„Ano, ale já bojuju pro něj,“ řekl Ituralde. Byl králův muž; vždycky bude. Vstal, vyklepal tabák a rozdrtil uhlíky podpatkem boty. Odložil dýmku stranou, vzal si od Rajabiho dopis a vydal se ke dveřím.
Musel se rozhodnout. Zůstat a bojovat, nebo utéct na horší místo, ale získat trochu času?
Když Ituralde vycházel ven do kalného rána, bouda sténala a stromy se otřásaly pod náporem větru. Přístřešek samozřejmě nepostavili ogierové. Na to byl příliš chatrný. Tato država už byla dávno opuštěná. Jeho muži tábořili mezi stromy. Stěží to byla nej lepší poloha pro válečné ležení, ale člověk dával do polévky koření, které měl po ruce; država byla příliš užitečná, než aby se jí vzdal. Jiný muž by možná utekl do města a ukryl se za jeho hradbami, ale tady, mezi těmito stromy, bylajediná síla k ničemu. Zneškodnit seančanské damane bylo lepší než hradby, bez ohledu na to, jak byly vysoké.
Musíme zůstat, pomyslel si Ituralde, zatímco sledoval, jak jeho muži pracují, hloubí jámy a vztyčují palisádu. Protivila se mu představa, že kácejí stromy v državě. Kdysi znával pár ogierů a vážil si jich. V těchto mohutných dubech nejspíš přetrvávala část síly z dob, kdy zde ogierové ještě žili. Porážet je byl zločin. Avšak dělali jste, co jste museli. Útěk by mu možná získal víc času, ale stejně tak by při něm mohl o nějaký čas přijít. Tady měl pár dní, než na něj Seančané udeří. Kdyby se dokázal pořádně opevnit, mohl by je přinutit k obléhání. Država je přiměje váhat a lesy budou pro Ituraldeho menší vojsko představovat výhodu.
Vůbec se mu nelíbilo nechat se takhle zavřít. Proto si to nejspíš rozmýšlel tak dlouho, přestože někde hluboko uvnitř už věděl, že je načase přestat utíkat. Seančani ho konečně dohonili.
Kráčel dál kolem vojáků, kýval na pracující muže a snažil se, aby byl vidět. Zbývalo mu čtyřicet tisíc vojáků, což byl vzhledem k převaze, které čelili, zázrak. Tihle muži už měli dezertovat. Viděli jej však, jak vyhrává jednu nemožnou bitvu za druhou, vyhazuje za stále většího potlesku do vzduchu jeden míček za druhým. Mysleli si, že ho nelze zastavit. Nechápali, že když člověk vyhazuje do vzduchu víc míčků, není dramatičtější jen představení.
Pád na konci je také mnohem dramatičtější.
Nechával si pochmurné myšlenky pro sebe, zatímco se s Rajabim dál proplétal lesním ležením a kontroloval palisádu. Práce úspěšně pokračovaly, muži zasazovali silné kmeny do čerstvě vykopaného koryta. Po prohlídce si Ituralde sám pro sebe přikývl. „Zůstaneme, Rajabi. Dej to všem vědět.“
„Někteří říkají, že zůstat tady znamená určitě zemřít,“ odpověděl Rajabi.
„Mýlí se,“ řekl Ituralde.
„Ale…“
„Nic není jisté, Rajabi,“ řekl Ituralde. „Ty stromy uvnitř palisády obsaďte lukostřelci; budou téměř stejně účinné jako věže. Venku musíme vybudovat vražedné pole. Vykácejte tady kolem palisády co nejvíc stromů, pak kmeny zasaďte dovnitř jako bariéru, jako druhou ústupovou linii. Budeme se tvrdě bránit. Třeba se v těch Taraboňanech mýlím a přijedou nám na pomoc. Nebo má možná král někde schovanou armádu, která nás ubrání. Krev a popel, možná je tady odrazíme sami. Uvidíme, jak se jim bude líbit bojovat bez svých damane. Přežijeme.“
Rajabi se viditelně napřímil a zatvářil se sebevědoměji. Tohle byla řeč, o kterých Ituralde věděl, že je čeká. Tak jako ostatní, Rajabi Vlčkovi věřil. Nevěřili, že by mohl prohrát.
Ituralde byl chytřejší. Ale když máte zemřít, zemřete důstojně. Mladý Ituralde často snil o válkách, o slávě získané v bitvě. Starý Ituralde věděl, že v bitvě žádná sláva není. Ale byla v ní čest.
„Můj pane Ituralde!“ zavolala spojka, běžící vnitřkem nedokončené palisády. Byl to chlapec, tak mladý, že ho Seančané nejspíš nechají žít. Jinak by ho a jemu podobné Ituralde poslal pryč.
„Ano?“ zeptal se Ituralde a otočil se. Rajabi mu stál po boku jako malá hora.
„Muž,“ odfukoval chlapec. „Zvědové ho chytili, jak vstupuje do državy.’”
„Přišel za nás bojovat?“ řekl Ituralde. Nebylo neobvyklé, když vojsko přitahovalo rekruty. Vždy existovali tací, které vábila sláva nebo alespoň pravidelné jídlo.
„Ne, můj pane,“ funěl chlapec. „Říká, že přišel za tebou.“
„Seančan?“ vyštěkl Rajabi.
Kluk zavrtěl hlavou. „Ne. Ale má hezký šaty.“
Takže posel od nějakého urozeného pána. Domance, nebo možná nějakého tarabonského odpadlíka. Ať to byl kdokoli, stěží mohl jejich situaci zhoršit. „A přišel sám?“
„Ano, pane.“
Statečný muž. „Tak ho přiveďte,“ řekl Ituralde.
„Kde ho přijmeš, můj pane?“
„Cože?“ obořil se na něj Ituralde. „Myslíš, že jsem nějaký snobský obchodník s palácem? Tohle místo bude stačit. Jdi pro něj, ale cestou zpátky nespěchejte. A postarejte se, ať ho dobře střeží.“
Kluk přikývl a odběhl. Ituralde mávnutím přivolal pár vojáků a poslal je pro Wakedu a ostatní důstojníky. Simron byl mrtvý, spálený na popel ohnivou koulí nějaké damane. To byla vážně smůla. Ituralde by tu raději měl jeho než mnoho jiných.
Většina důstojníků dorazila dřív než cizinec. Vyčouhlý Ankaer. Jednooký Wakeda, který by jinak mohl být hezký muž. Podsaditý Melamed. Mladý Lidrin, který po smrti svého otce Ituraldeho dál následoval.
„Co to slyším?“ zeptal se Wakeda a cestou k němu si založil ruce. „Zůstáváme v téhle smrtící pasti? Rodele, nemáme dost vojáků, abychom se ubránili. Jestli přijdou, uvízneme tady.“
„Máš pravdu,“ řekl Ituralde prostě.
Wakeda se obrátil k ostatním, pak zpátky k Ituraldemu a část podráždění mu zmizela z tváře, když uslyšel Ituraldeho upřímnou odpověď. „No… proč teda neutečeme?“ Chvástal se mnohem méně než před pár měsíci, když Ituralde vyrazil na toto tažení.
„Nebudu vám to natírat na růžovo a lhát,“ řekl Ituralde a postupně se na každého podíval. „Jsme ve špatném stavu. Ale když utečeme, budeme v ještě horším. Už nemáme další díry, kam bychom mohli zalézt. Stromy nám poskytnou výhodu a můžeme se opevnit. Država zneškodní damane, a už jen proto stojí za to zůstat. Budeme bojovat tady.“
Ankaer přikývl a zdálo se, že chápe závažnost situace. „Musíme mu důvěřovat, Wakedo. Až doteď nás vedl správně.“
Wakeda přikývl. „Asi ano.“
Zatracení hlupáci. Před čtyřmi měsíci by ho polovina z nich při první příležitosti okamžitě zabila, protože zůstal věrný králi. Nyní si mysleli, že dokáže nemožné. Byla to škoda; začínal si myslet, že by je mohl přivést zpátky Alsalamovi jako loajální muže. „Dobře,“ řekl a ukázal na různá místa na opevnění. „Tohle uděláme, abychom podepřeli slabá místa. Chci…“
Jeho hlas se vytratil, když spatřil skupinu, blížící se po volném prostranství. Poslíček společně s oddílem vojáků doprovázeli muže v červené a zlaté.
Něco na nově příchozím přitahovalo Ituraldeho oči. Snad to byla jeho výška; mladík byl vysoký jako Aiel a také měl světlé vlasy jako oni. Ale Aielové se neoblékali do kvalitního červeného kabátu s výraznou zlatou výšivkou. U boku mu visel meč a podle toho, jak nově příchozí chodil, se Ituralde domníval, že ho umí použít. Kráčel pevným, odhodlaným krokem, jako by vojáky kolem sebe považoval za čestnou stráž. Takže urozený pán, a navíc takový, který je zvyklý velet. Proč přišel osobně, místo aby vyslal posla?