„Měla by sis poslechnout, co ti chce tato přijatá říct.“
Saerin zvedla pohled, neboť si uvědomila, že hlas patří kapitánu Chubainovi. Ruku měl položenou na rameni arafelské přijaté s modrýma očima a kyprou kulatou tváří. Jak že se to jmenuje? Ano, Mair. Ta ubohá dívka vypadala vyčerpaně. Na obličeji měla spoustu šrámů a pár zhmožděnin, které asi skončí modřinou. Její šaty byly na rukávu a rameni roztržené.
„Dítě?“ zeptala se Saerin, když přejela pohledem Chubainovu ustaranou tvář. Co se dělo?
„Saerin Sedai,“ zašeptala dívka, udělal pukrle a škubla sebou. „Já…“
„Vyklop to, dítě,“ nařídila Saerin. „Dneska v noci není čas na otálení.“
Mair sklopila oči. „Jde o amyrlin, Saerin Sedai. Elaidu Sedai. Dnes večer jsem u ní měla službu a něco jsem pro ni přepisovala. A…“
„A co?“ zeptala se Saerin a cítila, jak ji mrazí.
Dívka se rozbrečela. „Celá zeď vybuchla a zřítila se dovnitř, Saerin Sedai. Trosky mě zasypaly; asi si mysleli, že jsem mrtvá. Nemohla jsem nic dělat! Omlouvám se!“
Světlo se smiluj! pomyslela si Saerin. Nemůže říkat to, co si myslím. Nebo ano?
Elaida se probudila s velice zvláštním pocitem. Proč se její postel pohybuje? Vlní se. Tak rytmicky. A ten vítr! Nechala Carlya otevřené okno? Pokud ano, dostane služka výprask. Varovala ji. Varovala…
Tohle nebyla její postel. Elaida otevřela oči a zjistila, že hledí na temnou krajinu desítky sáhů pod ní. Byla přivázaná na hřbetě nějakého divného zvířete. Nemohla se hýbat. Proč se nemohla hýbat? Sáhla po zdroji a náhle ucítila ostrou bolest, jako by ji tisícovka rákosek tloukla do každičkého místa na těle.
Omámené zvedla ruku a nahmatala obojek na krku. Vedle ní letěla v sedle temná postava, jejíž tvář neosvětlovala žádná lucerna, ale Elaida ji nějak cítila. Elaida si stěží vzpomínala, jak přivázaná na provaze visela ve vzduchu a střídavě upadala do bezvědomí. Kdy ji vytáhli nahoru? Co se to dělo?
Z noci zašeptal nějaký hlas. „Tu chybičku ti odpustím. Byla jsi marath’damane velice dlouho a špatné zvyky se dají čekat. Ale už bez dovolení nesáhneš po zdroji. Rozumíš?“
„Pusť mě!“ zařvala Elaida.
Bolest se vrátila s desetinásobnou silou, až Elaida začala zvracet. Žluč a zvratky padaly přes bok zvířete na zem hluboko pod nimi.
„Ale, ale,“ promluvil trpělivě hlas, jako když žena hovoří s velice malým dítětem. „Musíš se učit. Jmenuješ se Suffa. A Suffa bude dobrá damane. Ano, bude. Velmi, velmi dobrá damane.“
Elaida znovu zaječela a tentokrát nepřestala, když se objevila bolest. Dál a dál vřískala do bezcitné noci.
42
Před Tearským Kamenem
Neznáme jména žen, které byly v Graendalině paláci, řekl Luis Therin. Nemůžeme je přidat na seznam.
Rand se pokoušel šílence si nevšímat. Ukázalo se, že je to nemožné. Luis Therin pokračoval.
Jak můžeme dál vést seznam, když neznáme jména! Ve válce jsme vyhledali Děvy, které padly. Našli jsme všechny do poslední. Seznam je chybný! Nemůžu pokračovat!
Není to tvůj seznam! zavrčel Rand. Je můj, Luisi Therine. MŮJ!
Ne! zaprskal šílenec. Kdo jsi ty? Je můj! Já ho vytvořil. Teď, když jsou mrtvé, nemůžu pokračovat. Ach, Světlo! Odřivous? Proč jsme použili odřivous! Přísahal jsem, že už to nikdy neudělám…
Rand pevně zavřel oči a svíral Tai’daišarovy otěže. Válečný kůň procházel ulicí; kopyta dopadala na udusanou zem, jedno po druhém.
Co se to z nás stalo? zašeptal Luis Therin. Uděláme to znovu, že ano? Všechny je zabijeme. Všechny, které jsme milovali. Znovu, znovu, znovu…
„Znovu a znovu,“ zašeptal Rand. „Na tom nezáleží, pokud svět přežije. Už dřív mě prokleli, proklínali Dračí horu i mé jméno, ale přežili. Jsme tady, připravení bojovat. Znovu a znovu.“
„Rande?“ zeptala se Min.
Otevřel oči. Jela na své hnědé klisně vedle Tai’daišara. Nemohl dovolit, aby ona nebo kdokoli jiný viděl jeho uklouznutí. Nesměli vědět, jak blízko má ke zhroucení.
Tolik jmen, která neznáme, zašeptal Luis Therin. Tolik mrtvých, kteří padli naší rukou.
A to byl pouze začátek.
„Jsem v pořádku. Min,“ řekl. „Přemýšlel jsem.“
„O lidech?“ zeptala se Min. Dřevěné chodníky v Bandar Ebanu byly plné lidí. Rand už neviděl barvy jejich oblečení; viděl, jak je to oblečení obnošené. Viděl trhliny ve skvělých látkách, prodřená místa, špínu a skvrny. Prakticky všichni v Bandar Ebanu byli tak či onak uprchlíci. Sledovali ho uštvanýma očima.
Pokaždé, když před tím dobyl království, zanechal ho při odjezdu v lepším stavu, než když tam dorazil. Rand odstranil tyrany z řad Zaprodanců, ukončil války a obléháni. Vyhnal šaidské vetřelce, dovezl jídlo, vytvořil stabilitu. Každá země, kterou zničil, byla v tu chvíli vlastně i zachráněna.
Arad Doman byl jiný. Přivezl jídlo – ale to jídlo přilákalo další uprchlíky a zásoby se tenčily. Nejen, že se mu nepodařilo uzavřít pro ně mír se Seančany, ale přivlastnil si jejich jediné vojenské jednotky a poslal je střežit Hraniční státy. Na mořích stále nebylo bezpečno. Drobná seančanská císařovna mu nedůvěřovala. Bude pokračovat v útocích, a možná i s dvojnásobnou intenzitou.
Domanci budou udupáni pod kopyty války, rozdrceni mezi postupujícími trolloky na severu a Seančany na jihu. A Rand je opouští.
Lidé si to nějak uvědomili a pro Randa bylo těžké se na ně dívat. Hladové oči jej obviňovaly: Proč přinášíš naději a pak ji necháš vyschnout jako nově vykopanou studnu během sucha? Proč nás nutíš, abychom tě přijali jako vládce, a pak nás opustíš?
Flinn s Naeffem jeli před ním; viděl před sebou jejich černé kabáty, jak muži seděli na koních a sledovali Randův průvod přijíždět k náměstí. Na vysokých límcích se jim třpytily špendlíky. Z fontány na náměstí stále tryskala voda mezi třpytivými měděnými koňmi, vyskakujícími z měděných vln. Který z těch tichých Domanců dál leštil fontánu, když zde nevládl žádný král a polovina kupecké rady se ztratila?
Randovi Aielové nedokázali vystopovat dost členů rady, aby měli většinu; Rand měl podezření, že Graendal jich zabila nebo zajala dost na to, aby nebylo možné zvolit nového krále. Jestli byli někteří z členů kupecké rady dostatečně hezcí, připojili by se k řadám jejích mazlíčků – což znamenalo, že je Rand zabil.
Ach, řekl Luis Therin. Jména, která můžu přidat na seznam. Ano…
Bašere dojel k Randovi, kotníky prstů si hladil knír a vypadal zamyšleně. „Tvé rozkazy jsou splněny,“ řekl.
„Urozená paní Čadmar?“ zeptal se Rand.
„Vrátila se do svého sídla,“ řekl Bašere. „S dalšími čtyřmi členy kupecké rady, které Aielové zadržovali poblíž města, jsme udělali totéž.“
„Chápou, co mají dělat?“
„Ano,“ povzdechl si Bašere. „Ale nemyslím si, že to udělají. Pokud chceš znát můj názor, ve chvíli, kdy odjedeme, z města utečou jako zloději ze žaláře, když odejdou stráže.“
Rand na to nic neřekl. Kupecké radě přikázal vybrat si nové členy a pak zvolit krále. Ale Bašere měl nejspíš pravdu. Rand už měl hlášení z jiných měst podél pobřeží, kde svým Aielům nařídil se stáhnout. Vůdci jednotlivých měst mizeli a prchali před očekávaným seančanským útokem.