Katerina zamžikala. Očividně očekávala scénu nebo alespoň boj. Na to však nebyla příhodná chvíle. Egwain se obrátila ke kuchyním a nechala prostory bílého adžah za sebou. Nesměla jim ukázat, jak účinný tento trest je.
Cestou potlačila paniku. Prostorné chodby vnitřní Věže lemovaly držáky s lampami, dlouhé a zvlněné, podobající se hadím hlavám, chrlícím oheň vzhůru ke kamennému stropu. Dokáže se s tím vypořádat. Vypořádá se s tím. Nezlomí ji.
Možná by měla pár dní pracovat a pak předstírat, že se pokořila. Měla by se uklonit, jak požaduje Elaida? Vlastně to bylo prosté. Jediné pukrle a mohla by se vrátit k důležitějším povinnostem.
Ne, pomyslela se. Ne, to by byl konec. V okamžiku, kdy se poprvé ukloním, prohraju. Kdyby se uklonila, Elaida by měla důkaz, že se Egwain dá zlomit. Poklona by začala pád do zkázy. Elaida by se brzy rozhodla, že Egwain musí Aes Sedai oslovovat řádnými tituly. Falešná amyrlin by Egwain opět poslala pracovat, neboť by věděla, že minule to zabralo. Ustoupila by Egwain i tam? Jak dlouho by trvalo, než by všechna její důvěryhodnost skončila zapomenutá, zadupaná do dlaždic věžových chodeb?
Nemohla se sklonit. Bití její chování nezměnilo; práce taky nesmí.
Tři hodiny práce v kuchyni jí náladu právě nespravily. Laras, rázná správkyně kuchyní, Egwain poslala vydrhnout jedno z ohnišť, podobné peci. Byla to špinavá práce, u níž nešlo moc přemýšlet. Ne že by měla moc možností, jak z této situace uniknout.
Egwain se posadila na paty, zvedla ruku a předloktím si otřela čelo. Zůstaly na něm šmouhy od sazí. Egwain tiše vzdychla. Ústa a nos si chránila kusem vlhké látky, který jí bránil vdechnout příliš mnoho popela. Cítila na obličeji svůj horký a dusný dech a kůži měla lepkavou potem. Kapky, které jí stékaly z tváře, byly špinavé od černých sazí; skrz látku cítila mdlý uleželý zápach popela, který byl spalován stále znovu, znovu a znovu.
Pec byla velké hranaté místo z vypálených červených cihel. Byla na obou stranách otevřená a bohatě stačila k tomu, aby se dalo vlézt dovnitř – což přesně musela Egwain udělat. Uvnitř se na povrchu komínu vytvořila tmavá usazenina, kterou bylo třeba oškrábat, aby neucpala komin nebo se neuvolňovala a nepadala do jídla. Venku v jídelně Egwain slyšela Kateřinu a Lirene, jak si povídají a smějí se. Červené pravidelně nakukovaly dovnitř, aby ji zkontrolovaly, ale skutečně na ni dohlížela Laras, která drhla hrnce na druhé straně místnosti.
Egwain se na práci převlékla do pracovních šatů. Přestože kdysi bývaly bílé, novicky je opakovaně používaly při čištění ohnišť, takže se do nich zažraly saze. Na látce byly šedé skvrny, podobající se stínům.
Promnula si kříž, opět si klekla na všechny čtyři a vlezla dál do pece. Malou dřevěnou škrabkou vyrýpávala hrudky popela ze spár mezi cihlami, pak je shrábla a vyhodila do mosazných kbelíků, jejichž okraje byla pokryté šedobílým popelem. Jejím prvním úkolem bylo seškrábat všechny volné saze a naplnit jimi kbelíky. Ruce měla od práce tak černé, až se bála, že ani sebezuřivějším drhnutím je neumyje. Kolena ji bolela a představovala zvláštní protějšek k zadku, který jí stále pálil od pravidelného ranního výprasku.
Pokračovala v práci, škrabkou dřela zčernalou cihlu, matně osvětlená lucernou, kterou nechala hořet v rohu pece. Měla chuť použít jedinou sílu; červené venku by ale ucítily, jak usměrňuje, a navíc zjistila, že odpolední dávka ločidla byla neobvykle silná, takže nedokáže usměrnit ani pramínek. Vlastně bylo tak silné, až sejí z toho chtělo spát, což jí práci ještě ztěžovalo.
Tohle bude její život? Uvězněná uvnitř pece, kde oškrabuje cihly, které nikdo nevidí, zamčená před světem? Nemůže se Elaidě postavit, když na ni všichni zapomenou. Tiše zakašlala a zvuk se rozlehl vnitřkem ohniště.
Potřebovala plán. Zdálo se, že jediným východiskem bude využít sestry, které se pokoušejí vymýtit černé adžah. Ale jak se za nimi dostat? Když ji ostatní sestry neučí, nemá možnost uniknout svým červeným dozorkyním tím, že vstoupí do prostoru jiného adžah. Mohla by se nějak vytratit během práce? Kdyby zjistily, že je pryč, nejspíš by skončila ještě hůř.
Nemohla ale dopustit, aby její život ovládla tahle otrocká dřina! Poslední bitva se blíží, Drak Znovuzrozený si volně pobíhá kolem a amyrlinin stolec čistí na všech čtyřech ohniště! Zaťala zuby a zuřivě škrábala. Saze se vypalovaly tak dlouho, že na kameni vytvořily lesklou černou patinu. Nikdy se jí nepodaří dostat všechno dolů. Jen se musí ujistit, že je pec dost čistá, aby se saze neuvolňovaly.
Na hladké patině spatřila odraz stínu, který se hýbal u otvoru na druhé straně pece. Egwain okamžitě sáhla po zdroji — ale samozřejmě nic nenašla. Ne když jí ločidlo zatemňovalo mysl. Ale před pecí rozhodně někdo byl, krčil se a tiše pohyboval…
Egwain v jedné ruce sevřela škrabku a druhou se pomalu natáhl dolů, aby popadla smeták, kterým zametala popel. Pak se prudce otočila.
Laras, nakukující do pece, ztuhla. Správkyně kuchyní na sobě měla velkou bílou zástěru, rovněž pokrytou skvrnami od sazí. Její kulatá tvář už zažila nejednu zimu; vlasy jí začínaly šedivět a kolem očí měla vrásky. Jak se skláněla, tvořila sejí druhá, třetí a čtvrtá brada, a rukou s tlustými prsty svírala okraj ohniště.
Egwain se uvolnila. Proč si byla tak jistá, že se k ní někdo plíží? Byla to jen Laras, která ji přišla zkontrolovat.
Ale proč se ta žena pohybovala tak tiše? Laras pohlédla stranou a přimhouřila oči. Pak zvedla prst ke rtům. Egwain se znovu napjala. Co se to dělo?
Laras vycouvala z pece a pokynula Egwain, ať jde za ní. Správkyně kuchyní se pohybovala zlehka, mnohem tišeji, než by Egwain považovala za možné. Pomocní kuchaři a umývači nádobí rachotili někde v jiných částech kuchyní, ale žádného nebylo vidět. Egwain se vyplížila z pece, zastrčila si škrabku za opasek a vdechla čerstvý vzduch bez sazí. Zhluboka se nadechla a dostalo se jí nevrlého pohledu od Laras, následovaného dalším prstem zvednutým ke rtům.
Egwain přikývla a vydala se kuchyní za ní. Netrvalo dlouho a Egwain stála ve špižírně, provoněné vůní zrní a zrajících sýrů. Dlažba zde ustoupila odolnějším cihlám. Lara odsunula pár pytlů a pak otevřela část podlahy. Byly to padaci dveře, pokryté tenkými cihlami, aby vypadaly jako součást podlahy. Odhalily malou kamennou místnost pod špižírnou, dost velkou, aby se do ní vešel člověk, ačkoli někdo vysoký by se tam dost tísnil.
„Počkáš tady do noci,“ řekla Laras tiše. „Hned teď tě odtud dostat nemůžu, ne když je ve Věži rušno jako na dvoře plným slepic, když je poblíž liška. Ale pozdě večer se vynáší smetí a já tě schovám mezi holkama, co ho odnášejí. Dělník z přístavu tě odvede k malý loďce a převeze přes řeku. Mám ve stráži nějaké přátele; budou se dívat jinam. Až se dostaneš na druhou stranu, je to na tobě. Radím ti, aby ses nevracela k těm hlupačkám, co z tebe udělaly svoji loutku. Najdi si místo, kde se schováš, než se tohle přežene, a pak se vrať a podívej, jestli tě ta, co bude velet, vezme zpátky. Podle toho, co se děje, není pravděpodobný, že to bude Elaida…“
Egwain překvapeně zamrkala.
„No tak,“ řekla zavalitá žena. „Hybaj dovnitř.“
„Já…“
„Na žvanění nemáme čas!“ prohlásila Laras, jako by to nebyla ona, kdo pořád mluví. Podle toho, jak se neustále rozhlížela a podupávala nohou, byla očividně nervózní. Ale také něco takového zjevně nedělala poprvé. Proč byla obyčejná kuchařka ve Věži tak zběhlá v plížení, proč měla při ruce plán, jak Egwain dostat z opevněného a obléhaného města? A především, proč vůbec měla v kuchyních takovou skrýš? Světlo? Jak ji udělala?