Při vzpomínce na jeho přátele se barvy neobjevily. To bylo zvláštní, ale tak nějak to čekal. Vidění, která měl o muži v druhém křesle, se od těch s Perrinem a Matem lišily. Byla nějak víc niterná, skutečnější. Občas měl při těchto viděních Rand téměř pocit, jako by mohl natáhnout ruku a muže se dotknout. Bál se toho, co by se stalo, kdyby to udělal.
S tím mužem se setkal pouze jednou. V Šadar Logotu. Ten cizinec Randovi zachránil život a Rand často uvažoval, kdo to byl. Nyní, na tomto místě, to Rand konečně zjistil.
„Ty jsi mrtvý,“ zašeptal Rand. „Zabil jsem tě.“
Muž se zasmál, aniž spustil oči z plamenů. Byl to hluboký hrdelní smích, v němž bylo jen málo skutečného veselí. Kdysi Rand toho muže znával pouze jako Ba’alzamona – jméno pro Temného – a naivně si myslel, že když ho zabil, nadobro Stín porazil.
„Díval jsem se, jak umíráš,“ řekl Rand. „Probodl jsem ti hruď Callandorem. Iša-“
„Tak se nejmenuju,“ přerušil ho muž, stále hledě do plamenů. „Nyní jsem znám jako Moridin.“
„Jméno není důležité,“ řekl Rand hněvivě. „Jsi mrtvý a tohle je jenom sen.“
„Jenom sen,“ zasmál se Moridin. „Ano.“ Muž měl na sobě černý kabát a kalhoty, jejichž temnotu narušovala jen červená výšivka na rukávech.
Moridin se na něj konečně podíval. Plameny z ohně v krbu vrhaly na jeho ostrou tvář a nemrkající oči zářivé červené a oranžové světlo. „Proč vždycky tak kňučíš? Jenom sen. Copak nevíš, že mnoho snů je pravdivějších než bdělý svět?“
„Jsi mrtvý,“ zopakoval Rand paličatě.
„Ty taky. Viš, já viděl umírat tebe. V záchvatu zuřivosti jsi stvořil celou horu, aby se stala tvou hrobkou. Jak arogantní.“
Luis Therin – poté, co zjistil, že zabil všechny, které miloval – natáhl jedinou sílu a zničil sám sebe, během čehož vytvořil Dračí horu. Jakákoli zmínka o této události vždy v Randově mysli vyvolala kvílení zármutku a hněvu.
Tentokrát však bylo ticho.
Moridin se obrátil zpátky k chladným plamenům. Na boku, v kamenech krbu, zahlédl Rand pohyb. Mihotavé kousky stínu, stěží viditelné puklinami v kamenech. Vzadu zářil rudý žhavý žár, jako když se roztaví skála, a stíny se horečně pohybovaly. Rand slyšel slabounké škrábání. Krysy, uvědomil si. Za kameny byly krysy, pohlcované strašlivým žárem, uvězněným na opačné straně. Jejich drápky škrábaly a tlačily se prasklinami, jak se krysy snažily uniknout sežehnutí.
Některé z těch malinkých paciček vypadaly téměř lidsky.
Jenom sen, řekl si Rand důrazně. Jenom sen. Poznal však pravdu v Moridinových slovech. Randův nepřítel stále žil. Světlo! Kolik ostatních se také vrátilo? Hněvivě sevřel područku křesla. Možná by měl být vyděšený, ale už dávno přestal před tímhle tvorem a jeho pánem utíkat. V Randovi už nezbylo místo pro strach. Vlastně by to měl být Moridin, kdo se bojí, protože když se naposledy setkali, Rand ho zabil.
„Jak?“ dožadoval se Rand odpovědi.
„Kdysi dávno jsem ti slíbil, že ti Veliký pán dokáže vrátit tvou ztracenou lásku. Nemyslíš, že může snadno oživit toho, kdo mu slouží?“
Jiné jméno Temného bylo Pán hrobů. Ano, byla to pravda, dokonce i když to Rand toužil popřít. Proč by ho mělo překvapovat, že se jeho nepřátelé vracejí, když Temný dokáže přivést mrtvé k životu?
„Všichni se opět rodíme,“ pokračoval Moridin, Jsme znovu a znovu vetkáváni do vzoru. Pro mého pána není smrt žádnou překážkou s výjimkou těch, které zasáhl odřivous. Ti jsou mimo jeho dosah. Je zázrak, že šije pamatujeme.“
Takže někteří z ostatních skutečně byli mrtví. Odřivous byl klíč. Ale jak se Moridin dostal do Randových snů? Rand každou noc vztyčoval ochrany. Pohlédl na Moridina a všiml si na mužových očích něčeho zvláštního. V bělmech se vznášely malé černé tečky a pluly sem a tam jako kousky popela, beze spěchu nadnášené větrem.
„Víš, Veliký pán ti může zajistit zdravý rozum,“ řekl Moridin.
„Tvůj poslední dar příčetnosti mi žádnou útěchu nepřinesl,“ řekl Rand, jehož samotného ta slova překvapila. To byla vzpomínka Luise Therina, ne jeho. Přesto Luis Therin z jeho mysli zmizel. Zde, na místě, kde všechno ostatní působilo proměnlivě, se Rand kupodivu z nějakého důvodu cítil vyrovnaněji. Jeho části do sebe lépe zapadaly. Samozřejmě ne dokonale, ale lépe, než jak si poslední dobou pamatoval.
Moridin si tiše odfrkl, ale nic neřekl. Rand se obrátil zpět k plamenům a sledoval, jak se kroutí a třepotají. Tvořily tvary jako mraky, ale tentokrát to byla bezhlavá těla, kostlivá, se zády prohnutými bolestí, která se na okamžik svíjela v ohni a škubala sebou v křečích, než se zábleskem zmizela v nicotě.
Rand nějakou dobu pozoroval oheň a přemýšlel. Pozorovatel by je mohl považovat za dva staré přátele, kteří si užívají teplo zimního krbu. Až na to, že plameny žádné teplo nevydávaly a Rand jednoho dne tohoto muže opět zabije. Nebo zemře jeho rukou.
Moridin poklepal prsty na křeslo. „Proč jsi sem přišel?“
Přišel sem? pomyslel si ohromeně Rand. Moridin ho sem nepřenesl?
„Cítím se tak unavený,“ pokračoval Moridin a zavřel oči. „Jsi to ty, nebo jsem to já? Nejraději bych Semirhage za to, co udělala, uškrtil.“
Rand se zamračil. Byl Moridin šílený? Išamael na konci rozhodně působil jako blázen.
„Nemáme čas bojovat,“ řekl Moridin a mávl na Randa rukou. „Běž. Nech mě na pokoji. Nevím, co by se nám stalo, kdybychom se vzájemně zabili. Brzy budeš Velikému pánovi patřit. Jeho vítězství je jisté.“
„Neuspěl předtím a neuspěje znovu,“ řekl Rand. „Já ho porazím.”
Moridin se opět zasmál, stejným bezcitným smichem jako předtím. „Možná porazíš,“ řekl. „Ale myslíš, že na tom záleží? Uvažuj. Kolo se otáčí, stále znovu a znovu. Věky se stále opakují a lidé bojují proti Velikému pánovi. Ale on jednoho dne zvítězí a až to udělá, kolo se zastaví.
Proto je vítězství jisté. Myslim, že přijde v tomto věku, ale pokud ne, tak v jiném. Když zvítězíš, jen to povede k další bitvě. Když zvítězí on, všechno skončí. Nechápeš, že nemáte naději?“
„Proto ses přidal na jeho stranu?“ zeptal se Rand. „Vždycky jsi toho tolik napřemýšlel, Eláne. Tvoje logika tě zničila, že?“
„Žádná cesta nevede k vítězství,“ řekl Moridin. „Jedinou cestou je následovat Velikého pána a nějaký čas vládnout, než všechno skončí. Ostatní jsou hlupáci. Touží po velkolepé odměně na věčnost, ale žádná věčnost nebude. Jen nynějšek, poslední dny.“
Znovu se zasmál a tentokrát v tom byla radost. Skutečné potěšení.
Rand se zvedl. Moridin ho obezřetně sledoval, ale nevstal.
,/e cesta, jak vyhrát, Moridine,“ řekl Rand. „Hodlám ho zabít. Zničit Temného. Ať se kolo otáčí bez jeho neustálé poskvrňující přítomnosti.“
Moridin nereagoval. Stále zíral do plamenů. „Jsme spojení,“ řekl Moridin nakonec. „Myslím, že takhle ses sem dostal, ačkoli našemu poutu sám nerozumím. Pochybuju, že vůbec chápeš, jak strašně hloupé to tvoje tvrzení je.“
Rand pocítil záblesk hněvu, ale potlačil ho. Nenechá se vyprovokovat. „Uvidíme.“