„Tak mi věř, že budu dost silná, abych unesla, co máš v sobě,“ řekla. „Nemůžeme prostě předstírat, že se nic neděje.“ Přinutila se mluvit dál. „Poskvrnění na tobě zanechalo otisk. Já vím, že ano. Ale když se o to nedokážeš podělit se mnou, tak s kým?“
Prohrábl si vlasy, pak se odvrátil a začal přecházet sem a tam. „Světlo to všechno spal, Min! Jestli moje nepřátelé objeví moje slabosti, využijou je. Připadám si slepý. Běžím ve tmě po neznámé cestě. Nevím, jestli na ní nejsou díry nebo jestli celá ta prokletá věc nekončí strmým útesem!“
Když ji míjel, položila mu ruku na paži a zastavila ho. „Pověz mi to.“
„Budeš si myslet, že jsem šílenec.“
Ušklíbla se. „Už si stejně myslím, že jsi pitomý dutohlavec. Může to být o moc horší?“
Podíval se na ni a jeho tvář se částečně uvolnila. Posadil se na kraj postele a tiše vzdychl. Ale byl to pokrok.
„Semirhage měla pravdu,“ řekl Rand. „Slyším… věci. Hlas. Hlas Luise Therina, Draka. Mluví se mnou a reaguje na okolní svět. Někdy se mi pokouší vzít saidín. A… a občas uspěje. Je divoký, Min. Šílený. Ale věci, které dokáže s jedinou sílou, jsou úžasné.“
Zíral do dálky. Min se zachvěla. Světlo! Nechával ten hlas ve své hlavě vládnout jedinou sílou? Co to znamenalo? Že předával vládu šílené části svého mozku?
Zavrtěl hlavou. „Semirhage tvrdí, že je to jen šílenství, trik mojí mysli, ale Luis Therin ví věci – věci, které já nevím. Věci o dějinách, o jediné síle. Měla jsi vidění, které ukazovalo dva lidi, jak splývají v jednoho. To znamená, že Luis Therin a já jsme odlišní! Dva lidi, Min. Je skutečný.“
Došla k němu a posadila se vedle něj. „Rande, on je ty. Nebo ty jsi on. Znovu vetkaný do vzoru. Ty vzpomínky a věci, které dokážeš, jsou pozůstatky toho, kým jsi býval.“
„Ne,“ řekl Rand. „Min, on je šílený a já ne. Kromě toho selhal. Já neselžu. Neudělám to, Min. Neublížím těm, které miluju, tak jako on. A až Temného porazím, nedovolím, aby se zakrátko mohl vrátit a zase nastolit hrůzovládu.“
Tři tisíce let jsou „zakrátko“? Objala ho. „Záleží na tom?“ zeptala se. „Ať je to jiná osoba, nebojsou to jen vzpomínky z minulosti, jsou to užitečné informace.“
„Ano,“ řekl Rand, který opět působil nepřítomně. „Ale já se bojím používat jedinou sílu. Když to dělám, riskuju, že ho nechám převzít kontrolu. Nedá se mu věřit. Nechtěl ji zabít, ale to nic nemění na skutečnosti, že to udělal. Světlo… Iliena…
Dělo se to takto s nimi všemi? Myslel si každý z nich, že je ve skutečnosti příčetný a že to ta druhá osoba uvnitř páchá ty strašné věci?
„Už to skončilo, Rande,“ řekla a přitiskla ho k sobě. „Ať je ten hlas cokoli, už se nebude zhoršovat. Saidín čistý.“
Rand neodpověděl, ale uvolnil se. Zavřela oči a užívala si pocit jeho teplého těla vedle ní, zejména když nechal otevřené okno.
„Išamael žije,“ řekl Rand.
Prudce otevřela oči. „Cože?“ Právě když se začínala cítit příjemně!
„Navštívil jsem ho ve světě snů,“ řekl Rand. „A než se zeptáš, ne, nebyla to jenom noční můra a nebylo to šílenství. Bylo to skutečný a nedokážu vysvětlit, jak to vím. Prostě mi budeš muset věřit.“
„Išamael,“ zašeptala. „Zabil jsi ho!“
„Ano,“ řekl Rand. „V Tearském Kameni. Vrátil se s novou tváří a novým jménem, aleje to on. Mělo nás napadnout, že se to stane; Temný by tak užitečné nástroje neopustil bez boje. Dosáhne až za hrob.“
„Tak jak můžeme vyhrát? Když se každej, koho zabijeme, prostě vrátí zpátky…“
„Odřivous,“ řekl Rand. „Ten je zabije nadobro.“
„Kadsuane říkala…“
„Je mi jedno, co říkala Kadsuane,“ zavrčel. „Ona je moje rádkyně a dává mi rady. Jenom rady. Já jsem Drak Znovuzrozený a já se rozhodnu, jak budeme bojovat.“ Zmlkl a zhluboka se nadechl. „V každém případě je jedno, jestli se Zaprodanci vracejí, je jedno, koho nebo co na nás Temný pošle. Nakonec ho zničím, když to bude možné. Když ne, alespoň ho zavřu tak hluboko, že na něj svět bude moct zapomenout.“
Podíval se na ni. „K tomu… ten hlas potřebuju, Min. Luis Therin ví věci. Nebo… nebo já vím věci. Ať je to jakkoli, ty znalosti tam jsou. Určitým způsobem Temného zničí jeho vlastní poskvrnění, protože to mi umožnilo přístup k Luisi Therinovi.“
Min zalétla pohledem ke svým knihám. Heridův kousek papíru stále vyčuhoval z hlubin Úvah mezi ruinami. „Rande,“ řekla. „Musíš zničit zámky na věznici Temného.“
Podíval se na ni a svraštil čelo.
„Jsem si tím jistá,“ řekla. „Celou tu dobu jsem pročítala Heridovy knihy a věřím, že to myslel tím ,odklízením rumu’. Abys věznici Temného znovu vystavěl, musíš ho nejdřív otevřít. Odstranit záplatu, vytvořenou na Vrtu.“
Čekala, že tomu nebude věřit. Ohromilo ji, když prostě jen přikývl. „Ano,“ řekl. „Ano, to dává smysl. Pochybuju, že to budou chtít lidi slyšet. Jestliže se zámky rozlomí, nedá se říct, co se stane. Když se mi ho nepodaří zadržet…“
Proroctví neříkala, že Rand zvítězí. Jen že bude bojovat. Min se znovu zachvěla – zatracené okno! – ale podívala se Randovi do očí. „Vyhraješ. Porazíš ho.“
Vzdychl. „Věříš šílenci, Min?“
„Věřím tobě, ovčáku.“ Náhle mu kolem hlavy zavířily obrazy. Většinou je ignorovala, ledaže byly nové, ale nyní šije prohlížela. Světlušky pohlcené temnotou. Tři ženy před pohřební hranicí. Záblesky světla, temnoty stínu, znamení smrti, koruny, zranění, bolest a naděje. Divoká bouře kolem Randa al’Thora, silnější než jakákoli skutečná.
„Pořád nevíme co dělat,“ řekl. „Zámky jsou tak křehké, že bych je dokázal zlomit v rukách, ale co pak? Jak ho zastavím? Říká se ve tvých knížkách něco o tomhle?“
„Těžko říct,“ přiznala. „Stopy – pokud to jsou stopy – jsou neurčité. Budu hledat dál. Slibuju. Najdu ti odpovědi.“
Přikývl a ji překvapilo, když skrze pouto ucítila jeho důvěru. Taková emoce byla u něj v poslední době děsivě vzácná, ale nevypadal tak tvrdě jako v uplynulých dnech. Stále byl jako kámen, ale možná s několika puklinami a ochotný pustit ji dovnitř. Byl to začátek.
Objala ho pevněji a opět zavřela oči. Místo, kde začít, ale zbývalo tak málo času. Bude to muset stačit.
Pečlivě zastíněnou hořící svíčkou zapálila Aviendha lucernu na tyči. Mihotavě se rozhořela a osvětlila trávník kolem. V řadách stanů chrápali spící vojáci. Večer byl studený, vzduch štiplavý a v dálce rachotily větve. Zahoukala osamělá sova. A Aviendha byla vyčerpaná.
Padesátkrát přešla trávník, zapálila lucernu, sfoukla ji, pak odklusala zpátky na druhou stranu trávníku, kde si v panském sídle zapálila svíčku a opatrně – se zastíněným plamenem – se vydala opět zapálit lucernu.
Další měsíc takových trestů a asi z ní bude stejný blázen jako mokřiňané. Moudré se jednoho dne probudí a najdou ji, jak si jde zaplavat, nese zpola plný měch na vodu nebo – dokonce – pro radost jezdí na koni! Vzdychla, příliš unavená, než aby dál přemýšlela, a obrátila se k aielské části tábora, aby šla konečně spát.