Al’Thor přikývl s pohledem upřeným před sebe, jak vyjížděli z palisády a vydali se po stezce k okraji državy. „Stejně budu muset zajistit Hraniční státy. O tvoji vlast se postarám. Světlo spal ty Hraničáře! Co mají za lubem? Ne. Ještě ne. Můžou počkat. Ne, on bude stačit. Udrží ji. Pošlu ho a asa’many.“ Náhle se al’Thor obrátil k Ituraldemu. „Co bys dokázal, kdybych ti dal stovku mužů, kteří umějí usměrňovat?“
„Šílence?“
„Ne, většina z nich je vyrovnaných,“ řekl al’Thor, kterého to zjevně neurazilo. „Šílenství, které se u nich projevilo předtím, než jsem očistil poskvrnění, tam stále je – odstranění skvrny je nevyléčilo – ale jen málo z nich zašlo příliš daleko. A teď, když je saidín čistý, se nebudou zhoršovat.“
Saidín? Čistý? Kdyby měl Ituralde muže, kteří dokáží usměrňovat… Svým způsobem vlastní damane. Ituralde se poškrábal na bradě. Valilo se to na něj rychle – ale konec konců, generál musel být schopen reagovat rychle. „Dokázal bych je dobře využít,“ řekl. „Velice dobře.“
„Výborně,“ řekl al’Thor. Vyjeli z državy, vzduch byl cítit jinak. „Musíš hlídat velké území, ale mnoho z usměrňovačů, které ti dám, dokáže tkát průchody.“
„Průchody?“ zeptal se Ituralde.
Al’Thor na něj pohlédl, pak to vypadalo, že zaťal zuby, zavřel oči a roztřásl se, jako by mu bylo špatně. Ituralde se prudce narovnal, náhle ve střehu a s rukou na jílci meče. Jed? Byl ten muž zraněný?
Ale ne, al’Thor otevřel oči a vypadalo to, že Ituralde v jejich hlubinách vidí extázi. Al’Thor se obrátil, mávl rukou a vzduch před ním rozčísla čára světla. Muži kolem Ituraldeho kleli a ustupovali. Jedna věc byla, když muž tvrdil, že umí usměrňovat, jiná, když jste ho viděli, jak to dělá přímo před vámi!
„Tohle je průchod,“ řekl al’Thor, když se čára světla převrátila a otevřela ve vzduchu velkou černou díru. „Podle toho, jakou má aša’man sílu, je možné udělat průchod dostatečně široký, aby jím projely vozy. Podle okolností můžete cestovat téměř kamkoli a rychle, někdy okamžitě. S pár vycvičenými aša’many by se tvoje vojsko mohlo ráno nasnídat v Caemlynu a pak si o pár hodin později dát oběd v Tančiku.“
Ituralde si promnul bradu. „No, tak tohle je něco. To je vážně něco.“ Pokud tenhle muž mluvil pravdu a tyhle brány opravdu fungovaly… „S tímhle bych mohl vyhnat Seančany z Tarabonu a možná z celé země!“
„Ne!“ obořil se na něj al’Thor. „Uzavřeme s nimi mír. Podle toho, co říkají moji zvědové, bude už tak dost těžké je přimět k dohodě, aniž bych jim slíbil tvoji hlavu. Nebudu je rozčilovat ještě víc. Na handrkování nemáme cos. Musíme se zabývat důležitějšími věcmi.“
„Nic není důležitější než moje země,“ řekl Ituralde. „Dokonce i jestli jsou ty rozkazy zfalšované, já Alsalama znám. Souhlasil by se mnou. Nebudeme na půdě Arad Domanu trpět cizí vojska.“
„Tak slibuju,“ řekl al’Thor, „že Seančany z Arad Domanu vyprovodím. To ti slibuju. Ale nebudeme je zahánět nikam dál. Na oplátku se vydáš do Hraničních států a tam je budeš chránit proti vpádu. Když přijdou trolloci, zadržíš je, a půjčíš část svých důstojníků, aby pomohli zajistit Arad Doman. Bude jednodušší obnovit pořádek, když lidé uvidí, že se mnou spolupracují jejich urození páni.“
Ituralde se nad tím zamyslel, přestože už věděl, jaká bude jeho odpověď. Průchod mohl jeho muže dostat z téhle smrtící pasti. S Aiely po boku – a Drakem Znovuzrozeným jako spojencem – opravdu měl šanci udržet Arad Doman v bezpečí. Čestná smrt byla dobrá věc. Ale schopnost dál čestně bojovat… to byla ještě drahocennější výhra.
„Platí,“ řekl Ituralde a natáhl ruku.
Al’Thor ji uchopil. „Běž zrušit tábor. Za soumraku musíte být v Saldeii.“
11
Adrinova smrt
Myslím, že by potřeboval další výprask, řekla Lerian, pohybujíc prsty ve složitém vzoru znakové řeči Děv. Je jako dítě, a když se dítě dotkne něčeho nebezpečného, dostane výprask. Když se dítě zraní, protože ho řádně nenaučili držet se od nožů dál, padá hanba na jeho rodiče.
Zdá se, že předchozí výprask k ničemu nevedl, odvětila Surial. Přijal ho jako muž, ne jako dítě, ale své chování nezměnil.
Pak to musíme zkusit znovu, odpověděla Lerian.
Aviendha upustila kámen na hromadu u strážního stanoviště a obrátila se. Nijak na Děvy, které střežily cestu do tábora, nereagovala a ony nereagovaly na ni. Promluvit na ni, když podstupovala trest, by jen zvětšilo její hanbu, a to by její sestry oštěpu neudělaly.
Také ničím nenaznačila, že jejich rozhovoru rozumí. Přestože nikdo nečekal, že bývalá Děva znakovou řeč zapomene, bylo nej lepší chovat se zdrženlivě. Znaková řeč patřila Děvám.
Aviendha si z druhé hromady vybrala velký kámen a vydala se zpátky do tábora. Nevěděla, zda Děvy pokračují v hovoru, protože už jim neviděla na ruce. Nepřestávala ale na jejich rozhovor myslet. Byly rozzlobené, že se Rand al’Thor vydal na setkání s generálem Rodelem Ituraldem beze stráží. Nebylo to poprvé, kdy se choval takto pošetile, a přesto se zdálo, že není ochoten – nebo schopen – naučit se řádným způsobům. Pokaždé, když se bez ochrany vystavil nebezpečí, urazil Děvy tak jistě, jako kdyby každé z nich vrazil facku.
Aviendha nejspíš měla ke svým sestrám oštěpu malé toú. Naučit Randa al’Thora aielským způsobům byl její úkol, a ona očividně neuspěla. Naneštěstí měla mnohem větší toh k moudrým, třebaže stále neznala důvod. Její menší povinnost vůči sestrám oštěpu bude muset počkat na vhodnou dobu.
Od taháni kamenů ji bolely paže. Byly hladké a těžké; musela je vykopat z řeky vedle panského domu. Jen čas, který strávila s Elain – když byla nucena koupat se ve vodě – jí dal sílu do té řeky vkráčet. Tím se nezahanbila. A tahle řeka byla alespoň malá – mokřiňané ji nepřesně nazývali potok. Potok byl malý horský praminek, do kterého jste mohli ponořit ruce nebo v něm naplnit měch. Cokoli tak velké, že se to nedalo překročit, byla rozhodně řeka.
Jako vždy bylo zataženo a tábor byl nesvůj. Lidé, kteří jen pár dní předtím vyvíjeli horečnou činnost – když dorazili Aielové – byli nyní lhostejnější. Ležení v žádném případě nebylo zanedbané; Davram Bašere byl příliš opatrný velitel, než aby něco takového dovolil, přestože byl mokřiňan. Nicméně se lidé opravdu pohybovali pomaleji. Slyšela některé z nich si stěžovat, že jim tmavá obloha zkazí náladu. Tihle mokřiňané byli tak divní! Co mělo počasí společného s něčí náladou? Chápala, když byl někdo nespokojený, protože v brzké době nechystali žádné nájezdy nebo kvůli nevydařenému lovu. Ale protože jsou na obloze mraky? Copak tady tak málo oceňovali stín?
Potřásla hlavou a pokračovala v cestě. Vybrala si kameny, jejichž nošení pro ni bylo namáhavé. Udělat to jinak by znamenalo si trest ulehčovat, a to by neudělala – přestože každý krok byl ránou pro její čest. Musela projít celým táborem, všem na očích, při úplně zbytečné práci! Raději by stála nahá přede všemi před potním stanem. Raději by oběhla tisíc koleček nebo dostala takový výprask, že by nemohla chodit.