A on odolával všem jejím pokusům mu pomoci. Krok za krokem se z něj stával muž s vnitřnostmi jako z kamene, chladný a neschopný se přizpůsobit. Socha bez citů nemohla Temnému čelit.
Zatracený kluk! Ateď tu byla Semirhage, která jí neustále vzdorovala. Kadsuane měla sto chutí vrazit dovnitř a té ženě se postavit, ale Merise kladla přesně stejné otázky, jaké by kladla i Kadsuane, a neuspěla. Jak dlouho by Kadsuanina pověst zůstala nedotčená, kdyby se ukázala být stejně bezmocná jako ostatní?
Sarene opět začala mluvit.
„K Aes Sedai by ses neměla takhle chovat,“ řekla Sarene klidným hlasem.
„Aes Sedai?“ zeptala se s uchechtnutím Semirhage. „Nezahanbuje tě používat ten termín, když mluvíš o vás? Jako když si štěně říká vlk!“
„Přiznávám, že možná nevíme všechno, ale…“
„Nevíte nic,“ odvětila Semirhage. „Jste děti, co si hrají s hračkami svých rodičů.“
Kadsuane poklepala ukazováčkem o bok šálku. Opět ji ohromilo, jak jsou si se Semirhage podobné – a opět sejí z toho sevřely vnitřnosti.
Koutkem oka zahlédla štíhlou služebnou, jak stoupá po schodech s podnosem s fazolemi a dušenými ředkvičkami, které měla mít Semirhage k obědu. To už je tolik hodin? Sarene Zaprodankyni vyslýchala tři hodiny a celou dobu mluvila hezky v kruzích. Služka se přiblížila a Kadsuane jí pokynula, ať vstoupí.
Vzápětí tác dopadl s řinčením na podlahu. Kadsuane se vymrštila na nohy, uchopila saidar a téměř vběhla do pokoje. Hlas zajatkyně ji přiměl se zastavit.
„Tohle jíst nebudu,“ řekla Zaprodankyně, která se jako vždy dokonale ovládala. „Už mě ty vaše splašky unavují. Donesete mi něco přiměřeného.“
„A pokud ano,“ ozvala se Sarene, očividně se chytající jakékoli příležitosti, „odpovíš na naše otázky?“
„Možná,“ odpověděla Semirhage. „Uvidíme, jestli budu mít náladu.“
Bylo ticho. Kadsuane pohlédla na ostatní ženy v chodbě, které všechny při té ráně vyskočily na nohy, ačkoli hlasy neslyšely. Pokynula jim, ať se posadí.
„Běž a přines jí něco jiného,“ řekla Sarene uvnitř místnosti služebné. „A pošli někoho, ať to tu vytře.“ Dveře se otevřely a pak rychle zavřely, jak služka chvátala pryč.
Sarene pokračovala. „Příští otázka rozhodne, jestli to jídlo opravdu dostaneš, nebo ne.“ Navzdory rozhodnému hlasu Kadsuane slyšela v Sareniných slovech spěch. Nečekaný pád tácu s jídlem ji polekal. Všechny byly kolem Zaprodankyně tak nervózní. Nechovaly se podřízeně, ale jednaly s ní s určitým respektem. Jak by mohly jinak? Byla legenda. Nikdo se neocitl v přítomnosti takového stvoření – jednoho z nejzlověstnějších, jaké kdy žilo – aniž by necítil alespoň trochu bázně.
Trochu bázně…
„Je to naše chyba,“ zašeptala Kadsuane. Zamrkala, pak se obrátila a otevřela dveře do místnosti.
Semirhage stála uprostřed malého pokoje. Znovu byla svázaná vzduchem, když tkanivo bylo pravděpodobně spleteno v okamžiku, kdy upustila tác. Mosazný podnos ležel odhozený a šťáva z fazolí se vsakovala do letité dřevěné podlahy. V místnosti nebyla okna; bývalo to skladiště, proměněné v „celu“, v níž měla být Zaprodankyně zadržována. Sarene – s tmavými vlasy spletenými do copů, ozdobených korálky, a výrazem překvapení v nádherné tváři nad tím nenadálým vniknutím – seděla v křesle před Semirhage. Její strážce Vitalien, muž se širokými rameny a popelavým obličejem, stál v rohu.
Semirhage neměla spoutanou hlavu a očima zalétla ke Kadsuane.
Kadsuane se do toho zapojila; nyní se té ženě musela postavit. Naštěstí to, co plánovala, nevyžadovalo vybrané chování. Všechno se to vracelo k jediné otázce. Jak by Kadsuane zlomila sama sebe? Teď, když ji to napadlo, bylo řešení prosté.
„Vida,“ řekla Kadsuane vážně. „Vidím, že to dítě odmítlo jídlo. Sarene, uvolni tkanivo.“
Semirhage zvedla obočí a otevřela pusu, aby pronesla něco posměšného, ale jakmile Sarene uvolnila tkanivo vzduchu, Kadsuane popadla Semirhage za vlasy a – nenuceným mávnutím chodidla – podrazila ženě nohy a pustila ji na podlahu.
Možná mohla použít sílu, ale připadalo jí správné použít ruce. Připravila si několik tkaniv, třebaže je pravděpodobně nebude potřebovat. Semirhage, ač vysoká, měla štíhlou postavu a Kadsuane byla vždy spíše statná než štíhlá. Navíc zajatkyně vypadala naprosto ohromená tím, jak se s ní zachází.
Kadsuane si jedním kolenem klekla ženě na záda a přistrčila jí obličej k rozlitému jídlu. „Jez,“ řekla. „Nemám ráda, když se plýtvá jídlem, dítě, zvláště v těchhle dobách.“
Semirhage zaprskala několik slov, které Kadsuane pokládala za kletby, přestože žádné z nich nepoznala. Jejich význam se nejspíš ztratil v čase. Nadávky brzy ustaly a Semirhage znehybněla. Nebránila se. Kadsuane by to také neudělala; to by jen ublížilo její pověsti. Moc Semirhage jakožto zajatkyně pramenila ze strachu a respektu, které k ní Aes Sedai cítily. Kadsuane to musela změnit.
„Tvoje křeslo, prosím,“ požádala Sarene.
Bílá, která vypadala ohromeně, vstala. Vyzkoušely všechny druhy mučení, které vyhovovaly al’Thorovým podmínkám, ale ze všech byla vidět úcta. Zacházely se Semirhage jako s nebezpečnou silou a důstojným protivníkem. To jen posílilo její sebevědomí.
„Budeš jíst?“ zeptala se Kadsuane.
„Zabiju tě,“ řekla Semirhage klidně. „Jako prvni, dřiv než všechny ostatní. Přinutím je poslouchat tvůj vřískot.“
„Aha,“ odvětila Kadsuane. „Sarene, běž říct těm třem sestrám venku, ať jdou dovnitř.“ Kadsuane se odmlčela. „Taky jsem na druhé straně chodby viděla nějaké služky uklízet pokoje. Ty mi taky zavolej.“
Sarene přikývla a vyběhla z pokoje. Kadsuane se usadila v křesle, spředla vlákna vzduchu a zvedla Semirhage na nohy. Elza a Erian velice zvědavě nahlédly do místnosti. Pak vstoupily a Sarene vzápětí za nimi. O chvilku později vešla Daigian s pěti sloužícími: třemi domanskými ženami v zástěrách, vytáhlým mužem, jenž měl hnědé prsty od natírání dřeva, a jedním klukem. Výborně.
Když vstoupili, Kadsuane použila prameny vzduchu, aby si Semirhage přehnula přes kolena. A pak začala Zaprodankyni uštědřovat výprask.
Semirhage nejprve odolávala. Pak začala nadávat. Pak začala chrlit výhrůžky. Kadsuane pokračovala a začínala ji bolet ruka. Semirhaginy výhrůžky se změnily na vzteklé a bolestivé vytí. Uprostřed se vrátila služka s jídlem a Semirhage ještě víc zahanbila. Aes Sedai to sledovaly s pokleslými bradami.
„A teď,“ řekla Kadsuane po chvíli a přerušila tak jedno ze zajatčiných zakvílení. „Budeš jíst?“
„Najdu si každého, koho jsi kdy milovala,“ řekla Zaprodankyně se slzami v očích. „Nakrmím je jimi navzájem, zatímco ty se budeš divat. Já…!
Kadsuane zamlaskala a začala nanovo. Hlouček v místnosti to sledoval s užaslým tichem. Semirhage začala brečet – ne bolestí, ale ponížením. To byl klíč. Semirhage nebylo možno porazit bolestí nebo přesvědčováním – ale zničit její obraz, to bude v její mysli mnohem strašlivější než jakýkoli jiný trest. Stejně jako by to bylo pro Kadsuane.
Po dalších pár minutách Kadsuane přestala a uvolnila tkanivo, které Semirhage drželo znehybněnou. „Budeš jíst?“ zeptala se.
„Já…“
Kadsuane zvedla ruku a Semirhage jí prakticky seskočila z klína, lezla po podlaze a jedla fazole.