Špehové, kteří sledují pokoje jiných adžah? Světlo! Zašlo to až tak daleko? To bylo, jako když posíláte zvědy, aby sledovali nepřátelské ležení. Nemohla riskovat, že ji uvidí odcházet s Meidani, ale jít sama by také znamenalo přitahovat pozornost – červené věděly, že Egwain má doprovázet stráž.
Tím vznikal problém a Egwain napadalo pouze jediné řešení. Pozorně si Meidani prohlédla. Jak moc jí může věřit? „Přísaháš, že nepodporuješ Elaidu a že přijímáš mé vedení?“
Žena zaváhala, a pak přikývla. „Ano.“
„Když ti něco ukážu, přísaháš, že to bez mého předchozího souhlasu nikomu neprozradíš?“
Zamračila se. „Ano.“
Egwain se rozhodla. Zhluboka se nadechla a uchopila zdroj. „Pozorně sleduj,“ řekla a spředla vlákna ducha. Utlumená ločidlem neměla dost síly, aby průchod otevřela, ale i tak mohla Meidani ukázat tkanivo.
„A to bylo co?“ zeptala se Meidani.
„Říká se tomu průchod,“ řekla Egwain. „Používá se pro cestování.“
„To není možné!“ prohlásila okamžitě Meidani. „Tahle schopnost je ztracená už…“ Její hlas se vytratil a oči rozevřely.
Egwain nechala tkanivo rozpadnout. Meidani s odhodlaným výrazem okamžitě uchopila zdroj.
„Mysli na místo, kam chceš jít,“ řekla Egwain. „Aby to fungovalo, musíš velmi dobře znát místo, z něhož vyrážíš. Předpokládám, že své vlastní komnaty znáš dostatečně dobře. Vyber si cíl, kde pravděpodobně nikdo nebude; průchody můžou být nebezpečné, když se otevřou na nesprávném místě.“
Meidani přikývla, až jí zlatý drdol poskočil, a soustředila se. Obdivuhodným způsobem napodobila Egwainino tkanivo a přímo mezi nimi se otevřel průchod, bílá čára, která rozt’ala vzduch a ohnula se sama do sebe. Otvor byl na Meidanině straně; Egwain viděla pouze mihotající se plochu, jako když závan horka ohýbá vzduch. Obešla průchod a podívala se skrz otvor na temnou kamennou chodbu za ním. Dlaždice na podlaze měly tlumenou bílou a hnědou barvu a v dohledu nebyla žádná okna. Egwain odhadovala, že se chodba nachází v hlubinách Věže.
„Rychle,“ řekla Egwain. „Když se z tvých pokojů asi tak do hodiny nevrátím, moje červené pečovatelky by se mohly začít zajímat, co mi trvá tak dlouho. Už tak je podezřelé, že ze všech lidi jsi pro mě poslala právě ty. Můžeme jen doufat, že Elaida není tak opatrná, aby se nad tou náhodou zamyslela.“
„Ano, matko,“ řekla Meidani a pospíšila si ke stolu a zvedla z něj bronzovou lampu s mihotavým plamenem. Pak zaváhala.
„Co je?“ zeptala se Egwain.
„Jenom jsem překvapená.“
Egwain se málem zeptala, co ji tak překvapilo, ale pak to v Meidaniných očích spatřila. Meidani překvapilo, jak rychle poslechla. Překvapilo ji, jak přirozené bylo o Egwain přemýšlet jako o amyrlin. Tuto ženu ještě zcela nezískala, ještě ne, ale už byla blízko.
„Rychle,“ řekla Egwain.
Meidani přikývla, prošla průchodem a Egwain ji následovala. Přestože na podlaze za ním neležel prach, v chodbě se vznášel zatuchlý vzduch dlouho nevětraného vzduchu. Zdi postrádaly zdobení, které bylo možno příležitostně zahlédnout v horních chodbách, a jediným zvukem bylo vzdálené škrábání několika krys. Krysy. V Bílé věži. Kdysi by to bylo nemožné. Selhání ochran bylo jen další nemožností na stále se zvyšující hromadě.
Toto nebylo místo, kterému by sloužící ve Věži často věnovali pozornost. Zřejmě proto si ho Meidani vybrala k otevření průchodu. To bylo dobré, ale nejspíš byla až příliš opatrná. Když jsou tak hluboko ve Věži, zabere jim cenné minuty, než se vrátí do hlavních chodeb a najdou to, co jí Meidani chce ukázat. A to bude představovat další problém. Co se stane, když si ostatní sestry všimnou, že se Egwain pohybuje po chodbách bez obvyklého doprovodu stráží z červeného adžah?
Než mohla Egwain tuto obavu vyslovit nahlas, Meidani vyrazila pryč. Ne vzhůru chodbou směrem ke schodištím, ale dolů, hlouběji do Věže. Egwain svraštila čelo, ale následovala ji.
„Nejsem si jistá, že mi dovolí ti to ukázat,“ řekla Meidani tiše a její sukně svištěly, což byl zvuk, který nebyl nepodobný slabému škrábání vzdálených krys. „Musím tě ale varovat, že možná budeš překvapená, do čeho se zaplétáš. Mohlo by to být nebezpečné.“
Měla Meidani na mysli fyzické nebo politické nebezpečí? Zdálo se, že v tom druhém je Egwain už tak až po uši. Přesto přikývla a vážně varování přijala. „Rozumím. Ale pokud se ve Věži děje něco nebezpečného, musím o tom vědět. Není to jen mé právo, ale i moje povinnost.“
Meidani už nic neřekla. Vedla Egwain klikatou chodbou a mumlala si, že by si sebou byla ráda vzala strážce. Očividně něco vyřizoval někde ve městě. Chodba se stáčela, ne nepodobná smyčkám samotného Velkého hada. Právě když Egwain začínala ztrácet trpělivost, zastavila se Meidani u zavřených dveří. Na pohled se nijak nelišily od tuctů dalších téměř zapomenutých skladišť, která vedla z hlavní chodby. Meidani váhavě zvedla ruku a pak ostře zaklepala.
Dveře se okamžitě otevřely a odhalily strážce s bystrýma očima, zrzavými vlasy a hranatou čelistí. Podíval se na Meidani, pak se obrátil k Egwain a jeho výraz potemněl. Trhl paží, jako by se stěží ubránil sáhnutí po meči, který mu visel u boku.
„To bude Meidani,“ ozval se zevnitř místnosti ženský hlas, „přišla nám podat hlášení o schůzce s tou holkou. Adsalane?“
Strážce ustoupil stranou a odhalil malou místnost s krabicemi místo křesel. Seděly na nich čtyři ženy, všechny Aes Sedai. Ašokující bylo, že každá patřila k jinému adžah! Egwain neviděla ženy ze čtyř různých adžah ani společně kráčet chodbou, natož aby měly nějakou poradu. Žádná z nich nebyla červená a všechno to byly přísedící.
Seaine byla důstojná žena v bílých šatech se stříbrným lemováním. Přísedící z bílého adžah měla husté černé vlasy a obočí a vodnaté modré oči, které Egwain klidně pozorovaly. Vedle ní seděla Doesine, přísedící za žluté adžah. Byla štíhlá a na Cairhieňanku vysoká; drahocenné růžové šaty měla vyšívané zlatém. Vlasy jí zdobily safíry, odpovídající drahokamu, který měla na čele.
Sedá sestra, sedící vedle Doesine, byla Yukiri. Yukiri byla jednou z nejmenších žen, které kdy Egwain potkala, ale uměla se k ostatním chovat tak, že vždy vypadala jako pán situace, dokonce i ve společnosti velice vysokých Aes Sedai. Poslední z žen byla Saerin, altarská přísedící za hnědé. Stejně jako mnoho hnědých i ona měla nezdobené šaty, v tomto případě nepopsatelné hnědé barvy. Olivovou kůži jí hyzdila jizva na levé tváři. Egwain toho o ní moc nevěděla. Ze všech sester v místnosti se zdála být Egwaininou přítomností nejméně ohromená.
„Cos to udělala?“ zeptala se Seaine zděšeně Meidani.
„Adsalane, vezmi je dovnitř,“ řekla Doesine, která vstala a naléhavě mávala rukou. „Kdyby šel někdo kolem a tu al’Vereovic holku by tu zahlédl…“
Meidani se pod těmito přísnými slovy celá přikrčila – ano, bude s ní spousta práce, než se zase bude chovat jako Aes Sedai. Egwain vešla do místnosti dřív, než ji tam hrubý strážce mohl vtáhnout. Meidani ji následovala a Adsalan dveře s bouchnutím zavřel. Skladiště bylo osvětleno dvojicí lamp, které neposkytovaly dost světla, jako by doplňovaly spikleneckou povahu této schůzky.
Podle toho, jak na nich čtyři přísedící seděly, by bedny mohly stejně tak být trůny, a tak se Egwain také na jednu posadila. „Nedostala jsi svolení se posadit, holka,“ řekla Saerin chladně. „Meidani, co má tahle ohavnost znamenat? Tvoje přísaha měla takovýmhle chybám zabránit!“