V dálce slyšela lidi – možná byl mezi nimi i ten strážný – jak se křikem dožadují věder.
Věder? Ovšem! V Trojí zemi byla voda příliš cenná, než aby ji užívali v boji s požáry. Používali hlínu či písek. Ale tady by použili vodu. Aviendha o několik kroků ustoupila a vyhledala klikatící se řeku, která protékala kolem domu. Stěží rozeznávala její povrch, zrcadlící rudé a oranžové tančící plameny. Celá přední stěna sídla už byla v plamenech! Zevnitř cítila usměrňování – Aes Sedai nebo moudré. Doufala, že se jim podaří uniknout zadní stranou budovy. Oheň obklopil vnitřní chodbu a pokoje, které z ní vedly, neměly žádné dveře ven.
Aviendha utkala mohutný sloup vzduchu a vody, vytáhla z řeky proud křišťálově čiré vody a táhla ho k sobě. Vodní sloup se ve vzduchu vlnil jako ten tvor na Randově praporu, jako sklo hladký, hadu podobný drak, který udeřil do plamenů. V následujícím výbuchu se ven vyvalila pára a přelila se přes ni.
Žár byl ohromný a proud páry jí opařil kůži, ale ona necouvla. Přitáhla další vodu a vrhla tlustý vodní sloup na ztemnělou hromadu, kterou skrz páru stěží rozeznávala.
Byl to tak prudký žár! Aviendha klopýtavě ustoupila o několik kroků, zaťala zuby a pokračovala dál. Pak se náhle ozval výbuch, když z řeky vyrazil další sloup vody a udeřil do plamenů. Společně s jejím sloupem odklonil téměř celý tok řeky. Aviendha zamrkala. Druhý sloup řídilo tkanivo, které neviděla, ale všimla si postavy, stojící v okně v druhém podlaží, s nataženou rukou a hluboce soustředěným výrazem. Naeff, jeden z Randových aša’manů. Říkalo se, že se vzduchem to umí obzvlášť dobře.
Plameny ustoupily; zůstala jen dehtovitá hrouda, z níž sálalo prudké horko. Stěna poblíž a vchod se změnily v zející zčernalou díru. Aviendha dál tahala vodu a házela ji na zuhelnatělou černou hmotu, přestože začínala být k smrti unavená. Ovládat tak velké množství vody vyžadovalo, aby usměrňovala téměř na hranici možností.
Brzy voda přestala syčet. Aviendha zmenšila proud a nakonec ho nechala čůrkem zastavit. Země kolem byla mokrá, zčernalá změť, silně páchnoucí mokrým popelem. V bahnité vodě plavaly kousky dřeva a uhlí a díry v místě, odkud vyrvala hlínu, byly plné vody a tvořily tůně. Váhavě se vydala vpřed a prohlédla si hroudu toho, co zbylo z nešťastného vojáka. Byla sklovitá a černá, jako obsidián, a slabě zářila. Zvedla dlouhý kus sežehnutého dřeva – vylomeného ze stěny silou jejího vodního sloupce – a zašťárala do hmoty. Byla tvrdá a pevná.
„Ať shoříš!“ zařval nějaký hlas. Aviendha zvedla pohled. Rand al’Thor prošel dírou, která nyní tvořila přední část domu. Zíral na oblohu a hrozil pěstí. „Já jsem ten, koho chceš! Už brzo se svý války dočkáš!“
„Rande,“ řekla Aviendha váhavě. Vojáci pobíhali po trávníku a tvářili se ustaraně, jako by čekali bitvu. Poplašené služebnictvo vykukovalo z pokojů uvnitř sídla. Celá příhoda s plameny netrvala ani pět minut.
„Já tě zastavím,“ zařval Rand, až se sloužící i vojáci leknutím rozkřičeli. „Slyšíš mě! Jdu si pro tebe! Neplýtvej silami! Budeš je potřebovat proti mně!“
„Rande!“ zavolala Aviendha.
Ztuhl, a pak se omámené podíval dolů na ni. Pohlédla mu do očí a stále cítila jeho hněv, téměř stejně, jako když před chvíli cítila žhavé plameny. Obrátil se a odkráčel, vešel zpátky do domu a vydal se vzhůru po zčernalých dřevěných schodech.
„Světlo!“ ozval se úzkostlivý hlas. „Stávají se tyhle věci často, když je on poblíž?“
Aviendha se otočila a spatřila mladého muže v neznámé uniformě, který stál poblíž a všechno sledoval. Byl vytáhlý, se světle hnědými vlasy a kůží barvy mědi – nevzpomínala si na jeho jméno, ale byla si poměrně jistá, že je jedním z důstojníků, které Rand přivedl po setkání s Rodelem Ituraldem.
Obrátila se zpátky k tomu nepořádku a poslouchala, jak vojáci v dálce vykřikují rozkazy. Dorazil Bašere, ujal se vedení a přikazoval mužům střežit obvod tábora, třebaže jim nejspíš jen dával něco na práci. Toto nebyl začátek útoku. Byl to jen další z Temného dotyků na svět, jako kazící se maso, brouci a krysy, objevující se jen tak z ničeho nic, a lidé, umírající na neznámé choroby.
„Ano,“ odpověděla Aviendha na mužovu otázku, „stává se to často. Přinejmenším častěji kolem Xar ’a’karna než jinde. Došlo k něčemu podobnému mezi tvými muži?“
„Slyšel jsem historky,“ řekl. „Jenže jsem nad nima jen mávl rukou.“
„Ne všechny zvěsti jsou přehnané,“ řekla s pohledem upřeným na vojákovy zčernalé ostatky. „Věznice Temného slábne.“
„Krev a popel,“ řekl mladý muž a odvrátil se. „Do čeho jsi nás to zatáhl, Rodele?“ Muž zavrtěl hlavou a vyrazil pryč.
Bašereho důstojníci začali vykřikovat rozkazy a organizovat muže k úklidu. Vystěhuje se teď Rand ze sídla? Když se objevily kapsy zla, lidé často chtěli odejít. A přesto skrze své pouto s Randem necítila žádnou naléhavost. Vlastně… to vypadalo, že se znovu uložil k odpočinku! Nálady toho chlapa začínaly být stejně nevypočitatelné jako Elaininy těhotenské.
Aviendha zavrtěla hlavou a začala sbírat spálené kusy dřeva, aby pomohla s úklidem. Zatímco pracovala, z budovy vyšlo několik Aes Sedai a začaly prohlížet škody. Celé průčelí domu bylo poznamenáno černými skvrnami a díra v místě, kde býval vchod, byla přinejmenším pět kroků široká. Jedna z žen, Merise, si Aviendhu uznale prohlédla. „Škoda,“ řekla.
Aviendha se narovnala a zvedla kus spáleného dřeva. Stále měla promáčené šaty a s tím, jak mraky stále zakrývají slunce, bude ještě dlouho trvat, než uschne. „Škoda?“ zeptala se. „Domu?“ Tělnatý urozený pán Tellaen, majitel domu, seděl na stoličce ve vstupní chodbě, sténal, otíral si čelo a vrtěl hlavou.
„Ne,“ řekla Merise. „Škoda tebe, dítě. Tvé schopnosti s tkanivy jsou působivé. Kdybychom tě měly v Bílé věži, už bys byla Aes Sedai. Tvé tkaní je poněkud hrubé, ale kdyby tě učily sestry, rychle by ses to naučila správně.“
Ozvalo se slyšitelné odfřknutí a Aviendha se prudce otočila. Za ní stála Melain. Zlatovlasá moudrá měla ruce založené pod ňadry a břicho sejí začínalo nadouvat těhotenstvím. Netvářila se pobaveně. Jak to, že Aviendha té ženě dovolila se k ní přiblížit, aniž ji zaslechla? Nechávala se svou únavou rozptylovat.
Melain a Merise na sebe dlouhou chvíli zíraly; pak se vysoká Aes Sedai v záplavě zelených suknic otočila a odešla si promluvit se sloužícími, které plameny uvěznily, a zeptat se, zda někdo z nich potřebuje léčení. Melain ji sledovala, jak odchází, a pak zavrtěla hlavou. „Nesnesitelná ženská,“ zamumlala. „Když si pomyslím, jak jsme si jich kdysi vážily!“
„Moudrá?“ zeptala se Aviendha a zamrkala.
„Já jsem silnější než většina Aes Sedai, Aviendho, a ty jsi mnohem silnější než já. Rozumíš tkanivům a ovládáš je tak, že tím většinu z nás zahanbuješ. Ostatní se musí namáhavě učit to, co je pro tebe přirozené. Prý ,hrubé tkaní’! Pochybuju, že by kterákoli Aes Sedai, snad s výjimkou Kadsuane Sedai, dokázala s tím vodním sloupcem to, co ty. Pohnout vodou na takovou dálku vyžadovalo, abys použila proud a tlak samotné řeky.“
„To jsem udělala?“ zamžikala Aviendha.
Melain na ni upřela pronikavý pohled, pak si znovu tiše pro sebe odfřkla. „Ano, to jsi udělala. Máš takové nadání, dítě.“
Aviendha se při té pochvale celá nadmula; od moudrých byla pochvala vzácná, ale vždy upřímná.