Doesine ze žlutého adžah tiše zamumlala na souhlas. To upoutalo Elaidiny oči a na okamžik zmlkla, jako by si uvědomila, že ztratila kontrolu nad debatou. „A dost.“
„Zbabělče,“ řekla Egwain.
Elaidiny oči vzplály. „Jak se opovažuješ’.“
„Opovažuju se říkat pravdu, Elaido,“ odpověděla Egwain tiše. „Jsi zbabělec a tyran. Nazvala bych tě i temnou družkou, ale myslím, že Temný by se nejspíš příliš styděl, kdyby ho s tebou spojovali.“
Elaida zavřeštěla, utkala záblesk síly a srazila jím Egwain zády na zeď, až jí z ruky vylétl džbán s vínem. Ten se roztříštil na dřevěné podlaze, krvavá tekutina se z něj rozlétla a pokropila stůl a polovinu hostů a ušpinila bílý ubrus rudými šmouhami.
„Ty mi říkáš temná družka?“ ječela Elaida. „To ty jsi temná družka. Ty a ti tvoji rebelové venku, kteří se mě snaží odvrátit od toho, co se musí udělat.“
Poryv setkaného vzduchu Egwain opět přirazil na zeď a ona se zhroutila na podlahu na střepy rozbitého džbánu, které jí pořezaly paže. Tucet prutů ji mrskalo a rvalo jí šaty. Z paží jí prýštila krev, a jak ji Elaida tloukla, krev se rozprskávala kolem a špinila stěnu.
„Elaido, přestaň!“ řekla Rubinde a se zašustěním zelených šatů vstala. „Zešílelas?“
Těžce oddechující Elaida se k ní obrátila. „Nepokoušej mě, zelená!“
Pruty Egwain dál mrskaly. Snášela to mlčky. Namáhavě se postavila. Cítila, jak jí už natékají paže i tvář. Stále však na Elaidu upírala klidný pohled.
„Elaido!“ zaječela Ferane, vstávajíc. „Porušuješ věžový zákon! Nemůžeš používat sílu k trestání novicky!“
„Já jsem věžový zákon!“ běsnila Elaida. Ukázala na sestry. „Vysmíváte se mi. Vím že ano. Za mými zády. Když mě vidíte, tváříte se uctivě, ale já vím, co říkáte, co si šeptáte. Vy nevděční blázni! Po tom, co jsem pro vás udělala! Myslíte si, že vás budu snášet věčně? Vemte si tuhle jako příklad!“
Obrátila se, ukázala na Egwain a pak ohromeně klopýtla a ustoupila, když zjistila, že ji Egwain klidně sleduje. Elaida tiše zalapala po dechu a zvedla si ruku k hrudi, zatímco pruty dál dopadaly. Všechny viděly tkaniva a všechny viděly, že Egwain neječí, přestože nemá v ústech roubík ze vzduchu. Z paží jí kapala krev, a přesto nenacházela důvod proč křičet. Místo toho v duchu žehnala aielským moudrým za jejich moudrost.
„A čeho,“ zeptala se Egwain klidně, „mám být příkladem, Elaido?“
Bití pokračovala. Světlo, jak to bolelo! V koutcích Egwaininých očí se objevily slzy, ale už se předtím cítila hůř. Mnohem hůř. Cítila se tak pokaždé, když pomyslela na to, co ta ženská dělá Věži, kterou Egwain milovala. Její skutečná bolest nepocházela z ran, ale z toho, jak se Elaida před přísedícími chová.
„Při Světle,“ zašeptala Rubinde.
„Kéž bych tady nebyla třeba, Elaido,“ řekla Egwain tiše. „Kéž by v tobě měla Věž velkolepou amyrlin. Kéž bych mohla ustoupit a přijmout tvou vládu. Kéž by sis to zasloužila. Ochotně bych přijala popravu, kdyby to znamenalo nechat zde schopnou amyrlin. Bílá věž je důležitější než já. Můžeš říct totéž?“
„Chceš popravu!“ zařvala Elaida, která zase našla hlas. „No, tak tu mít nebudeš! Smrt je pro tebe příliš dobrá, temná družko! Budu se dívat, jak tě bijí – všichni se budou dívat – dokud s tebou nebudu hotová. Teprve pak umřeš!“ Obrátila se k sloužícím, kteří na ni s otevřenou pusou zírali z opačné strany pokoje. „Pošlete pro vojáky! Chci, aby tuhle hodili do nejhlubší kobky, kterou ve Věži máme! Ať se po celém městě rozhlásí, že Egwain al’Vere je temná družka, která odmítla milost amyrlin!“
Sloužící se rozběhli splnit její požadavky. Rákosky stále dopadaly, ale Egwain byla čím dál tím otupělejší’. V návalu mdloby zavřela oči – z levé paže, kde měla nejhlubší ránu, ztratila příliš mnoho krve.
Situace se vyhrotila, jak se obávala. Její osud se završil.
Nebála se však o svůj život. Místo toho se bála o Bílou věž. Jak se opírala o zeď a myšlenky sejí zamlžovaly, přemohl ji zármutek.
Ať tak či onak, její boj zevnitř Věže byl u konce.
17
Otázky kontroly
„Měla bys být opatrnější,“ řekla Sarene zevnitř místnosti. „Máme velký vliv na amyrlinin stolec. Když budeš nápomocná, mohly bychom ji přesvědčit, ať zmírní tvé tresty.“
Kadsuane, která naslouchala z chodby před výslechovou místností, usazená v pohodlném křesle z klád, zřetelně zaslechla Semirhagino pohrdavé odfrknutí. Kadsuane popíjela z šálku teplého čaje. Chodba byla prostá, dřevěná s dlouhým kaštanově hnědým a bílým kobercem a hranolovitými lampami na stěnách, vydávajícími mihotavé světlo.
V chodbě s ní bylo několik dalších žen – Daigian, Erian, Elza – které byly na řadě s udržováním Semirhagina štítu. S výjimkou Kadsuane se všechny Aes Sedai v táboře střídaly. Bylo příliš nebezpečné snažit se tuto povinnost vnutit pouze níže postaveným Aes Sedai, kvůli obavám z únavy. Štít musel zůstávat silný. Jen Světlo vědělo, co by se stalo, kdyby se Semirhage vysvobodila.
Kadsuane usrkávala čaj otočená zády ke stěně. Al’Thor trval na tom, že příležitost vyslechnout Semirhage dostanou také Jeho“ Aes Sedai, a nejen ty, které vybrala Kadsuane. Nebyla si jistá, zda to je nějaký pokus prosazovat autoritu, nebo zda si skutečně upřímně myslí, že by mohly uspět tam, kde ona – až dosud — selhávala.
Každopádně to byl důvod, proč dnes vedla výslech Sarene. Tarabonská bílá byla přemýšlivá a naprosto si neuvědomovala, že je jednou z nejkrásnějších žen, které za celé roky získaly šátek. Její nenucenost nebyla nečekaná, neboť patřila k bílému adžah, jehož členky často uměly být stejně nevšímavé jako hnědé. Sarene také netušila, že Kadsuane venku pomocí tkaniva ze vzduchu a ohně poslouchá. Byl to jednoduchý trik, který se často naučily novicky. Když ho Kadsuane spojila s tím nově objeveným způsobem, jak obracet něčí tkanivo, mohla poslouchat, aniž by někdo uvnitř zjistil, že je tady.
Aes Sedai, které stály venku, pochopitelně viděly, co dělá, ale žádná nic neřekla. Dokonce i když dvě z nich – Elza a Erian – patřily k tomu hloučku hlupaček, které přisahaly věrnost al’Thorovic klukovi, kolem ní jen zlehka našlapovaly; věděly, co si o nich myslí. Pitomé ženské. Občas jí připadalo, jako kdyby půlka jejích spojenců byla rozhodnutá ji její práci jenom ztěžovat.
Uvnitř pokračovala Sarene s výslechem. Většina Aes Sedai v sídle už se o výslech pokusila. Hnědé, zelené, bílé i žluté – žádná neuspěla. Samotná Kadsuane ještě čekala, až Zaprodankyni sama položí otázky. Ostatní Aes Sedai na ni hleděly jako na téměř bájnou postavu, kteroužto pověst přiživovala. Zůstávala mimo Bílou věž po celá desetiletí, aby se ujistila, že ji mnohé budou považovat za mrtvou. Když se objevila, způsobilo to rozruch. Vyrážela pronásledovat falešné Draky, protože to bylo nezbytné i protože každý muž, kterého polapila, posiloval její pověst mezi ostatními Aes Sedai.
Všechna jeji práce směřovala k těmto posledním dnům. Světlo ji oslep, jestli tomu al’Thorovic klukovi dovolí to teď všechno zničit!
Zakryla zamračení tím, že se napila čaje. Pomalu ztrácela kontrolu, kousek po kousku. Kdysi by něco tak dramatického jako třenice v Bílé věži okamžitě přitáhlo její pozornost. Na tom problému však nemohla začít pracovat. Rozvolňovalo se samotné stvoření a jediný způsob, jak s tím mohla bojovat, byl věnovat veškeré úsilí al’Thorovi.