Sáhl po jediné síle. Byla daleko, moc daleko. Rand ji sevřel a cítil, jak ho to škubnutím táhne pryč, jako by byl na laně ze saidinu. Místnost zmizela a stejně tak jediná síla, když se Rand ponořil do hluboké temnoty.
Rand sebou konečně přestal ve spánku házet a Min zadržela dech v naději, že znovu nezačne. S nohama složenýma pod tělem a zabalená v pokrývce seděla v křesle v rohu pokoje a četla si. Na nízkém stolku vedle ní stále lampa, jejíž mihotavé tančící světlo ozařovalo Mininu hromádku zatuchlých knih. Praskající skořápka, Poznámky a komentáře, Pomníky minulosti. Většinou knihy o historii.
Rand tiše vzdychl, ale nepohnul se. Min vydechla a zase se uvelebila v křesle, s kopií Pelateových Rozjímání založených prstem. Ačkoli byly okenice na noc zavřené, slyšela venku v borovicích skučet vítr. Místnost byla slabě cítit tím podivným ohněm. Díky Aviendžině pohotovosti se hrozící katastrofa proměnila v pouhou nepříjemnost. Ne že by se jí za to dostalo odměny. Moudré ji dál dřely jako poslední kupcovu mulu.
Min se k ní nedokázala dostat tak blízko, aby si spolu mohly promluvit, navzdory skutečnosti, že už nějaký čas byly v ležení spolu. Nevěděla, co si o druhé ženě myslet. Toho večera, kdy si společně daly oosquai, se spolu začaly cítit trochu příjemněji. Ale jeden den z vás kamarádky neudělá a Min nebyla představa sdílení muže rozhodně příjemná.
Min se znovu podívala na Randa, který teď ležel na zádech, oči měl zavřené a klidně dýchal. Levou paži s odhaleným pahýlem měl položenou na pokrývkách. Nechápala, jak se mu daří usnout, když má na boku ta zranění. Jakmile na ně pomyslela, ucítila bolest – všechna byla součástí klubka Randových emocí vzadu v její mysli. Naučila se bolesti si nevšímat. Musela. Pro něj to bude mnohem, mnohem silnější. Nechápala, jak to může vydržet.
Nebyla Aes Sedai – Světlu díky – ale nějak se s ním spojila. Bylo to úžasné; dokázala říci, kde je nebo jestli je rozrušený. Většinou se dokázala ubránit tomu, aby ji jeho emoce přemohly, až na chvíle společné vášně. Ale jaká žena by v takové chvíli nechtěla být přemožena? S tímto poutem, které jí umožňovalo cítit vlastní touhu a běsnící výbuchy ohně, jež představovaly Randovu touhu po ní, to byla obzvlášť… povzbuzující zkušenost.
Při té myšlence zrudla a otevřela Rozjímání, aby se rozptýlila. Rand se potřeboval vyspat a ona mu to dopřeje. Kromě toho musela studovat, ačkoli čelila závěrům, které sejí nelíbily.
Tyto knihy patřily Heridu Felovi, laskavému starému učenci, který se připojil k Randově škole v Cairhienu. Min se usmála, když si vzpomněla na Felův roztržitý způsob mluvy a jeho zmatené – přesto však nějak geniální – objevy.
Herid Fel byl teď mrtvý, zavražděný, roztrhaný na kusy zplozencem Stínu. Něco v těchto knihách objevil, něco, co chtěl říct Randovi. Něco o Poslední bitvě a zámcích na věznici Temného. Fela zabili těsně předtím, než stihl informaci předat. Možná to byla shoda náhod; možná tyhle knihy neměly s jeho smrtí co dělat. Ale možná ano. Min byla odhodlaná najít odpovědi. Kvůli Randovi i kvůli samotnému Heridovi.
Položila Rozjímám a zvedla Úvahy v ruinách, dílo staré víc než tisíc let. Založila si ho malým proužkem papíru, nyní už vybledlou zprávu, kterou Herid poslal Randovi krátce před vraždou. Min ji převracela v prstech a opět si ji přečetla.
Víra a řád dávají sílu. Musíš odklidit rum, než začneš stavět. Vysvětlím, až se příště uvidíme.
Nevoď tu holku. Moc hezká.
Napadlo ji – když četla jeho knihy – že by mohla sledovat jeho myšlenky. Rand chtěl informaci o tom, jak uzavřít vězení Temného. Mohl Fel objevit to, co si myslela?
Zavrtěla hlavou. Co si ona myslí, že dělá, když se snaží vyřešit vědeckou záhadu? Ale kdo jiný tu byl? Někdo z hnědého adžah by se na to možná hodil lépe, ale dalo se jim věřit? Dokonce i ty, které Randovi složily přísahu, by mohly dojít k závěru, že je v jeho nejlepším zájmu, když před ním budou držet věci v tajnosti. Sám Rand měl příliš mnoho práce a v poslední době byl i tak na knihy příliš netrpělivý.
Takže zůstávala Min. Začínala dávat dohromady části toho, co Rand bude muset udělat, ale bylo toho víc – o tolik víc – co zůstávalo neznámé. Cítila, že se dostává blízko, ale bála se prozradit Randovi to, co objevila. Jak by reagoval?
Zatímco listovala knihou, vzdychla. Nikdy by ji nenapadlo, že se právě ona zblázní do nějakého chlapa. A přesto byla tady, následovala jej, kamkoliv šel, a upřednostňovala jeho potřeby před svými. Neznamenalo to, že je jeho mazlíček, bez ohledu na to, co někteří lidé v táboře povídali. Následovala Randa, protože ho milovala a cítila – doslova – že její lásku oplácí. Navzdory tvrdosti, která jím kousek po kousku pronikala, navzdory hněvu a ponurosti svého života ji miloval. A tak dělala, co bylo v jejích silách, aby mu pomohla.
Kdyby dokázala pomoct vyluštit tuhle hádanku, hádanku jak zapečetit věznici Temného, prospěla by nejen Randovi, ale celému světu. Co na tom záleželo, že vojáci v táboře nevědí, v čem spočívá Minina důležitost? Pravděpodobně bylo lepší, když ji všichni považovali za bezvýznamnou. Každý zabiják, který by Randa přišel zavraždit, by si měl myslet, že si Min nemusí všímat. Ten rádoby zabiják by brzy objevil nože ukryté v jejích rukávech. Neuměla to s nimi tak dobře jako Tom Merrilin, ale na zabití to stačilo.
Rand se ve spánku převrátil, ale zase se uklidnil. Milovala ho. Nebyla to její volba, ale její srdce – nebo vzor, nebo Stvořitel, nebo kdo tomu všemu velí – učinilo rozhodnutí za ni. A nyní by své city nezměnila, ani kdyby mohla. I když to znamenalo nebezpečí, když to znamenalo snášet pohledy lidí v táboře, když to znamenalo… dělit se o něj s jinými.
Rand se znovu zavrtěl. Tentokrát zasténal, otevřel oči a posadil se. Zvedl ruku k hlavě a nějak se mu dařilo vypadat unaveněji než ve chvíli, kdy šel spát. Na sobě měl jen spodky a hruď měl holou. Dlouho jen tak seděl, pak vstal a přešel k oknu zakrytému okenicemi.
Min zavřela knihu. „A co si myslíš, že děláš, ovčáku? Spal jsi sotva pár hodin!“
Otevřel okenice a okno do noci za nimi. Zbloudilý závan větru rozechvěl plamen její lampy.
„Rande?“ zeptala se Min.
Stěží ho slyšela, když odpověděl. „Je uvnitř mojí hlavy. Ve snu byl pryč. Aleje zase zpátky.“
Odolala pokušení zhroutit se v křesle. Světlo, nesnášela, když musela poslouchat o Randově šílenství. Doufala, že když uzdravil saidín, zmizí i šílenství z poskvrnění. „On?“ zeptala se nucené klidným hlasem. „Hlas… Luise Therina?“
Obrátil se, tvář lemovanou venkovní zataženou noční oblohou a v nestejnoměrném světle lampy většinou zahalenou stíny.
„Rande,“ řekla, odložila knihu a připojila se k němu u okna. „Musíš s někým mluvit. Nemůžeš to všechno zadržovat uvnitř.“
„Musím být silný.“
Zatáhla ho za paži a obrátila jej k sobě. „Držet si mě od těla znamená, že jsi silný?“
„Já si tě nedržím…“
„Ale ano. Něco se tam děje, za těma tvýma aielskýma očima. Rande, myslíš, že tě kvůli tomu, co slyšíš, přestanu milovat?“
„Bude tě to děsit.“
„Ale,“ řekla a založila si ruce. „Takže teďka jsem nějaká křehká květinka, či co?“
Otevřel pusu a zápasil se slovy tak jako dřív. Tehdy, když nebyl ničím víc než ovčákem, který vyrazil za dobrodružstvím. „Min, já vím, že jsi silná. Ty si uvědomuješ, že to vím.“