Došla na bok panského sídla a se skrytou úlevou položila kámen. Dva mokřiňanští vojáci z Bašereho armády stáli na stráži u dveří sídla, jako protějšek ke dvěma Děvám na opačné straně Aviendžiny trasy. Když se shýbala a zvedala z druhé hromady u stěny velký kámen, slyšela, jak spolu mluví.
„Ať shořím, to je ale vedro,“ stěžoval si jeden z nich.
„Vedro?“ opáčil druhý s pohledem upřeným na zataženou oblohu. „Děláš si srandu.“
První strážný se ovíval rukou, funěl a potil se. „Copak to necítíš?“
„Asi musíš mít horečku nebo tak něco.“
První strážný zavrtěl hlavou. „Prostě jenom nemám rád horko, nic víc.“
Aviendha zvedla kámen a vydala se zpátky přes trávník. Po čase stráveném úvahami dospěla k názoru, že být mokřiňan vyžaduje jeden společný rys: zálibu ve stěžování. Během prvních měsíců, strávených v mokřiňanských zemích, to pokládala za ostudné. Copak toho vojáka nezajímalo, že tím, že odhaluje svou slabost, ztrácí před svým společníkem tvář?
Všichni byli takoví, dokonce i Elain. Když jste ji poslouchali, jak mluví o bolestech, nevolnosti a potížích svého těhotenství, skoro byste si mysleli, že se chystá umřít. Ovšem pokud si stěžovala i Elain, pak to Aviendha odmítala považovat za známku slabosti. Její první sestra by se nechovala tak ostudně.
Muselo v tom tedy být nějaká skrytá čest. Možná že mokřiňané odhalovali svým druhům své slabosti jako způsob, jak nabídnout přátelství a důvěru. Když vaši přátelé znali vaše slabosti, dalo by jim to výhodu, pokud byste spolu tančili s oštěpy. Nebo možná stížnosti představovaly mokřiňanský způsob, jak dávat najevo pokoru, podobně jako když gai’šainové prokazovali svou čest tím, že se chovali podřízeně.
Zeptala se na své domněnky Elain a místo odpovědi se jí dostalo jen laskavého smíchu. Byla to tedy nějaká součást mokřiňanské kultury, kterou bylo zakázáno probírat s cizinci? Smála se Elain, protože si Aviendha domyslela něco, co neměla?
Ať tak či onak, zaručeně to byl způsob, jak ukazovat čest, a to Aviendhu dostatečně uspokojovalo. Kéž by její potíže s moudrými byly tak prosté! Od mokřiňanů se čekalo, že se budou chovat nevyzpytatelně a nepřirozeně. Ale co měla dělat, když se moudré chovaly tak divně?
Začínala být znechucená ne z moudrých, ale sama ze sebe. Byla silná a odvážná. Samozřejmě že ne tak odvážná jako jiní; kéž by jen byla tak statečná jako Elain. Přesto si Aviendha dokázala vybavit jen pár věcí, které nedokázala vyřešit pomocí oštěpů, jediné síly nebo svého důvtipu. Přesto naprosto selhala při snaze rozluštit svou současnou nepříjemnou situaci.
Došla na druhou stranu ležení, položila kámen a oprášila si ruce. Děvy tam stály nehybné a zamyšlené. Aviendha se přesunula k druhé hromadě a zvedla podlouhlý kámen s rozeklaným okrajem. Byl tři dlaně široký a kvůli hladkému povrchu hrozilo, že jí vyklouzne z prstů. Několikrát si ho musela posunout, aby získala dobrý úchop. Vydala se zpátky po podupané zimní trávě, kolem saldejských stanů směrem k panskému domu.
Elain by řekla, že si Aviendha ten problém pořádně nepromýšlela. Elain byla klidná a uvážlivá, když jiní lidé byli nervózní. Aviendhu někdy rozčilovalo, jak ráda její sestra nejdřív mluví, než přejde k činům. Musím být víc jako ona. Musím si pamatovat, že už nejsem Děva oštěpu. Nemůžu se někam vrhat se zvednutou zbraní.
Musela k problémům přistupovat stejně jako Elain. To byl jediný způsob, jak získat svou čest zpátky, a teprve pak si mohla nárokovat Randa al’Thora, aby byl její stejně, jako patřil Elain nebo Min. Cítila ho skrz pouto; byl u sebe v pokoji, ale nespal. Příliš se dřel a spal příliš málo.
Kámen jí uklouzl mezi prsty a Aviendha málem klopýtla, jak se snažila opět získat rovnováhu, a znovu kámen unavenýma rukama zvedla. Kolem prošlo pár Bašereho vojáků se zmatenými výrazy ve tvářích a Aviendha cítila, jak rudne. Přestože možná nevěděli, že je trestána, zostudilo ji to před nimi.
Jak by si Elain tuto situaci odůvodnila? Moudré se na Aviendhu hněvaly, protože se „neučí dost rychle“. A přesto ji neučily. Jen kladly tyhle otázky. Otázky o tom, co si myslí o jejich situaci, otázky o Randu al’Thorovi nebo o způsobu, jakým Rhuark zvládl setkání s Kar’a’karnem.
Aviendha se nemohla ubránit pocitu, že ty otázky jsou zkouška. Odpovídala špatně? Pokud ano, proč ji nepoučily o správných odpovědích?
Moudré si nemyslely, že je měkká. Tak co zbývalo? Co by řekla Elain? Aviendha si přála mít zpátky oštěpy, aby mohla do něčeho bodnout. Zaútočit, vyzkoušet se proti někomu jinému, rozehnat svůj hněv.
Ne, pomyslela si prudce. Naučím se to dělat jako moudrá. Zase najdu svoji čest!
Došla k panství a upustila kámen. Otřela si čelo; Elain ji naučila nevšímat si horka a zimy, ale to jí nebránilo potit se, když se tak těžce namáhala.
„Adrine?“ zeptal se jeden ze strážných svého druha. „Světlo, nevypadáš dobře. Vážně.“
Aviendha pohlédla ke dveřím sídla. Strážný, který si předtím stěžoval na horko, se zplihle opíral o dveře a jednu ruku měl položenou na čele. Skutečně nevypadal dobře. Aviendha uchopila saidar. Nebyla v léčení právě nejlepší, ale snad by mohla…
Muž náhle zvedl ruce a rozškrábl si kůži na spáncích. Vyvrátil oči a jeho prsty vyrývaly do masa hluboké rýhy. Jenže místo krve se z ran vyvalila černá uhlovitá hmota. Dokonce i z dálky cítila Aviendha intenzivní horko.
Druhý voják s hrůzou zíral, jak si jeho přítel rozdírá po stranách hlavy čáry černého ohně. Ven mokvala načemalá smola, vřela a syčela. Mužovo oblečené vzplálo a jeho maso se pod náporem žáru svraštilo.
Nevydal jediný zvuk.
Aviendha setřásla šok a okamžitě setkala vzduch do jednoduchého vzoru, aby druhého strážce odtáhla do bezpečí. Jeho přítel byl nyní jen tepající hromada černého dehtu, z něhož místy trčely zčernalé kosti. Lebku nebylo vidět. Žár byl tak silný, že Aviendha musela couvnout a strážného odtáhla s sebou.
„Oni… oni na nás útočí!“ zašeptal muž. „Usměrňovači!“
„Ne,“ řekla Aviendha, „tohle je nějaké mnohem větší zlo. Běž pro pomoc!“
Zdálo se, že je příliš v šoku, než aby se rozběhl, ale ona ho postrčila a on se konečně pohnul. Jak to vypadalo, samotný dehet se nešířil, což bylo požehnání, ale už zapálil rám domovních dveří. Celá budova se mohla ocitnout v plamenech dřív, než si někdo uvnitř hrozící nebezpečí uvědomí.
Aviendha spředla vzduch a vodu s úmyslem oheň uhasit. Když se však tkanivo přiblížilo k ohni, roztřepilo se a zatřepotalo. Nerozpadlo se, ale oheň mu nějak odolával.
Ucouvla před děsivým spalujícím žárem o další krok. Na čele ji svědil pot a musela zvednout paže, aby si ochránila tvář před horkem. Stěží dokázala rozeznat černý uhel uprostřed, který začal žhnout tmavě rudou a bílou září rozžhaveného uhlí. Brzy zůstávaly jen náznaky černé. Oheň se rozšířil po čelní stěně budovy. Aviendha zevnitř uslyšela vřískot.
Otřásla se, zavrčela a setkala zemi a vzduch a vytrhala kusy země kolem sebe. Vrhala je na oheň a snažila se ho udusit. Její tkanivo nedokázalo vytáhnout žár ven, ale to jí nezabránilo používat jej k tomu, aby házela věci do ohně. Velké drny prskaly a syčely, bezbarvá stébla se pod náporem neuvěřitelného žáru bleskově měnila na popel. Aviendha pokračovala v tkaní a potila se námahou i horkem.