Někdo za ní stál.
Trhla sebou a sáhla po dýce, ale uvolnila se, když rozeznala Amys. Ze všech moudrých se k Aviendze mohla nepozorovaně připlížit jedině ona – bývalá Děva.
Moudrá stála se spojenýma rukama a hnědý šátek a sukně sejí slabě třepotaly ve větru. Aviendze naskočila husí kůže z obzvlášť mrazivého závanu. Amysiny stříbrné vlasy působily ve večerním světle téměř přízračné; zamotala se v nich sosnová jehlička, kterou přinesl vítr. „Přistupuješ ke svým trestům s takovou… horlivostí, dítě,“ řekla Amys.
Aviendha sklopila oči. Upozorňovat na její činnost znamenalo ji zahanbovat. Docházel jí čas? Rozhodly se moudré konečně to s ní vzdát? „Prosím, moudrá. Jen dělám, co si žádá povinnost.“
„Ano, děláš,“ řekla Amys. Zvedla ruku, prohrábla si vlasy a našla sosnovou jehličku, kterou pak upustila na uschlou trávu. „A také neděláš. Někdy, Aviendho, se tak staráme o věci, které jsme udělali, že ani nezvážíme věci, které jsme neudělali.“
Aviendha byla vděčná za tmu, která ukryla její zahanbující ruměnec. V dálce zazvonil voják na zvon, aby odbil hodinu, a bylo slyšet jedenáct tichých zádumčivých úderů. Jak má na Amysina slova odpovědět? Žádná vhodná odpověď ji nenapadala.
Aviendhu zachránil záblesk světla těsně za táborem. Byl slabý, ale ve tmě se dal snadno postřehnout.
„Co je?“ zeptala se moudrá, která si všimla, kam se Aviendha dívá, a obrátila se, aby sledovala její pohled.
„Světlo,“ řekla Aviendha. „Z prostoru pro cestování.“
Amys se zamračila a pak se obě vydaly tím směrem. Brzy narazily na Damera Flinna, Davrama Bašereho, nepočetnou saldejskou stráž a Aiely, přicházející do tábora. Co si měl člověk myslet o tvorovi, jako je Flinn? Poskvrnění bylo očištěno, ale tento muž – a mnozí jiní – přišli a chtěli se učit dřív, než k tomu došlo. Sama Aviendha by raději objala Oslepitele, než aby udělala něco takového, ale dokázali, i&jsou mocnými zbraněmi.
Amys s Aviendhou ustoupily stranou, zatímco skupinka pospíchala k sídlu, osvětlenému jen vzdálenými mihotavými pochodněmi a zataženou oblohou nad ním. Přestože většinu oddílu, vyslaného na setkání se Seančany, tvořili Bašereho vojáci, bylo v něm i několik Děv. Amys se s jednou z nich setkala pohledem, se starši ženou jménem Korana. Ta zůstala pozadu, a přestože se to ve tmě dalo špatně rozeznat, vypadala ustaraně. Možná rozzlobeně.
„Co je nového?“ zeptala se Amys.
„Vetřelci, tihle Seančané,“ Korana to slovo téměř vyplivla, „souhlasili, že se s Kar’a’kárném znovu sejdou.“
Amys přikývla. Korana však hlasitě zafuněla a její krátké vlasy se zavlnily v mrazivém větru.
„Mluv,“ řekla Amys.
„Kar’a’karn se o mír snaží až moc,“ odpověděla Korana. „Tihle Seančani mu dali důvod k vyhlášení krevní msty, ale on se na ně culí a podbízí se jim. Připadám si jako cvičený pes, kterého pošlou lízat nohy cizího člověka.“
Amys pohlédla na Aviendhu. „Co na to říkáš, Aviendho?”
„Moje srdce s jejími slovy souhlasi, moudrá. Ale i když je Kar’a’karn v některých věcech blázen, tentokrát ne. Můj rozum je s ním zajedno a v tomto případě hodlám následovat právě rozum.“
„Jak to ty můžeš říct?“ obořila se na ni Korana. Položila důraz na ty, jako by chtěla naznačit, že Aviendha – donedávna Děva – by to měla chápat.
„Co je důležitější. Koráno?“ odvětila Aviendha a zvedla bradu. „Spor, který máš s jinou Děvou, nebo ten, který má tvůj kmen s nepřítelem?“
„Kmen má samozřejmě přednost. Ale co na tom?“
„Seančani si zaslouží, aby se proti nim bojovalo,“ řekla Aviendha, „a máš pravdu, že je bolestivé žádat je o mír. Ale zapomínáš, že máme většího nepřítele. Sám Oslepitel je ve válce s celým lidstvem a naše povinnost je silnější než spory mezi národy.“
Amys přikývla. „Někdy jindy bude dost času. abychom Seančanům ukázaly váhu našich oštěpů.“
Korana zavrtěla hlavou. „Moudrá, zníš jako mokřiňanka. Co je nám do jejich proroctví a přiběhů? Povinnost Randa al’Thora jakožto Kar’a’karna je mnohem větší než jeho povinnost vůči mokřiňanům. On nás musí dovést ke slávě.“
Amys se na světlovlasou Děvu tvrdě podívala. „Mluvíš jako Šaido.“
Korana její pohled na okamžik opětovala, ale pak svěsila hlavu o odvrátila oči. „Odpusť, moudrá,“ řekla nakonec. „Mám toh. Ale měla bys vědět, že Seančané mají v táboře Aielanky.“
„Cože?“ zeptala se Aviendha.
„Mají nasazené obojky,“ řekla Korana„ jako ty jejich zkrocené Aes Sedai. Myslím, že je při našem příchodu předváděli jako kořist. Rozeznala jsem mezi nimi mnoho žen Šaidů.“
Amys tiše zasykla. Šaidové nebo ne, Aielanka jako damane byla vážná urážka. A Seančané se svými zajatkyněmi vychloubali. Sevřela dýku.
„Co říkáš teď?“ podívala se Amys na Aviendhu.
Aviendha zaťala zuby. „Totéž, moudrá, ačkoli bych si skoro raději vyřízla jazyk, než abych to přiznala.“
Amys přikývla a stočila pohled zpátky ke Korané. „Nemysli si, že tuto urážku přehlédneme, Koráno. Pomstíme se. Jakmile tahle válka skončí, Seančané pocítí krupobití našich šípů a hroty oštěpů. Ale až skončí. Běž oběma kmenovým náčelníkům povědět, co jsi řekla mně.“
Korana přikývla – svému toh dostojí později, mezi čtyřma očima s Amys – a odešla. Damer Flinn a ostatní už došli k domu; vzbudí Randa? Nyní spal, přestože uprostřed nočního trestu byla Aviendha nucena utlumit jejich pouto, aby necítila pocity, kterým by se raději vyhnula. Přinejmenším by je raději necítila zprostředkovaně.
„O tomhle se mezi oštěpy bude nebezpečně mluvit,“ řekla Amys zamyšleně. „Lidé budou volat po útoku a žádat, aby se Kar’a’karn přestal snažit sjednat mír.“
„Zůstanou s ním, když odmítne?“ zeptala se Aviendha.
„Samozřejmě, že ano,“ řekla Amys. „Jsou to Aielové.“ Pohlédla na Aviendhu. „Nemáme moc času, dítě. Asi bychom tě měly přestat rozmazlovat. Od zítřka pro tebe vymyslím nějaké vhodnější tresty.“
Rozmazlovat mě? Aviendha sledovala, jak Amys odchází. Určitě už nemůžou vymyslet nic zbytečnějšího nebo víc ponižujícího!
Avšak už dávno se naučila Amys nepodceňovat. S povzdechem se rozběhla a zamířila zpátky ke svému stanu.
16
V Bílé Věži
„Chtěla bych slyšet mluvit novicku. Řekni mi, Egwain al’Vere, jak bys situaci vyřešila ty?“
Egwain vzhlédla od mísy skořápek, v jedné ruce ocelový louskáček, v druhé baňatý vlašský ořech. Bylo to poprvé, co ji některá z přítomných Aes Sedai oslovila. Začínala si myslet, že se obsluhování tří bílých ukáže jako další plýtvání časem.
Dnes odpoledne seděla na malém balkóně na třetím podlaží věže. Přísedící mohly požadovat nejen pokoj s velkými okny, ale také s balkóny, což nebylo u obyčejných sester běžné, ačkoli ne zcela neslýchané. Tento měl tvar jako malá vížka, byl obehnaný oblou masivní kamennou zídkou a podobná visela i seshora. Mezi těmi dvěma bylo dost prostoru a výhled byl velice hezký, na východ přes zvlněné kopce, které nakonec přerostly v Rodovrahovu Dýku. Za jasného dne mohlo být v dálce vidět i samotnou Dýku.