„Kapitáne,“ řekla. „Moradri Sedai zaznačuje do mapy jednotlivé bojující skupiny. Zeptej se jí, které adžah do každé skupiny patří; má skvělou paměť a bude schopná ti to přesně povědět. Pošli mým jménem posly za skupinami žlutých a hnědých sester. Pověz jim, ať se hlásí tady, v této komnatě.
Potom vyšli běžce k ostatním skupinám a řekni jim, že jim pošleme jednu hnědou nebo žlutou kvůli léčení. Také zde bude skupina sester, které budou poskytovat léčení. Každý zraněný se okamžitě ohlásí tady.“
Zasalutoval.
„Ach ano,“ dodala. „A pošli někoho ven, aby se podíval, kde jsou hlavní průlomy nahoře. Musíme vědět, kde je nájezd nejsilnější.“
„Aes Sedai…“ řekl. „Venku je to nebezpečné. Ti letci nahoře střílejí po každém, koho vidí se hýbat.“
„Tak pošli muže, kteří se umějí skrývat,“ zavrčela.
„Ano, Aes Sedai. My..
„Tohle je katastroťa!“ vykřikl rozhněvaný hlas.
Saerin se obrátila a spatřila, jak do místnosti vcházejí čtyři červené sestry. Notaša na sobě měla bílé šaty, nahoře na levém boku zakrvácené, i když pokud to byla její krev, někdo ji vyléčil. Katerinina záplava dlouhých černých vlasů byla rozcuchaná a propletená úlomky kamení. Další dvě ženy měly potrhané šaty a tváře umazané od popela.
„Jak se opovažují tady útočit!“ pokračovala Katerina, zatímco kráčela místností. Vojáci jí uhýbali z cesty a několik méně vlivných sester, které se zde shromáždily na Saerinin rozkaz, mělo náhle spoustu práce v rozích komnaty. Ozývaly se vzdálené výbuchy, jako hluk při ohňostroji.
„Očividně se opovažují, protože na to mají prostředky a chtějí,“ odvětila Saerin, která potlačila rozmrzelost a zachovávala klid. Stěží. „Až dosud se útok ukázal jako pozoruhodně účinný.“
„No, já se tady ujímám velení,“ zavrčela Katerina. „Musíme Věž vyčistit a do posledního se jich zbavit!“
„Ty se neujmeš velení,“ prohlásila Saerin rozhodně. Nesnesitelná ženská! Klid, zachovej klid. „Ani nevyrazíme do útoku.“
„A ty se odvážíš mě zastavit?“ zaprskala Katerina a kolem ní jasně vzplála záře saidaru. „Hnědá?“
Saerin zvedla obočí. „A odkdy má správkyně novicek vyšší postavení než přísedící sněmovny, Kateřino?“
„Já…“
„Egwain al’Vere to předpověděla,“ zašklebila se Saerin. „Takže můžeme předpokládat, že i to ostatní, co nám o Seančanech pověděla, je pravda. Seančané se zmocňují žen, které umí usměrňovat, a používají je jako zbraně. Nepřivedli si žádné pozemní vojsko; stejně by bylo téměř nemožné projít s ním tak daleko nepřátelským územím. Což znamená, že tohle je nájezd, jehož cílem je pochytat co nejvíc sester.
Na to, že jde o nájezd, se tato bitva už docela protahuje, snad proto, že máme tak mizernou obranu, až mají dojem, že mají dost času. Každopádně se musíme sjednotit a držet se. Jakmile začnou mít v boji problémy, stáhnou se. Ani náhodou nejsme v postavení, abychom ,Věž vyčistili* a vytlačili je ven.“
Katerina zaváhala a zamyslela se nad tím. Venku se ozval další výbuch.
„A odkud je tohle?“ zeptala se Saerin rozmrzele. „Copak už neudělali dost děr?“
„To nebylo namířené na Věž, Saerin Sedai!“ zavolal jeden z vojáků u vchodu do místnosti, který stál v zahradě hned za nimi.
Má pravdu, uvědomila si Saerin. Věž se neotřásla. A předtím taky ne. „Na co střílejí? Na lidi dole?“
„Ne, Aes Sedai!“ řekl strážný. „Myslím, že to byl výstřel zevnitř Věže, který někdo vrhl z jednoho z vyšších podlaží na ty létající nestvůry.“
„No, alespoň někdo bojuje,“ řekla Saerin. „Odkud to vyletělo?“
„To jsem neviděl,“ řekl voják, stále pozorující oblohu. „Světlo, je to tu znovu! A znovu!“ V kouři nad nimi se odrážela rudá a žlutá a zalévala zahradu světlem, přes dveře a okna stěží viditelným. Rakeni vřeštěli bolestí.
„Saerin Sedai!“ řekl kapitán Chubain a obrátil se od hloučku zraněných vojáků. Saerin si nevšimla, kdy vstoupili; soustředila se na Kateřinu. „Tihle muži sešli z vyšších podlaží. Vypadá to, že se tam dává dohromady druhé obranné centrum a daří se jim dobře. Seančané přerušují útok tady dole, aby se soustředili tam.“
„Kde?“ zeptala se Saerin dychtivě. „Kde přesně?“
„Dvaadvacáté podlaží, Aes Sedai. Severovýchodní strana.“
„Cože?“ zeptala se Katerina. „Komnaty hnědého adžah?“
Ne. Ty tam bývaly předtím. Teď, když se chodby ve Věži zpřeházely, v té oblasti byly… „Pokoje novicek? “ řekla Saerin. To vypadalo ještě absurdněji. „Jak u všech všudy…“ Postupně utichla a lehce pootevřela oči. „Egwain. “
V její mysli se každý bezejmenný Seančan, kterého srazila, měnil na Rennu. Egwain stála v díře ve zdi Bílé věže, vítr ji škubal za bílé šaty, rozevlával jí vlasy a vyl, jako by hrál doprovod její zuřivosti.
Svůj hněv měla stále pod kontrolou. Byl chladný a vzdálený. Věž hořela. Ona to předpověděla, snila o tom, ale skutečnost byla mnohem horší, než se obávala. Kdyby se na to Elaida připravila, škody by byly mnohem menší. Ale nemělo smysl toužit po něčem, co se nestalo.
Místo toho nasměrovala svůj hněv – spravedlivý hněv, hněv amyrlin. Sestřelovala ze vzduchu jednoho to’raken za druhým. Ve vzduchu byli mnohem méně obratní než jejich menší bratranci. Už jich musela srazit dobrý tucet a její činy přilákaly pozornost těch venku. Útok dole se zastavoval a celý nájezd se soustředil na Egwain. Novicky bojovaly se seančanskými útočnými oddíly na schodech a nutily je ustupovat. To’raken poletovali ve vzduchu, snášeli se kolem Věže a pokoušeli se Egwain odříznout pomocí štítů nebo ji zasáhnout ohnivými střelami. Menší rakeni se míhali kolem a kušovníci na jejich hřbetech po ní stříleli.
Ona však byla zřídlem síly, čerpané z hloubi žlábkované hůlky, kterou držela v rukou, usměrňované skrz skupinu novicek a přijatých, které se ukrývaly v místnosti za ní, spojené s ní do kruhu. Egwain byla součástí ohňů, které plály ve Věži, zbarvovaly oblohu plameny do krvava a malovaly do vzduchu kouřem. Téměř se zdálo, jako by nebyla z masa a kostí, ale z čisté síly, sesílající rozsudky na ty, kdo se opovážili přivést válku do samotné Věže. Z oblohy slétaly blesky a mračna vířila. Z rukou jí vyrážel oheň.
Možná se měla bát, že poruší tři přísahy. Ale nebála. Tento boj musel být vybojován a ona nedychtila po smrti – i když její zuřivost vůči sul’dam se tomu blížila. Vojáci a damane představovali nešťastné vedlejší ztráty.
Bílá věž, posvátné sídlo Aes Sedai, byla napadena. Všechny byly v nebezpečí, v nebezpečí větším než smrt. Ty stříbrné obojky byly mnohem horší. Egwain bránila sebe i všechny ženy ve Věži.
Ona Seančany přinutí ustoupit.
Objevoval se jeden štít za druhým, aby ji odřízly od zdroje, ale byly jako dětské ruce, snažící se zastavit hřmící vodopád. S tak velkou silou ji mohl zastavit jedině plný kruh, a Seančané kruhy nepoužívali; a’dam tomu bránil.