Její nové tkanivo bylo mnohem všestrannější. Předměty ve schránce nezničilo – Kadsuane si nebyla jistá, zdaje lze zničit. Místo toho se tkanivo – upravené tak, že bylo neviditelné – vymrštilo v kroutících se pramenech vzduchu a polapilo všechny, kdo se nacházeli v místnosti, když se skříňka otevřela. Pak další tkanivo vydalo hlasitý zvuk, napodobující stovky trubek, hrajících ve světelných záblescích, a spustilo tak poplach. Tkanivo by také spustilo, pokud by kdokoli schránku otevřel, přesunul ji nebo se jí jen dotkl tím nejjemnějším vláknem jediné síly.
Kadsuane odklopila víko. Krajní obezřetnost byla nutná. Neboť uvnitř schránky ležely dva předměty, které představovaly velmi vážné nebezpečí.
Sorilea k ní přistoupila a podívala se na obsah. Jedním z předmětů byla figurka vousatého muže, držícího kouli, asi tři dlaně vysoká. Druhý byl černý kovový obojek a dva náramky: a’dam vyrobený pro muže. S tímto ter’angrialem si mohla žena z muže, který dokázal usměrňovat, udělat otroka, když ovládala jeho schopnost dotknout se jediné síly. Možná ho zcela ovládat. Obojek netestovali. Al’Thor to zakázal.
Sorilea tiše zasyčela. Sošky si nevšímala a soustředila se na náramky a obojek. „Ta věc je zlo.“
„Ano,“ řekla Kadsuane. Jen zřídka by obyčejnou věc nazvala „zlem“, ale tato byla. „Nyneiva al’Meara tvrdí, že je s tou věcí do jisté míry obeznámena. I když se mi z té holky nepodařilo vytáhnout, jak to, že tyhle věci ví, prohlašuje, že ví, že existoval pouze jediný mužský a’dam, a že zařídila jeho vhození do oceánu. Také však přiznává, že osobně jeho zničení neviděla. Seančané ho mohli použít jako vzor.“
„Vidět něco takového je znepokojující,“ řekla Sorilea. „Kdyby ho s tím zajala některá z Duší Stínu, nebo i někdo ze Seančanů…“
„Světlo nás všechny ochraňuj,“ zašeptala Bair.
„A lidé, kteří mají tohle, jsou stejní lidé, s nimiž si al’Thor přeje uzavřít mír?“ Sorilea zavrtěla hlavou. „Už jen vytvoření těchhle ohavností by si mělo žádat krevní mstu. Slyšela jsem, že existují i další podobné. Co s těmi?“
„Jsou uložené jinde,“ řekla Kadsuane a zavřela víko. „Společně s ženským a’damem, který jsme získaly. Moje známé – Aes Sedai, které odešly na odpočinek-je testují a snaží se objevit jejich slabá místa.“ Také měly Callandor. Kadsuane se ani trochu nelíbilo pustit ho z dohledu, ale cítila, že meč stále ukrývá tajemství, která by se z něj dala vymámit.
„Tenhle si nechávám tady, protože mám v úmyslu najít způsob, jak ho vyzkoušet na muži,“ řekla. „To by byl nejlepší způsob, jak najít jeho slabiny. Al’Thor ale nedovolí nasadit ho žádnému z aša’manů. Ani na chviličku.“
Bair to znepokojilo. „Je to trochu jako testovat sílu oštěpu tím, že ho do někoho vrazíme,“ zamumlala.
Sorilea však souhlasně přikývla. Chápala to.
Jednou z prvních věcí, co Kadsuane po ukořistění ženských a’damů udělala, bylo, že si jeden z nich nasadila a zkoušela, jak z něho uniknout. Samozřejmě to prováděla za pečlivě řízených okolností a s ženami, kterým důvěřovala, že jí pomohou se z něj dostat. Nakonec to musely udělat. Kadsuane nedokázala objevit žádný způsob, jak se z něj vymanit sama.
Ale když měl váš nepřítel v plánu něco vám udělat, museli jste přijít na to, jak tomu čelit. Dokonce i když to znamenalo nasadit si obojek. Al’Thor to nedokázal pochopit. Když se zeptala, jen něco zamumlal o „zatracené truhle“ a o výprascích.
„Musíme s tím mužem něco udělat,“ řekla Sorilea a pohlédla Kadsuane do očí. „Od našeho posledního setkání je to s ním horší.“
„Je,“ řekla Kadsuane. „Je překvapivě zdatný při ignorování mého výcviku.“
„Tak si o tom promluvme,“ řekla Sorilea a přitáhla si stoličku. „Musíme vymyslet plán. Pro dobro všech.“
„Pro dobro všech,“ souhlasila Kadsuane. „A především samotného al’Thora.“
15
Místo, kde začít
Rand se probudil na podlaze ve vstupní hale. Posadil se a zaposlouchal se do vzdáleného zurčení vody. Potok před panským sídlem? Ne… ne, tak to nebylo. Stěny a podlaha byly z kamene, ne ze dřeva. Na zdech nevisely lucerny ani svíce, a přesto jej obklopovalo světlo.
Vstal, uhladil si červený kabát a cítil se podivně klidný. Odněkud to místo poznával, zasunuté v jeho vzpomínkách. Jak se sem dostal? Nedávnou minulost měl zamlženou a jako by mu unikala, podobná mizejícímu mlžnému závoji…
Ne, pomyslel si rozhodně. Jeho vzpomínky poslechly a síla jeho odhodlání je přivolala zpět na místo. Předtím byl v domanském panském sídle a čekal na Rhuarkovo hlášení ohledně zajetí prvních členů kupecké rady. Min, usazená v hlubokém zeleném křesle v jejich společném pokoji, si četla nějaký životopis, Každý hrad.
Rand byl vyčerpaný, tak jako poslední dobou často. Šel si lehnout. Takže spal. Byl tohle svět snů? Přestože jej příležitostně navštěvoval, věděl málo o jeho zvláštnostech. Egwain a aielští snílci o něm mluvili jen obezřetně.
Toto místo mu připadalo jiné než svět snů, a podivně známé. Pohlédl do chodby; byla tak dlouhá, že se ztrácela ve stínech, na obou stěnách bylo vidět dveře, jejichž dřevo bylo suché a popraskané. Ano… napadlo ho, když zachytil vzpomínku. Už jsem tady byl, ale je to dávno.
Vybral si náhodně jedny dveře – věděl, že nebude záležet na tom, které si zvolí – a otevřel je. Za nimi byl nepříliš velký pokoj. Opačnou stranu tvořila řada šedých kamenných oblouků a za nimi ležel malý dvůr a bylo vidět oblohu s planoucími rudými mračny. Mraky rostly a vyskakovaly jeden ze druhého jako bubliny na vroucí vodě. Byla to mračna hrozící bouře, ač nepřirozená.
Podíval se pozorněji a uviděl, že každý nový mrak má podobu zmučené tváře s ústy otevřenými v němém výkřiku. Mrak se nadmul, zvětšil, obličej se zdeformoval, čelist zahýbala, tváře zkroutily, oči vyvalily. Pak se rozpoltil, z jeho povrchu vyhřezly nové obličeje, ječící a vroucí. Bylo to zároveň ochromující a děsivé. Mimo dvůr nebyla žádná zem. Jen ta strašlivá obloha.
Rand se nechtěl podívat na levou stranu pokoje. Tam stál krb. Kameny, které tvořily podlahu, ohniště a sloupy byly zkroucené, jako by je roztavil extrémní žár. Na okrajích jeho zorného pole jako by se pohybovaly a měnily. Úhly a proporce místnosti byly špatně. Stejně jako když sem přišel kdysi dávno.
Tentokrát však bylo něco jinak. Něco ohledně barev. Mnoho z kamenů bylo černých, jako by byly sežehnuty, a posetých prasklinami. Zevnitř zářilo vzdálené rudé světlo, jako by měly jádra ze žhavé lávy. Kdysi tady stával stůl, ne? Naleštěný stůl z kvalitního dřeva, jehož prosté linie tvořily znepokojivý kontrast se znetvořenými tvary kamenů?
Stůl zmizel, ale před krbem stála čelem k plamenům dvě křesla s vysokými opěradly, zakrývajícími toho, kdo by v nich mohl sedět. Rand se přiměl vykročit a jeho boty klapaly na žhnoucich kamenech. Necítil horko; ani z nich, ani z ohně. S bušícím srdcem a zatajeným dechem se blížil ke křeslům. Bál se toho, co najde.
Obešel je. V křesle vlevo seděl muž. Vysoký a mladý, s energickou tváří a starýma modrýma očima, v nichž se odrážel oheň v krbu, až měly duhovky téměř nachovou barvu. Druhé křeslo bylo prázdné. Rand k němu došel a posadil se, uklidnil bušící srdce a hleděl do tančících plamenů. Toho muže už předtím ve viděních viděl, nebyl jako ti, kteří se objevovali, když myslel na Mata nebo Perrina.