Mijasi se lehce odtáhla. Bílé neměly rády, když jim někdo připomínal Alviarin a její selhání coby Elaidiny kronikářky. Zdálo se, že místo toho, aby se obrátily proti Elaidě, protože bílou sestru vypudila, obrátily se proti vlastní člence za to, jak je zahanbila.
„I tak si myslím, že je to práce pro šedé,“ řekla Tesán, ale nezněla už tak přesvědčeně jako před chvílí. „Měla by sis promluvit s nimi.“
„To jsem udělala,“ řekla Egwain. Začínala jí docházet trpělivost. „Některé se mnou nemluví a stále mi ukládají pokání. Jiné tvrdily, že trhliny nejsou jejich vina, ale po troše přemlouvání souhlasily, že udělají, co bude v jejich silách. Žluté byly velice rozumné a myslím, že na problémy ve Věži začínají nahlížet jako na zranění, které je nutno vyléčit. Stále pracuji s několika hnědými sestrami – připadají mi těmi problémy spíš fascinované než vyděšené. Poslala jsem několik z nich, aby v historických záznamech hledaly příklady rozdělení, v naději, že narazí na příběh Renaly Merlon. Mělo by být snadné dát si to do souvislostí a možná začnou chápat, že naše současné problémy se dají vyřešit ironií je, že nejpaličatější jsou zelené. V mnoha směrech dokážou být stejné jako červené, což je k zlosti, protože by opravdu měly být ochotné přijmout mě jako někoho, kdo by patřil k nim. Zůstává tedy jen modré adžah, které bylo rozpuštěno, a červené. Pochybuju, že sestry z posledně jmenovaného adžah budou mým návrhům zrovna přístupné.“
Ferane se zamyšleně opírala a Tesán seděla se třemi zapomenutými ořechy v ruce a zírala na Egwain. Mijasi se škrábala v ocelově šedých vlasech a oči měla rozšířené překvapením.
Odhalila toho Egwain příliš? Aes Sedai se pozoruhodně podobaly Randu al’Thorovi; nelíbilo se jim, když zjistily, že se s nimi manipuluje.
„Šokovalo vás to,“ řekla. „Co, myslíte si, že bych měla prostě jen sedět – jako většina – a nic nedělat, zatímco se Věž hroutí? Tyhle bílé šaty mi vnutily a neuznávám, co představují, ale využiju je. Žena v bílé novicek je jedna z mála, kdo v těchto dnech může chodit do prostor různých adžah. Někdo musí pracovat na tom, aby se Věž zotavila, a já jsem nej lepší volba. Kromě toho je to moje povinnost.“
„Jak… rozumné,“ řekla Ferane a na bezvěké tváři se jí objevily vrásky.
„Děkuji,“ řekla Egwain. Obávaly se, že překročila své hranice? Byly rozzlobené, že manipuluje Aes Sedai? Chladně odhodlané postarat sejí o další trest?
Ferane se předklonila. „Řekněme, že bychom chtěly pracovat na uzdravení Věže. Jakou cestu bys doporučovala?“
Egwain ucítila příval vzrušení. V posledních dnech nezažívala nic než neúspěchy. Pitomé zelené! Až bude uznána za amyrlin, budou si připadat jako hlupačky.
„Suana ze žlutého adžah vás tři brzy pozve, abyste se s ní najedly,“ řekla Egwain. Přinejmenším to Suana nabídne, až ji k tomu Egwain postrčí. „Přijměte a najezte se někde na veřejnosti, třeba v některé zahradě Věže. Ať vás vidí, že jste rády spolu. Pokusím se přesvědčit některou z hnědých sester, aby vás příště pozvala ona. Ostatní sestry musejí vidět, že se spolu stýkají různá adžah.“
„To je docela prosté,“ řekla Mijasi. „Vyžaduje to jen velmi málo námahy, ale můžeme tím hodně získat.“
„Uvidíme,“ řekla Ferane. „Můžeš jít, Egwain.“
Nelíbilo sejí nechat se takto propustit, ale nedalo se s tím nic dělat. Nicméně ta žena dala Egwain najevo respekt tím, že ji oslovila jménem. Egwain vstala a pak – velice opatrně – kývla na Ferane hlavou. Přestože Tesán ani Mijasi nedaly najevo žádné silné emoce, obě nepatrně rozevřely oči. Teď už se ve Věži velmi dobře vědělo, že Egwain se nikdy neklaní. A Egwain ohromilo, když jí Ferane gesto oplatila a sama nepatrně sklonila hlavu.
„Kdyby ses rozhodla vybrat si bílé, Egwain al’Vere,“ řekla ta žena, „věz, že tě tady uvítáme. Na někoho tak mladého byla dnes tvá logika pozoruhodná.“
Egwain skryla úsměv. Sotva před čtyřmi dny jí Bennae Nalsad v podstatě nabídla místo mezi hnědými a Egwain stále ještě cítila překvapení nad tím, jak opatrněji Suana doporučovala žluté. Téměř ji přiměly změnit názor – ale na vině bylo především její současné zklamání zelenými. „Děkuji ti,“ řekla. „Ale musíte si pamatovat, že amyrlin musí představovat všechna adžah. Náš rozhovor byl nicméně příjemný. Doufám, že mi v budoucnu opět dovolíte se k vám připojit.“
S těmi slovy Egwain zamířila pryč a dovolila si široce se usmát na Feranina křivonohého strážce, který hlídal uvnitř místnosti hned u dveří balkónu, Úsměv jí vydržel přesně do chvíle, kdy opustila prostory bílého adžah a našla Kateřinu, jak na ni čeká v chodbě. Červená nepatřila k těm dvěma, které Egwain ráno přidělily, a ve Věži se povídalo, že teď, když její kronikářka zmizela na tajemné výpravě, se Elaida na Kateřinu spoléhá čím dál víc.
Na Katerinině ostré tváři viděla úsměv. To nebylo dobré znamení. „Tady,“ řekla žena a podala jí dřevěný pohár s čirou tekutinou. Byl čas na Egwaininu odpolední dávku ločidla.
Egwain se zašklebila, ale vzala si pohár a vypila ho. Kapesníkem si otřela ústa a vyrazila chodbou.
„A kampak to jdeš?“ zeptala se Katerina.
Sebeuspokojení v jejím hlase přimělo Egwain zaváhat. Zamračeně se obrátila. „Moje příští lekce…“
„Žádné příští lekce nebudou,“ řekla Kateřina. „Alespoň ne takové, které jsi doteď dostávala. Všechny souhlasí, že na novicku to s tkanivem umíš znamenitě.“
Egwain svraštila čelo. Pozvednou ji znovu na přijatou? Pochybovala, že jí Elaida poskytne víc svobody, a ve svém pokoji trávila málo času, takže víc místa nebylo důležité.
„Ne,“ řekla Katerina, líně si pohrávajíc s třásněmi šátku. „Bylo rozhodnuto, že to, co se potřebuješ naučit, je pokora. Amyrlin se doslechla o tom, jak se pošetile odmítáš uklánět sestrám. Podle jejího názoru je to poslední známka tvé vzdorovité povahy, takže se ti dostane jiného poučení.“
Egwain na okamžik pocítila strach. „Jaké poučení?“ zeptala se vyrovnaným hlasem.
„Domácí práce,“ řekla Kateřina.
„Ty už dělám, stejně jako novicky.“
„Ty mi nerozumíš,“ řekla Katerina. „Odteď nebudeš dělat nic jiného než pracovat. Okamžitě se budeš hlásit v kuchyních – každé odpoledne tam budeš pracovat. Večer budeš drhnout podlahy. Ráno se ohlásíš správci a budeš pracovat v zahradách. Tak bude vypadat tvůj život, každý den tyhle tři stejné činnosti – každá pět hodin – dokud se nevzdáš své pošetilé pýchy a nenaučíš se klanět svým představeným.“
To byl konec i toho mála svobody, které Egwain měla. Z Katerininých očí zářila škodolibá radost.
„Takže to chápeš,“ řekla Katerina. „Žádné další návštěvy na pokojích sester, žádné plýtvání jejich časem, zatímco zkoušíš tkaniva, která už dávno umíš. Žádné další lenošení; místo toho budeš pracovat. Co na to říkáš?“
Egwain nedělala starosti obtížnost práce – nevadily jí práce, které denně vykonávala. Zničí ji nedostatek kontaktů se sestrami. Jak uzdraví Bílou věž? Světlo! Byla to katastrofa.
Zaťala zuby a potlačila city. Pohlédla Kateřině do očí a řekla: „Dobře. Pojďme.“