„Zajedu zkontrolovat čtvrté stanoviště,“ řekl Gawyn.
Rajar zvedl pohled k obloze; už se šeřilo. „Tak pozdě?“
„Posledně jsem je kontroloval ráno,“ řekl Gawyn. Zvláštní bylo, že mu nebušilo srdce. Byl klidný a vyrovnaný. „A předtím odpoledne. Ale největší nebezpečí překvapivého útoku hrozí večer, když je stále ještě dost světla na útok, ale zároveň už dost pozdě a muži jsou unavení a naježení.“
Rajar přikývl a připojil se v chůzi ke Gawynovi. „Světlo ví, že teď potřebujeme, aby byli ostražití,“ souhlasil. Bryneovi vlastní zvědové prozkoumávali vesnice ani ne půl dne jízdy od Dorlanu. „Seženu ti doprovod.“
„Není třeba,“ řekl Gawyn. „Posledně mě ze čtvrtého stanoviště viděli přijíždět na půl míle daleko. Oddíl zvedá příliš mnoho prachu. Chci vidět, jak mají bystré oči, když jde jen o jednoho jezdce.“
Rajar se zase zamračil.
„Budu v pořádku,“ řekl Gawyn a přinutil se k ironickému úsměvu. „Rajare, víš, že budu. Co je? Bojíš se, že mě zajmou berkové?“
Rajar se uvolnil a zasmál. „Tebe? To by spíš chytili Sleeta. Tak dobře. Ale až se vrátíš do tábora, určitě mi pošli zprávu. Když se nevrátíš, nebudu půl noci obavami spát.“
Pak je mi líto, že tě připravím o spánek, příteli, pomyslel si Gawyn a přikývl. Rajar odběhl, aby dál dohlížel na šermování, a Gawyn se brzy ocitl těsně za hranicí tábora, kde svému koni rozvazoval nohy, zatímco jeden z vesnických chlapců – který zaskakoval jako stájník – mu přinesl sedlo.
„Vypadáš jako muž, který se rozhodl,“ ozval se náhle tichý hlas.
Gawyn se prudce obrátil a sáhl po meči. Jeden ze stínů poblíž se hýbal. Když se podíval pozorněji, dokázal rozeznat postavu tmavého muže s křivým nosem. Zatracené strážcovské pláště!
Gawyn se pokusil tvářit nenuceně tak jako s Rajarem. „Asi jsem rád, že mám něco na práci,“ řekl a odvrátil se od Sleeta k přicházejícímu stájníkovi. Gawyn mu hodil měďák, vzal si sedlo a chlapce propustil.
Sleete jej dál sledoval ze stínu mohutné borovice, zatímco Gawyn přehazoval sedlo přes Výzvův hřbet. Strážce to věděl. Gawyn svým chováním ošálil všechny ostatní, ale cítil, že na tohoto muže to fungovat nebude. Světlo! Bude muset zabít dalšího muže, jehož si váží? Ať shoříš, Elaido! Ať shoříš, Siuan Sanče, a celá vaše Věž. Přestaňte využívat lidi. Přestaňte využívat mě!
„Kdy mám tvým mužům říct, že už se nevrátíš?“
Gawyn pevně utáhl sedlové řemeny a čekal, až jeho kůň postojí. Svraštil čelo a podíval se přes koně. „Ty mě nechceš zastavit?“
Sleete se uchechtl. „Dneska jsem s tebou bojoval třikrát a nevyhrál ani jednou, i když jsem měl dobrého spolubojovníka. Ty vypadáš jako muž, který bude v případě potřeby zabíjet, a já po smrti netoužím tak, jak si někteří možná myslí.“
„Bojoval bys se mnou,“ řekl Gawyn, který konečně skončil se sedlem a zvedl brašny na místo a přivázal je. Výzva zafrkal. Kůň nikdy nenosil rád váhu navíc. „Zemřel bys, kdybys to považoval za nutné. Kdybys zaútočil, tak dokonce i kdybych tě zabil, vyvolalo by to bengál. Nikdy bych nedokázal vysvětlit, proč jsem zabil strážce. Mohl bys mě zastavit.“
„Pravda,“ řekl Sleete.
„Tak proč mě necháš jít?“ zeptal se Gawyn, otočil valacha a uchopil otěže. Pohlédl do stínem zahalených očí a měl dojem, že na rtech pod nimi zahlédl slabounký nádech úsměvu.
„Možná prostě jen rád vidím, když mužům na něčem záleží,“ řekl Sleete. „Možná doufám, že najdeš způsob, jak to pomoct ukončit. Možná jsem líný a rozbolavělý a tolik porážek ubilo moji odvahu. Kéž najdeš, co hledáš, mladý Trakande.“ A se zašustěním pláště se Sleete stáhl a zmizel v temnotě přicházející noci.
Gawyn se vyhoupl do sedla. Napadalo jej pouze jedno místo, kam se mohl obrátit o pomoc při záchraně Egwain.
Pobídl koně patami a nechal Dorian za sebou.
14
Schránka se otevírá
„Takže tohle je jedna z Duší Stínu,“ řekla Sorilea. Bělovlasá moudrá kroužila kolem vězenkyně a zamyšleně Semirhage pozorovala. Kadsuane samozřejmě od někoho jako Sorilea neočekávala strach. Aielská žena byla drsná osoba, jako socha, která snášela bouři za bouří a trpělivě čelila větrům. Tato moudrá představovala mezi Aiely zvlášť silnou osobu. Do panského sídla dorazila teprve nedávno, společně s těmi, kdo al’Thorovi donesli hlášeni z Bandar Ebanu.
Kadsuane čekala, že mezi těmi, kdo následovali al’Thora, najde nejrůznější věci: zuřivé válečníky, nezvyklé způsoby, čest a věrnost, nezkušenost s delikátností a politikou. Měla pravdu. Jednu věc, s níž však určitě nepočítala, bylo, že najde někoho sobě rovného. Zaručeně ne v moudré, která stěží dokázala usměrňovat. Přesto však, ke svému údivu, takto na aielskou ženu s tváří jako z vyčiněné kůže pohlížela.
Ne že by Sorilee důvěřovala. Moudrá měla vlastní cíle a ty nemusely být plně zajedno s Kadsuaninými. Nicméně shledávala Sorileu schopnou, a v současném světě bylo jen málo požehnaných lidí, kteří si to slovo zasloužili.
Semirhage sebou náhle škubla a Sorilea naklonila hlavu. Zaprodankyně se tentokrát nevznášela; stála vzpřímeně, na sobě měla hnědé šaty z tuhé látky a krátké tmavé vlasy zacuchané z nedostatku česání. Stále z ní vyzařovala nadřazenost a autorita. Stejně jako by v podobné situaci vyzařovala z Kadsuane.
„Co je to za tkaniva?“ zeptala se Sorilea a ukázala rukou. Tkaniva, o nichž byla řeč, byla příčinou Semirhagina občasného trhnutí.
„To je můj osobní trik,“ řekla Kadsuane, rozpletla tkanivo a znovu ho vytvořila, aby ukázala, jak je udělané. „Každých pár minut subjektu zazvoní v uších a zablesknou mu před očima, čímž mu brání ve spánku.“
„Doufáš, že ji vyčerpáš tak, že začne mluvit,“ řekl Sorilea a znovu si Zaprodankyni prohlédla.
Semirhage byla samozřejmě obklopena ochranou, která ji bránila je slyšet. Navzdory tomu, že se dva dny slušně nevyspala, měla žena klidný výraz a otevřené oči jí zakrývaly zářící světla. Pravděpodobně ovládala nějaký duševní trik, který jí pomáhal zahánět vyčerpání.
„Pochybuju, že ji to zlomí,“ přiznala Kadsuane. „Pche! Stěží to s ní trhne.“ Ona, Sorilea a Bair – stará moudrá, která neměla schopnost usměrňovat – byly jediné osoby v místnosti. Aes Sedai, udržující štít nad Semirhage, seděly venku.
Sorilea přikývla. „Jedna z Duší Stínu sebou nenechá tak snadno manipulovat. Přesto je od tebe moudré, že to zkoušíš, vzhledem ke svým… omezením.“
„Mohly bychom promluvit s Kar’a’karnem,“ řekla Bair. „Přesvědčit ho, aby nám ji na nějakou dobu předal. Pár dnů… citlivého aielského výslechu a poví, co si budeš přát.“
Kadsuane se neutrálně usmála. Jako kdyby vést výslech dovolila někomu jinému! Tato žena měla příliš cenná tajemství, než aby je Kadsuane riskovala, dokonce i v rukou spojenců. „Nu, klidně se zeptej,“ řekla, „ale pochybuju, že tě al’Thor poslechne. Víš, jak se ten hloupý kluk staví k ubližování ženám.“
Bair si povzdechla. Bylo zvláštní představit si tuto babičkovskou dámu, jak se účastní „citlivého aielského výslechu“.
„Ano,“ řekla. „Myslím, že máš pravdu. Rand al’Thor je dvakrát paličatější než kterýkoli kmenový náčelník, co znám. A dvakrát tak povýšený. Předpokládat, že ženy nedokážou snášet bolest stejně dobře jako muži!“