Rand se zastavil a opřel se o další bílou budovu, tentokrát podkovářskou dílnu. Zvedl si pahýl k hlavě a pokusil se trochu si pročistit myšlenky.
Nechtěl se postavit tomu, co málem provedl v Kameni. Nechtěl se postavit tomu, co udělal’, setkal vzduch a srazil Tama na zem a hrozil mu; běsnil.
Rand se tím nemohl zabývat. Nepřišel do Ebú Daru, aby tady civěl jako vesnický balík. Přišel sem zničit své nepřátele! Vzdorovali mu; museli být odstraněni. Pro dobro všech zemí.
Ale když skrz přístupový klič natáhne příliš mnoho síly, jakou škodu způsobí? Kolik životů ukončí? A nezapálí prostě jen Zaprodancům maják, jako to udělal, když očišťoval saidírí!
Ať si přijdou. Narovnal se. Mohl je porazit.
Nastal čas k útoku. Čas spálit všechny Seančany. Odložil hůl a vzal si klíč z řemínku na opasku, ale nedokázal se přimět vybalit ho z plátna. Chvíli na klíč v dlani zíral a pak pokračoval v cestě, přičemž hůl nechal ležet na místě. Bylo to tak zvláštní, být jen dalším cizincem. Drak Znovuzrozený kráčel mezi svým lidem, a oni ho nepoznávali. Pro ně byl Rand al’Thor vzdálený. Poslední bitva byla druhořadá ve srovnání s tím, jestli se jim podaří dostat kuřata na trh nebo jestli se jejich syn vyléčí z kašle nebo jestli si budou moct dovolit novou hedvábnou vestu, kterou chtěli.
Nedozví se o Randovi dřív, než je zničí.
Bude to milosrdenství, zašeptal Luis Therin. Smrt je vždycky milosrdenství. Šílenec nezněl tak bláznivě jako dřív. Jeho hlas se vlastně začínal děsivě podobat Randovu vlastnímu.
Rand se zastavil na vrcholku mostu a zahleděl se na mohutný palác s bílými hradbami, sídlo seančanského dvora. Zvedal se do výšky čtyř podlaží, jeho čtyři kupole byly u základů obehnány zlatým prstencem a na hrotech mnoha vížek se třpytilo další zlato. Dcera Devíti měsíců bude někde tam uvnitř. Mohl by těm zdem dodat neposkvrněnost, jakou nikdy nepoznaly, naprostou dokonalost. To by budovu svým způsobem dokončilo, těsně předtím, než se rozplyne do nicoty.
Rozbalil přístupový klíč, jen další cizinec, stojící na rozbahněném mostě. Poté, co zničí palác, bude muset být rychlý. Pošle salvy odřivousu, aby zničil lodě v přístavu, pak použije něco světštějšího, aby na samotné město seslal ohnivý déšť a vyvolal paniku. Chaos zpomalí reakci jeho nepřátel. Poté se pomocí cestování přemístí do pevností u městských bran a zničí je. Matně si vzpomínal na hlášení zvědů o zásobovacích táborech na severu, plných vojáků i jídla. Ty zničí jako další.
Odtamtud se bude muset přesunout do Amadoru, pak do Tančika a dál. Bude cestovat rychle a nikdy nezůstane na jednom místě tak dlouho, aby ho Zaprodanci dostihli. Mihotající se světlo smrti, jako hořící uhlík, který se tu a tam rozhoří. Mnoho jich zemře, ale většinou to budou Seančané. Vetřelci.
Zíral na přístupový klíč. Pak uchopil saidín.
Zmocnila se ho silnější nevolnost než kdy předtím. Její příval ho srazil na kolena jako fyzický úder. Vykřikl a stěží si všiml, že narazil na kameny. Zasténal, sevřel přístupový klíč a stočil se kolem něj do klubíčka. Měl pocit, jako by mu hořely vnitřnosti. Otočil hlavu, převalil se na bok a vyzvracel se na most.
Saidín ale nepustil. Potřeboval sílu. Šťavnatou, nádhernou sílu. Díky síle, kterou v sobě měl, mu i pach vlastních zvratků mu připadal skutečnější, sladší.
Otevřel oči. Kolem něj se shlukli ustaraní lidé. Blížila se seančanská hlídka. Nastal čas. Musel udeřit.
Ale nemohl. Lidé se tvářili tak ustaraně. Jako by si dělali starosti. Záleželo jim na něm.
Rand frustrovaně zaječel a vytvořil průchod, až několik lidí ohromeně uskočilo. Potácivě se zvedl a po všech čtyřech se vrhl skrz, zatímco seančanští vojáci tasili meče a křičeli v neznámém jazyce.
Rand dopadl na velký kamenný černobílý kotouč uprostřed prázdné temnoty. Portál se za ním zavřel a uzamkl Ebú Dar na druhé straně a kotouč se začal pohybovat. Vznášel se prázdnotou, osvětlený podivným vnějším světlem. Rand se stočil na kotouči, choval přístupový klíč a zhluboka dýchal.
Proč nedokážu být dost silný? Nevěděl, jestli ta myšlenka patří jemu nebo Luisi Therinovi. Oni dva nebyli totéž. Proč nedokážu udělat, co musím?
Kotouč cestoval na krátkou vzdálenost a jediným zvukem v prázdnotě bylo Randovo dýchání. Kotouč vypadal jako jeden ze zámků na věznici Temného, rozdělený klikatou čárou, oddělující černou a bílou. Rand ležel přímo na ní. Černé části se říkalo Dračí Špičák. Pro lidi byl symbolem zla. Zkázy.
Rand ale představoval nezbytnou zkázu. Proč na něj vzor tak silně tlačil, jestliže nemusí ničit? Původně se snažil zabíjení vyhýbat – ale byla jen malá šance, že by to fungovalo. Pak se přiměl vyhýbat zabíjení žen. To se ukázalo jako nemožné.
Byl zkáza. Jen se s tím musel smířit. Někdo musel být dost tvrdý, aby udělal, co je nezbytné, nebo ne?
Otevřel se průchod a Rand se klopýtavě zvedl, svíraje přístupový klíč. Sestoupil z plošiny a vyšel ven na prázdnou louku. Místo, kde kdysi při boji se Seančany použil Callandor. A selhal.
Dlouho na to místo zíral, nadechoval se a vydechoval a pak setkal další průchod. Tento se otevřel na zasněženou pláň a do Randa se opřel poryv ledového větru. Prošel skrz, sníh mu zakřupal pod nohama a Rand nechal průchod se zavřít.
Tady se před ním táhl celý svět.
Proč jsme sem přišli? pomyslel si Rand.
Protože, odpověděl Rand, protože jsme to udělali. Tady jsme zemřeli.
Stál na samotném vrcholku Dračí hory, osamělého štítu, který vyrazil v místě, kde se Luis Therin před tisíciletími let zabil. Na jedné straně viděl desítky sáhů dolů, kde se horské úbočí otevíralo do vyhloubené propasti. Otvor byl ohromný, větší než jak vypadal z profilu. Široký ovál žhnoucí vířící skály. Bylo to, jako by kus hory prostě chyběl, vyrvaný pryč, a zůstal zde čnící vrchol, ale s celým chybějícím úbočím.
Rand hleděl dolů do kypící propasti. Byla jako zvířecí chřtán. Zdola žhnulo horko a do vzduchu se krouživě zvedaly vločky popela.
Šedohnědá obloha nad ním byla zatažená. Země se zdála být stejně daleko, stěží viditelná, jako vzorovaná pokrývka. Tady zelená záplata, představující les. Tady nitka, která byla řekou. Na východě viděl v řece malou tečku, jako plovoucí list, zachycený v drobném proudu. Tar Valon.
Rand se posadil a sníh pod jeho vahou zaskřípal. Položil přístupový klíč před sebe do závěje a setkal vzduch a oheň, aby se udržel v teple.
Pak se lokty opřel o kolena, položil si hlavu do dlaně a zíral na drobnou sošku muže s kouli.
Přemýšlel.
50
Zlaté prameny
Rand seděl na vrcholku světa a kolem fičel vítr. Tkanivo vzduchu a ohně kolem něj rozpustilo sníh a odhalilo rozeklaný černošedý vrcholek skály asi tři kroky široký. Vrcholek byl jako zlomený nehet, trčící k obloze, a Rand seděl na něm. Pokud dokázal říct, byl to úplný vrcholek Dračí hory. Možná nejvyšší místo světa.
Seděl na malém výběžku a přístupový klíč stál na skále před ním. Okolní vzduch byl řídký a Randovi se těžko dýchalo, dokud nepřišel na způsob, jak setkat vzduch, aby se kolem něj trochu zahustil. Stejně jako u tkaniva, které ho zahřívalo, si nebyl jistý, jak to udělal. Matně si vzpomínal, jak se ho Asmodean pokoušel naučit podobné tkanivo a Rand ho nebyl schopný správně udělat. Nyní mu to šlo přirozeně. Vliv Luise Therina, nebo jeho vlastní stále větší obeznámenost s jedinou silou?