„O mě se neboj,“ řekla Laras s pohledem upřeným a Egwain. „Já se o sebe postarám. Všechny kuchyňské pomocníky budu držet dál od místa, kde pracuješ. Ty Aes Sedai tě kontrolujou jenom asi tak co půl hodiny – a protože to udělaly právě - před minutkou, bude chvíli trvat, než se znovu podívají. Až to udělají, budu dělat hloupou a všechny si budou myslet, žes z kuchyní vyklouzla. Brzo tě dostaneme z města a nikdo nebude nic vědět.“
„Ano,“ řekla Egwain, která konečně našla hlas, „ale proč?“ Předpokládala, že poté, co pomohla Min a Siuan, už Laras nebude dychtit pomáhat další uprchlici.
Laras se na ni znovu podívala a v jejích očích bylo stejné odhodlání jako v očích kterékoli Aes Sedai. Egwain tuto ženu očividně podcenila. Co byla doopravdy zač?
„Nebudu se podílet na lámání něčího ducha,“ prohlásila Laras přísně. „Ty výprasky jsou ostudný! Hloupé Aes Sedai. Celé roky jsem věrně sloužila, to ano, ale teď mi řekly, že tě mám dřít tak tvrdě, jak to jen půjde, a pořád. No, já poznám, kdy holku přestaly učit a začaly seji snažit ubít. Ajá to nestrpím, ne u mě v kuchyních. Světlo spal Elaidu za to, že si myslí, že může dělat něco takovýho! Popravit tě nebo z tebe udělat novicku, to je mi jedno. Ale tohle lámání je nepřijatelné!“
Žena stála s rukama v bok a ze zástěry sejí vznášely obláčky mouky. Egwain se kupodivu přistihla, že nabídku zvažuje. Siuaninu nabídku na záchranu odmítla, ale kdyby teď uprchla, vrátila by se ke vzbouřencům s tím, že se osvobodila. To bylo mnohem lepší než se nechat zachránit. Mohla by před tímhle vším uniknout, uniknout výpraskům, uniknout dřině.
Aby dělala co? Seděla venku a dívala se, jak se Věž hroutí?
„Ne,“ řekla Laras. „Tvá nabídka je velice laskavá, ale já ji nemůžu přijmout. Promiň.“
Laras se zamračila. „A teď poslouchej…“
„Laras,“ přerušila ji Egwain, „s Aes Sedai nikdo takovým tónem nemluví, ani když je to správkyně kuchyní.“
Laras zaváhala. „Holka hloupá. Ty nejsi Aes Sedai.“
„Ať to uznáváš, nebo ne, stejně nemůžu odejít. Pokud nemáš v úmyslu zkusit mě do té díry sama nacpat, svázanou a s roubíkem, abych nekřičela, a potom mě osobně doprovodit přes řeku, pak navrhuju, abys mě nechala vrátit se k práci.“
„Ale proč?“
„Protože,“ řekla Egwain a ohlédla se zpátky k ohništi, „někdo s ní musí bojovat.“
„Takhle bojovat nemůžeš,“ řekla Laras.
„Každý den je bitva,“ řekla Egwain. „Každý den, kdy se odmítnu sklonit, něco znamená. Dokonce i když to bude vědět jen Elaida a její červené, má to význam. Malý, ale větší, než co bych dokázala zvenčí. Pojď. Ještě mi zbývají dvě hodiny práce.“
Obrátila se a vyrazila zpátky k ohništi. Laras zdráhavé zavřela poklop své tajné místnosti a připojila se k ní. Teď ta žena dělala mnohem větší hluk, otírala se o pulty a její kroky byly na cihlách hlasitě slyšet. Zvláštní, jak dokázala být tak tichá, když chtěla.
Kuchyněmi se pohyboval záblesk červené látky, jako krev mrtvého králíka na sněhu. Egwain ztuhla, když šijí Katerina v šatech s karmínovou suknicí a žlutým lemováním všimla. Červená měla sevřená rty a přimhouřené oči. Všimla si, jak Egwain s Laras odcházejí?
Laras ztuhla.
„Teď už chápu, co jsem dělala špatně,“ řekla rychle Egwain správkyni kuchyní, přičemž upírala pohled na druhé ohniště, které leželo poblíž místa, kde předtím stály ve špižírně. „Děkuji, že jsi mi to ukázala. Teď už budu pečlivější.“
„To rozhodně buď,“ řekla Laras, která už se vzpamatovala z leknutí. „Jinak poznáš, co je to skutečný trest, na jako ty polovičaté výprasky, co dává správkyně novicek. A teď zpátky do práce.“
Egwain přikývla a chtěla rychle vyrazit k peci. Katerina ji zvednutou rukou zarazila. Egwainino srdce se zrádně rozbušilo.
„To není třeba,“ prohlásila Katerina. „Amyrlin požaduje, aby ji novicka dnes obsluhovala při večeři. Řekla jsem amyrlin, že jeden den práce jen těžko zlomí někoho tak hloupě paličatého, jako je tohle dítě, ale ona na tom trvá. Řekla bych, že dostaneš první příležitost prokázat svou pokoru, dítě. Radím ti, abys ji využila.“
Egwain sklopila oči k začeměným rukám a špinavým šatům.
„Běž, utíkej,“ řekla Katerina. „Umyj se a převleč. Amyrlin na tebe nebude čekat.“
Ukázalo se, že umýt seje téměř stejně těžké jako vyčistit topeniště. Sázejí zašpinily ruce podobným způsobem jako pracovní šaty. Egwain strávila téměř hodinu koupelí v kádi s vlažnou vodou a snažila se dát do pořádku. Nehty měla polámané od oškrabávání cihel a měla dojem, že pokaždé, když si opláchne vlasy, vymyje z nich celé vědro vloček sazí.
Nicméně byla za tu možnost vděčná. Zřídka měla dost času na koupel; většinou se sotva stihla rychle vydrhnout. Zatímco se v malé koupelně se šedými dlaždicemi drhla a oplachovala, uvažovala, co dál.
Odmítla příležitost k útěku. To znamenalo, že musí pracovat s Elaidou a červenými, jedinými sestrami, s nimiž se stýkala. Bude ale možné přimět je pochopit, jakých chyb se dopustily? Kéž by jim všem mohla nařídit pokání a zbavit se jich.
Ale ne. Byla amyrlin; reprezentovala všechna adžah – včetně červeného. Nemohla s nimi zacházet tak, jako Elaida zacházela s modrými. Červené se k ní chovaly nejvíc nepřátelsky, ale to jen znamenalo větší výzvu. Zdálo se, že se Silvianou se někam dostává, a nepřiznala Lirene Doirellin, že se Elaida dopustila vážných chyb?
Možná, že červené nebyly jediné, které mohla ovlivnit. Vždycky tu byla možnost, že se s jinými sestrami potká na chodbách. Kdyby ji některá oslovila, červené by Egwain dost dobře nemohly odvléct pryč. Zachovaly by jistou důstojnost, což by Elain poskytlo možnost jistého styku s jinými sestrami.
Ale jak se chovat k samotné Elaidě? Bylo moudré nechat falešnou amyrlin, ať si dál myslí, že Egwain už téměř zastrašila? Nebo nastal čas postavit se na odpor?
Když skončila s koupelí, připadala si Egwain mnohem čistší a mnohem sebejistější. Její válka nabrala vážný obrat k horšímu, ale stále může bojovat. Rychle si prohrábla mokré vlasy kartáčem, hodila na sebe nové šaty novicky – Světlo, jak bylo příjemné cítit na kůži měkkou čistou látku! – a vyšla ven, aby se připojila ke svému doprovodu.
Vydaly se s ní vzhůru do amyrlininých komnat. Egwain minula několik hloučků sester a kvůli nim se pečlivě držela zpříma. Její strážkyně ji provedly prostorem červených, kde dlaždice na podlaze změnily vzor na rudý a tmavě šedý. Tudy procházelo víc lidí, ženy v šátcích, sloužící s plamenem Tar Valonu na prsou. Žádní strážci; to Egwain vždy připadalo divné, protože v jiných částech Věže se vyskytovali tak běžně.
Po dlouhém výstupu a několika zatáčkách dorazily do Elaidiných komnat. Egwain si bezděčně uhladila suknici. Cestou se rozhodla, že musí v Elaidině přítomnosti mlčet, tak jako posledně. Víc ji podráždit by jen vedlo k dalším omezením. Egwain se nebude ponižovat, ale ani se nenechá vyprovokovat, aby ji urazila. Ať si ta ženská myslí, co chce.
Sloužící otevřela dveře a zavedla Egwain dovnitř do jídelny. Egwain ohromilo, co tam spatřila. Předpokládala, že bude obsluhovat jen samotnou Elaidu, nebo možná ještě Meidani. Egwain ani na okamžik nenapadlo, že bude jídelna plná žen. Bylo jich pět, z každého adžah kromě červeného a modrého. A každá z nich byla přísedící. Byla zde Yukiri, stejně jako Doesine, obě patřící k tajným lovcům černých adžah. Byla zde i Ferane, ačkoli se zdálo, že je překvapena Egwaininou přítomností; nevěděla předtím bílá o večeři, nebo to prostě jen nezmínila?