Nechala to prohlášení viset ve vzduchu a vyrazila ke dveřím. Strážce ji nezastavil, přestože ji sledoval těma svýma podezíravýma očima. Přemýšlela, čí strážce to je – měla dojem, že žádná ze sester v místnosti strážce nemá, ačkoli si tím nebyla jistá. Možná patřil k některé z dalších vyzvědaček, vyslaných ze Salidaru, a Saerin a ostatní ho povolaly. To by vysvětlovalo jeho náladu.
Meidani rychle vyšla za Egwain, ohlížejíc se přes rameno, jako by očekávala námitky nebo výtky, že za ní běží. Strážce jednoduše zavřel dveře.
„Nemůžu uvěřit, že jsi uspěla,“ řekla šedá. „Měly by tě pověsit za paty a nechat výt!“
„Na to jsou příliš moudré,“ odpověděla Egwain. „Jsou jediné v téhle zatracené Věži – možná kromě Silviany – komu sedí na krku něco podobného hlavě.“
„Silviany?“ zeptala se Meidani překvapeně. „Copak tě každý den nebije?“
„Několikrát denně,“ řekla Egwain nepřítomně. „Je velmi svědomitá, nemluvě o hloubavosti. Kdybychom měly víc takových jako ona, Věž by se do tohohle stavu především vůbec nedostala.“
Meidani si Egwain s nezvyklým výrazem ve tváři pozorně prohlédla. „Ty skutečně jsi amyrlin,“ řekla nakonec. Byla to zvláštní poznámka. Copak právě nepřísahala, že uznává Egwaininu autoritu?
„Pojď,“ řekla Egwain a zrychlila krok. „Musím se vrátit dřív, než ty červené začnou mít podezření.“
13
Nabídka na odchod
Gawyn stál s připraveným mečem a snažil se zastrašit dva strážce. Do stodoly škvírami pronikalo světlo a vzduch jiskřil prachem a kousky slámy, zvířenými bojem. Gawyn pomalu ustupoval přes udupanou hliněnou podlahu, procházeje při tom kalužemi světla. Vzduch ho hřál na kůži. Ze spánků mu stékaly čůrky potu, ale meč svíral pevně, zatímco dva strážci postupovali proti němu.
Ten vepředu byl Sleete, pružný muž s dlouhýma rukama a hrubě řezanými rysy. V nerovnoměrném světle ve stodole vypadala jeho tvář jako nedokončené dílo, na něž by člověk mohl narazit v sochařské dílně, s dlouhými stíny přes oči, rozdělenou bradou a křivým nosem; zlomeným, ale neléčeným. Měl dlouhé vlasy a černé licousy.
Hattori velice potěšilo, když její strážce konečně dorazil do Dorlanu; ztratila ho u Dumajských studní a jeho příběh byl onoho druhu, o nichž zpívají kejklíři a potulní pěvci. Zraněný Sleete ležel celé hodiny, než se mu v horečce podařilo chytit koně za otěže a vyškrábat se do sedla. Kůň ho téměř bezvědomého věrně nesl celé hodiny, než dorazili do blízké vesnice. Tamní vesničané byli v pokušení prodat Sleeta místní tlupě berků – jejich vůdce je krátce předtím navštívil a slíbil jim bezpečí odměnou za prozrazení uprchlíků z nedaleké bitvy. Starostova dcera ho však obhajovala a přesvědčila je, že banditi, kteří hledají zraněné strážce, musejí být temní druzi. Vesničané se rozhodli místo toho Sleeta ukrýt a dívka se o něj starala, dokud se neuzdravil.
Jakmile byl Sleete v tak dobrém stavu, aby mohl cestovat, musel se vytratit; děvčeti se zjevně docela zalíbil. Mezi molodci se šeptalo, že Sleete utekl i proto, že sám začínal k dívce cítit náklonnost. Většina strážců měla dost rozumu, aby k nikomu nepřilnula. Sleete odešel v noci poté, co dívka a její rodina usnuly – ale na oplátku za milosrdenství, které mu vesnice prokázala, vyslídil lupičskou bandu a postaral se o to, aby vesnici už nikdy neobtěžovala.
Byla to látka pro příběhy a pověsti – alespoň mezi obyčejnými lidmi. Pro strážce byl Sleetův příběh téměř samozřejmostí. Muži jako on přitahovali pověsti stejně, jako běžní muži přitahovali blechy. Ve skutečnosti nechtěl Sleete svůj příběh nikomu vyprávět; vyšel na světlo jen díky důkladnému vyptávání, kterým ho molodci zahrnuli. Pořád se choval, jako by se na jeho přežití nebylo čím chlubit. Byl strážce. Přežít navzdory všem okolnostem, projet v deliriu míle drsného terénu, s ještě ne zcela zahojenými zraněními vyřídit bandu lupičů – to byly prostě jen věci, které jste jako strážce dělali.
Gawyn si jich vážil. Dokonce i těch, které zabil. Zvláště těch, které zabil. Taková oddanost, taková ostražitost, to vyžadovalo jedinečný druh mužů. Taková skromnost. Zatímco Aes Sedai manipulovaly světem a stvůry jako al’Thor získávaly slávu, muži jako Sleete dennodenně tiše odváděli hrdinskou práci. Bez slávy nebo uznání. Pokud si na ně někdo pamatoval, tak obvykle jen ve spojení s jejich Aes Sedai. Nebo jiní strážci. Na vlastní se nezapomíná.
Sleete zaútočil a jeho meč vyrazil před v přímém bodnutí, vedeném nejvyšší rychlostí. Zmije mrská jazykem, troufalý výpad, účinnější díky tomu, že Sleete bojoval ve dvojici s hubeným malým mužem, který Gawyna obcházel zleva. Marleš byl jediný další strážce v Dorlanu – a jeho příchod byl mnohem méně dramatický než Sleetův. Marleš byl členem původní skupiny jedenácti Aes Sedai, která unikla z Dumajských studní, a celou dobu zůstal s nimi. Jeho vlastní Aes Sedai, hezká mladá domanská zelená jménem Vaša, je lenivě sledovala od stěny stodoly.
Gawyn Zmiji mrskající jazykem odrazil Kočkou tančící na zdi, když jediným máchnutím srazil úder stranou a sekl po nohách. Nicméně účelem nebylo zasáhnout, jednalo se o obranný pohyb, který mu měl umožnit udržet si v dohledu oba protivníky. Marleš zkusil Pohlazení leoparda, ale Gawyn přešel do Skládání vějíře, opatrně srazil úder stranou a čekal další od Sleeta, který byl z těch dvou ten nebezpečnější. Sleete se hladkým krokem přesunul a meč držel u boku, zatímco se zády obracel k obrovským hromadám sena v zadní části nevětrané stodoly.
Gawyn provedl Kočku na rozpáleném písku, zatímco Marleš zkusil Kolibříka líbajícího medovou růži. Kolibřík nebyla správná figura, kterou při takovém útoku použít; zřídka byl užitečný proti člověku, který se bránil, ale Marleše už zjevně unavovalo nechat se pořád odrážet. Začínal být nedočkavý. To by mohl Gawyn využít. A využije.
Sleete opět postupoval vpřed. Gawyn znovu zaujal obranný postoj se zvednutým mečem, zatímco se k němu strážcové společně přibližovali. Gawyn okamžitě přešel na Kvítky jabloně ve větru. Jeho čepel se třikrát zableskla a zatlačila zírajícího Marleše zpět. Marleš zaklel a vrhl se vpřed, ale Gawyn plynule zvedl meč z předchozí figury a přešel na Setřesení rosy z větve. Postoupil vpřed v sérii šesti prudkých úderů, tři proti každému protivníkovi, a srazil Marleše dozadu na zem – ten muž se opět vrhl do boje příliš rychle – dvakrát srazil Sleetovu čepel stranou a vše zakončil tím, že mu přitiskl meč na krk.
Oba strážci na Gawyna ohromeně zírali. Když je Gawyn posledně porazil, tvářili se podobně, a předtím taky. Sleete nosil meč s volavkou a v Bílé věži byly jeho schopnosti téměř legendární. Říkalo se, že dokonce dvakrát ze sedmi zápasů porazil i Lana Mandragorana, v dobách, kdy ještě Mandragoran šermoval proti ostatním strážcům. Marleš nebyl tak slavný jako jeho společník, ale stále to byl schopný a vycvičený strážce, tedy ne snadný protivník.
Avšak Gawyn zvítězil. Opět. Když šermoval, zdály se věci tak jednoduché. Svět se smrskl — stlačený jako bobule, aby se z nich získala šťáva – do něčeho menšího a z blízka snadněji viditelného. Gawyn celý život netoužil po ničem jiném než chránit Elain. Chtěl bránit Andor. Možná se naučit být trochu víc jako Galad.