„Je to člověk,“ řekla Kadsuane s pohledem upřeným na ostatní. „Jenom člověk, jako každý z nás. Má tajemství, ale každý malý kluk může mít tajemství, které nechce nikomu říct. Pamatujte si to.“
Kadsuane vstala a vyrazila ke dveřím. Vedle Sarene, která fascinovaně sledovala, jak Zaprodankyně pojídá fazole z podlahy, se zarazila. „Možná s sebou budeš chtít začít nosit kartáč na vlasy,“ dodala Kadsuane. „Docela z toho bolí ruce.“
Sarene se usmála. „Ano, Kadsuane Sedai.“
A teď, pomyslela si Kadsuane, když vycházela z místnosti, co udělat s al’Thorem?
„Můj pane,“ řekl Grady a promnul si ošlehanou tvář. „Myslím, že to nechápeš.“
„Tak mi to vysvětli,“ řekl Perrin. Stál na úbočí kopce a hleděl dolů na obrovské shromáždění uprchlíků a vojáků. Všude se zvedaly neladící stany nejrůznějších podob – hnědé aielské s jedinou špicí; barevné velké cairhienské; běžně používané stany se dvěma vrcholky – jak se lidé připravovali na noc.
Jak doufal, Šaido Aielové je nepronásledovali. Nechali Perrinovu armádu se stáhnout, ačkoli jeho zvědové hlásili, že se nyní přiblížili, aby prozkoumali město. Každopádně to znamenalo, že má Perrin čas. Čas odpočívat, čas odbelhat se pryč, čas – jak doufal – použít průchody, aby odsud dostal většinu uprchlíků.
Světlo, byla to ale velká skupina. Tisíce a tisíce lidí… a zkoordinovat je a řídit je bylo jako noční můra. Několik posledních dní se nezabýval ničím jiným než nekonečným proudem stížností, námitek, rozsudků a papírování. Odkud Balwer pořád bral tolik papírů? Zdálo se, že to mnohé z lidí, kteří přišli s Perrinem, uspokojuje. Rozsudky a rozhodování sporů jim připadaly o tolik úřednější, když byly na papíře. Balwer tvrdil, že Perrin bude potřebovat pečeť.
Práce ho rozptylovala, což bylo dobře. Perrin však věděl, že své problémy nemůže odkládat příliš dlouho. Rand ho přitahoval na sever. Perrin musel táhnout do Poslední bitvy. Na ničem jiném nezáleželo.
A přesto mu při pátrání po Faile právě toto zaměření na jediný cíl, kdy si nevšímal ničeho jiného, působilo velké problémy. Nějak musel najít rovnováhu. Musel se rozhodnout, jestli chce tyto lidi vést. Musel se usmířit s vlkem ve svém nitru, s tou šelmou, která běsnila, když šel do bitvy.
Ale než toto všechno udělá, musel dostat uprchlíky domů. To se ukazovalo jako problém. „Už jsi měl čas odpočívat, Grady,“ řekl Perrin.
„Únava je jen část toho, můj pane,“ řekl Grady. „I když, po pravdě, pořád mám pocit, že bych prospal celej tejden.“
Vypadal unaveně. Byl to statný muž s tváří a povahou sedláka. Perrin by tomuto muži věřil, že splní svou povinnost, víc než většině urozených pánů, co znal. Ale i na Gradyho bylo možné tlačit jen do určité míry. Co to s mužem dělalo, když musel tak moc usměrňovat? Grady měl pytle pod očima a navzdory opálení bledou tvář. Přestože byl ještě mladý, začínal šedivět.
Světlo, využíval jsem ho tvrdě, napadlo Perrina. Jeho a Nealda. Začínal chápat, že je to další výsledek jeho zarputilosti. To, co provedl Aramovi, jak dovolil lidem kolem sebe zůstat bez vůdce… Musím to napravit. Musím najít způsob, jak se s tím vším vypořádat.
Když to neudělá, možná se k Poslední bitvě vůbec nedostane.
„Jde o tohle, můj pane.“ Grady si znovu promnul bradu, prohlížeje si tábor. Různé skupiny – Mayenerové, Alliandřina garda, muži z Dvouříčí, Aielové, uprchlíci z různých měst – tábořily odděleně ve vlastních kruzích. „Máme asi sto tisíc lidí, který potřebujeme dostat domů. Teda ty, kteří půjdou. Spousta jich říká, že se cítí bezpečněji tady s tebou.“
„S tím můžou dát pokoj,“ prohlásil Perrin. „Patří k rodinám.“
„A ti, co mají rodiny na území Seančanů?“ Grady pokrčil rameny. „Než dorazili nájezdníci, spousta z těchhle lidí by se s radostí vrátila. Ale teď… No, pořád mluví a tom, že zůstanou tam, kde je jídlo a ochrana.“
„I tak můžeme poslat ty, kteří chtějí jít,“ řekl Perrin. „Bez nich se nám bude cestovat lépe.“
Grady zavrtěl hlavou. „O to jde, můj pane. Tvůj muž Balwer nám to spočítal. Dokážu udělat dost velký průchod, aby jím prošli dva lidé najednou. Pokud počítáš, že jim bude trvat vteřinu, než projdou skrz… No, poslat je všechny by trvalo hodiny a hodiny. Přesné číslo nevím, ale on tvrdil, že by to byly celé dny práce. A říkal, že jeho odhady jsou nejspíš příliš optimistické. Můj pane, jsem tak unavený, že bránu udržím otevřenou sotva hodinu.“
Perrin zaťal zuby. Bude si muset ta čísla od Balwera vyžádat, ale měl skličující pocit, že Balwer bude mít pravdu.
„Tak budeme pokračovat v pochodu,“ řekl Perrin. „Na sever. Každý den s Nealdem otevřete průchody a část lidí vrátíme domů. Ale neunavujte se.“
Grady přikývl, oči prázdné vyčerpáním. Možná by bylo nejlepší pár dní počkat, než s tím vším začnou. Perrin zasvěceného kývnutím propustil a Grady seběhl zpátky do tábora. Perrin zůstal na svahu, odkud si prohlížel různé části ležení, kde se lidé připravovali k večeři. Vozy stály uprostřed tábora, naložené jídlem, které -jak se obával – jim dojde dřív, než dorazí do Andoru. Nebo by měl vyrazit do Cairhienu? Tam viděl Randa naposledy, přestože jeho vidění ukazovala, že Rand není ani v jedné z těchto zemí. Pochyboval, že by ho andorská královna přivítala s otevřenou náručí, po těch řečech, které kolují o něm a o tom zatraceném praporu s rudým orlem.
Pro tuto chvíli se Perrin přestal problémem zabývat. Vypadalo to, že se tábor zabydluje. Každý kruh stanů poslal své zástupce do ústřední zásobárny, aby si tam vyžádali večerní příděly. Každá skupina měla na starosti vlastní jídlo; Perrin jen dohlížel na rozdílení surovin. Rozeznával zásobovacího důstojníka – Cairhieňana jménem Bavin Rockshaw-jak stojí na jednom z vozů a postupně jedná s jednotlivými zástupci.
Spokojený s inspekcí sešel Perrin dolů do ležení a cestou k vlastním stanům, které stály u dvouříčských, prošel cairhienskou částí tábora.
Už své vylepšené smysly považoval za samozřejmost. Objevily se společně se zežloutnutím očí. Zdálo se, že těch už si většina lidí kolem něj nevšímá, ale když potkal někoho nového, silně si uvědomoval rozdíl. Například mnozí z cairhienských uprchlíků přestávali stavět stany. Sledovali ho, když procházel kolem, a šeptali: „Zlatooký.“
Neměl to jméno moc rád. Jméno jeho rodiny bylo Aybara a on ho nosil s hrdostí. Byl jeden z mála, kdo jej mohli předat dál. Trolloci se o to postarali.
Zalétl pohledem k nedalekému hloučku uprchlíků a ti se rychle vrátili zpátky k zatloukání stanových kolíků. Zatímco pracovali, Perrin minul dvojici mužů z Dvouříčí – Toda al’Caara a Joriho Congara. Zahlédli ho a pozdravili pěstí zvednutou k srdci. Oni Perrina Zlatookého nepovažovali za osobu, které je nutno se bát, ale za někoho, koho respektují, i když si pořád šeptali o noci, kterou strávil v Berelainině stanu. Perrin si přál, aby stínu této události dokázal uniknout. Muži byli stále ještě nadšení a nabuzení z vítězství nad Šaidy, ale nebylo to tak dávno, co Perrin cítil, že mezi nimi není vítán.
Nicméně se zdálo, že oba na okamžik odložili nelibost. Místo toho mu zasalutovali. Zapomněli, že s nimi Perrin vyrůstal? Co ty časy, kdy se Jori Perrinovi posmíval kvůli nepříliš hbitému jazyku nebo kdy se stavoval v kovárně, aby se chvástal tím, které dívce se mu podařilo ukrást hubičku?