Generál Galgan přikývl a uklonil se.
Do světa je třeba vnést řád. Pokud toho má dosáhnout tím, že trochu sklopí oči a setká se s Drakem Znovuzrozeným, budiž.
Kupodivu cítila, že si přeje – znovu – aby byl Matrim tady s ní. Při přípravách na setkání by mohla jeho znalosti tohoto Randa al’Thora dobře využít. Ať se ti nic nestane, ty zvláštní muži, pomyslela si, pohlížejíc zpátky na balkón a směrem na sever. Nevykopej si hlubší jámu, než z jaké se dokážeš vyškrábat na svobodu. Teď jsi princ krkavců. Nezapomeň se podle toho chovat.
Ať jsi kdekoli.
20
Na rozbité cestě
„Ženské,“ prohlásil Mat, který jel na Okovi po prašné málo užívané cestě, Jsou jako mezci.“ Zamračil se. „Počkat. Ne. Kozy. Ženské jsou jako kozy. Akorát, že si každá zatracená ženská myslí, že je kůň; jedinečném, dostihovej kůň. Chápeš mě, Talmanesi?“
„Čistá poezie, Mate,“ řekl Talmanes a přitom si nacpával dýmku tabákem.
Mat trhl otěžemi a Oko se plahočil dál. Kamennou cestu lemovaly vysoké borovice. Měli štěstí, že starodávnou silnici, kterou museli postavit ještě před Rozbitím, objevili. Byla převážně zarostlá, kameny na mnoha místech roztříštěné a velké kusy byly… nu, prostě pryč.
Kolem cesty a mezi kameny začínaly rašit mladé výhonky borovic, miniaturní verze svých otců, tyčících se nad nimi. Cesta byla široká, i když hrbolatá, což bylo dobře. Mat s sebou měl sedm tisíc mužů, všechny na koních, a ten necelý týden, který strávili na cestě poté, co poslal Tuon zpátky do Ebú Daru, jeli rychle.
„Pokoušet se s ženskou o rozumnou domluvu nemá smysl,“ pokračoval Mat s očima upřenýma před sebe. „Je to jako… no, je to jako když si s ní chceš dát přátelskou partičku kostek. Jenže ta ženská odmítá uznat i ty základní zatracený pravidla. Chlap, ten tě ošidí – ale udělá to čestně. Použije zatíženou kostku, aby sis myslel, žes prohrál náhodou. A když nejsi dost chytrej, aby sis všiml, co dělá, tak si možná tvoje peníze zaslouží. Tak to je.
Ale ženská se posadí k tý samý hře, usmívá se a tváří se, jako že chce hrát. Jenomže když je na řadě, hodí vlastníma kostkama, co jsou na všech stranách prázdný. Nikde jediná tečka. Prohlídne si svůj hod, pak se na tebe podívá a prohlásí: ,Zjevně jsem vyhrála?
Ty se podrbeš na hlavě a podíváš se na kostky. Pak se podíváš na ni a pak zase dolů na kostky. ,Ale na těch kostkách nejsou žádné oka? řekneš.
,Ale ano, jsou? na to ona. ,Ana obou padla jednička?
,To je přesně to číslo, který potřebuješ k výhře? řekneš.
,To je mi ale náhoda? odpoví a začne shrabávat tvoje peníze. A ty tam sedíš a snažíš se přijít na to, co se zrovna stalo. A něco ti dojde. Dvě jedničky nejsou vítězná kombinace! Ne když ty jsi hodil šest. To znamená, že potřebovala pár dvojek! Vzrušeněji vysvětlíš, co jsi zjistil. A víš, co ona pak udělá?“
„Nemám ponětí, Mate,“ odpověděl Talmanes s dýmkou v zubech, z jejíž hlavičky stoupal tenký proužek kouře.
„Ona se natáhne,“ řekl Mat, „a promne prázdné strany kostek. A pak ani nemrkne a prohlásí:,Omlouvám se. Na kostkách byla nějaká špína. Jasně vidíš, že vlastně padly dvojky!’ A bude tomu věřit. Bude tomu zatraceně věřit!“
„Neuvěřitelné,“ řekl Talmanes.
„Jenže to ještě není konec!“
„Myslel jsem si, že nebude, Mate.“
„Sebere ti všecky peníze,“ mávl Mat jednou rukou, zatímco druhou přidržel ašandarei na sedle. „A pak za ní přijde půlka ženských v místnosti a poblahopřejou jí, že hodila pár dvojek! Čím víc si budeš stěžovat, tím víc těch ženských se zapojí do hádky. Během chvilky jsou v přesile a každá z nich ti vysvětlí, že jsou na těch kostkách jasné dvojky a ty by ses měl opravdu přestat chovat jako dítě. Všechny ty zatracený ženský do poslední uvidí dvojky! Dokonce i ta prudérní ženská, která tu tvoji od narození nesnášela – protože babička tvý ženy ukradla její babičce recept na medové koláče, když ještě byly holky – se postaví na její stranu.“
„Jsou to opravdu ohavná stvoření,“ řekl Talmanes nevzrušeně. Talmanes se málokdy usmíval.
„A když skončí,“ pokračoval Mat téměř spíš sám pro sebe, „budeš mít prázdný měšec, hromadu úkolů k vyřízení, seznam oblečení, co máš nosit, a příšerný bolehlav. Budeš tam sedět, zírat na stůl a zaěneš uvažovat, jestli na těch kostkách přece jenom nepadly dvojky. I kdyby jenom proto, aby sis zachoval zbytky příčetnosti. Říkám ti, tak to vypadá, když se snažíš s ženskou rozumně domluvit.“
„A tos udělal. Obšírně.“
„Neděláš si ze mě legraci že ne?“
„Ale Mate!“ prohlásil Cairhieňan. „Víš, že bych nikdy nic takového neudělal.“
„Škoda,“ zamumlal Mat a podezřívavě se na něj podíval. „Rád bych se zasmál.“ Ohlédl se. „Vanine! Kde to u Temného zpráskaného zadku jsme?“
Tlustý bývalý zloděj koní zvedl hlavu. Jel kousek za Matem a vezl rozvinutou mapu oblasti, kterou měl přehnutou přes desku, aby ji mohl číst v sedle. Zíral na tu zatracenou věc půlku rána. Mat ho požádal, aby je nenápadně dostal přes Murandy, a ne se s nimi na měsíce ztratil v horách!
„To je Oslepitelův vrch,“ řekl Vanin a tlustým prstem ukázal na horu s rovným vrcholem, stěží viditelnou nad korunami sosen. „Alespoň si to myslím. Mohla by to být hora Sarlden.“
Přikrčený kopec se hoře příliš nepodobal; na vrcholku byla stěží trocha sněhu. Samozřejmě že jen pár „hor“ v této oblasti dělalo dojem, nedaly se srovnat s pohořím Oparů poblíž Dvouříěí. Tady, severovýchodně od Damonského pohoří, se krajina změnila na nízké předhůří. Byl to složitý terén, ale průchodný, když jste byli odhodlaní. A Mat byl odhodlaný. Odhodlaný nenechat se zase sevřít Seančany, odhodlaný nenechat se vidět nikým, kdo o jeho přítomnosti nemusel vědět. Už bylo té řezničiny příliš. Chtěl z téhle země, tak podobné oprátce, pryč.
„Fajn,“ řekl Mat a přitáhl Okovi uzdu a zařadil se vedle Vanina, „která z těch hor to je? Možná bychom se zase měli zeptat mistra Roidelleho.“
Mapa patřila kresliči map; jen díky jeho přítomnosti byli vůbec schopni tuhle cestu najít. Vanin ale trval na tom, že vojsko povede on — kreslič map nebyl totéž co zvěd. Nenecháte zaprášeného kartografa jet vepředu a vést vás, trval na svém Vanin.
Po pravdě řečeno, mistr Roidelle neměl jako průvodce příliš mnoho zkušeností. Byl to učenec, vědec. Dokázal vám dokonale vysvětlit mapu, ale zjistit, kde jsou, mu dělalo stejné potíže jako Vaninovi, protože tahle cesta byla tak rozkouskovaná a rozbitá a borovice dost vysoké, aby zakrývaly význačné body, a vršky kopců všechny skoro stejné.
Samozřejmě zde byla také skutečnost, že to vypadalo, že se Vanin kartografovou přítomností cítí ohrožen, jako by si dělal starosti, že ho sesadí z pozice průvodce Mata a Bandy. Mat by od obtloustlého zloděje nikdy takové pocity neočekával. Kdyby neztratili tolik zatraceného času, možná by ho to i pobavilo.
Vanin se zamračil. „Myslím, že to musí být hora Sarlden. Ano. Musí to tak být.“