zaklela a smetla kamení stranou, pak rozvinula široký kus pergamenu a po stranách ho zatížila několika úlomky dlaždic.
V místnosti kolem ní vládl chaos. Byli v přízemí, v přední společenské místnosti, velké čtvercové komnatě situované v místě, kde se východní křídlo napojovalo na Věž. Příslušníci věžové gardy odtáhli stranou stoly, aby udělali místo procházejícím skupinám. Aes Sedai ostražitě vyhlížely z oken a sledovaly oblohu. Strážci obcházeli kolem jako šelmy v kleci. Co budou dělat s těmi létajícími stvůrami? Nejlepší bude zůstat tady a střežit centrum operací. Ať bylo jakékoli. Saerin právě dorazila.
Přistoupila k ní sestra v zeleném. Dlouhonohá Moradri pocházela z Mayene, měla tmavou kůži a v patách jí šli dva hezcí strážci, také z Mayene. Povídalo se, že jsou to její bratři, kteří přišli do Bílé věže, aby chránili svou sestru, ačkoli Moradri se k tomu nevyjadřovala.
„Kolik?“ dožadovala se Saerin odpovědi.
„V přízemí je přinejmenším čtyřicet sedm sester,“ řekla Moradri. „Z různých adžah. Líp jsem to spočítat nemohla, protože bojují v malých skupinkách. Řekla jsem jim, že tady organizujeme oficiální velitelské centrum. Většina vypadala, že to považuje za dobrý nápad, i když mnohé z nich byly příliš unavené, šokované nebo omámené, než aby odpověděly něčím víc než přikývnutím.“
„Vyznač tady na mapě jejich rozmístění,“ řekla Saerin. „Našla jsi Elaidu?“
Moradri zavrtěla hlavou.
„Zatraceně,“ zamumlala Saerin, zatímco se Věž znovu otřásla. „A co některou ze zelených přísedících?“
„Žádnou jsem nenašla,“ odpověděla Moradri a ohlédla se přes rameno, očividně dychtivá vrátit se do boje.
„Škoda,“ řekla Saerin. „Koneckonců, rády si říkají bojové adžah. No nic, organizovat boj tedy připadá mně.“
Moradri pokrčila rameny. „Asi ano.“ Opět se ohlédla.
Saerin si zelenou sestru změřila pohledem a pak poklepala na mapu. „Vyznač to rozmístění, Moradri. Brzo se můžeš vrátit do bitvy, ale právě teď je důležitější to, co víš.“
Zelená sestra si povzdechla, ale rychle začala do mapy dělat značky. Zatímco pracovala, Saerin s potěšením zaznamenala, že vstoupil kapitán Chubain. Na svých čtyřicet a něco vypadal mladě a v černých vlasech neměl jediný šedivý pramen. Kvůli jeho až příliš hezké tváři měli někteři sklony znevažovat jeho schopnosti; Saerin slyšela, jakého ponížení se těm mužům na oplátku za urážky dostalo od jeho meče.
„Výborně,“ řekla. „Konečně se něco daří. „Kapitáne, pojď sem, buď tak laskav.“
Přikulhal k ní a přitom odlehčoval levé noze. Bílý tabard, natažený přes pancíř, měl sežehnutý; na obličeji šmouhy od sazí. „Saerin Sedai,“ řekl s úklonou.
„Jsi zraněný.“
„Bezvýznamné zranění, Aes Sedai, vzhledem k takovému boji.“
„Stejně si to nech vyléčit,“ nařídila. „Bylo by směšné, aby kapitán gardy riskoval smrt kvůli .bezvýznamnému’ zranění. Kdybys kvůli tomu někde klopýtl, mohli bychom tě ztratit.“
Muž k ní přistoupil blíž a promluvil tichým hlasem. „Saerin Sedai, věžová garda je v tomhle boji prakticky k ničemu. Když Seančané používají ty… příšerné ženy, stěží se k nim dokážeme přiblížit, než nás rozervou na kusy nebo spálí na popel.“
„Tak to musíte změnit taktiku, kapitáne,“ prohlásila Saerin rozhodně. Světlo, to jsou v pěkné bryndě! „Nařiď mužům, aby přešli na luky. Neriskujte a nepřibližujte se k nepřátelským usměrňovačkám. Střílejte z dálky. Jediný šíp by mohl zvrátit boj na naši stranu; nad jejich vojáky máme velkou početní převahu.“
„Ano, Aes Sedai.“
„Jak by řekla bílá, je to prostá logika,“ pokračovala. „Kapitáne, naším nejdůležitějším úkolem je vytvořit operační centrum. Aes Sedai i vojáci se rvou nezávisle a chovají se jako krysy, čelící vlkům. Musíme se jim postavit společně.“
Nezmínila se o tom, jak trapně se cítí. Aes Sedai celé roky řídily krále a ovlivňovaly války, ale nyní – když byla napadena jejich svatyně – se bolestně ukázalo, jak jsou neschopné ji bránit. Egwain měla pravdu, pomyslela si. Nejen v tom, že tenhle útok předpovídala, ale i v tom, že nás kárala, že jsme se rozdělily. Saerin nepotřebovala zprávy od Moradri nebo zvědů, aby věděla, že jednotlivá adžah bojují v této bitvě nezávisle.