„Což znamená…?“
„Což znamená, že pojedem dál po cestě,“ řekl Vanin. „Totéž, co jsem ti říkal před hodinou. Nemůžeme pochodovat se zatracenou armádou takhle hustým lesem, ne? Což znamená zůstat na šutrech.“
„Jenom se ptám,“ řekl Mat a stáhl si krempu klobouku na ochranu před sluncem. „Velitel se na takové věci musí ptát.“
„Měl bych jet napřed,“ zamračil se znovu Vanin. Mračil se rád. „Pokud to je hora Sarlden, měla by být asi hodinu nebo dvě daleko slušně velká vesnice. Z dalšího pahorku bych ji mohl vidět.“
„Tak jeď,“ přikývl Mat. Samozřejmě vyslali napřed zvědy, ale žádný z nich nebyl tak dobrý jako Vanin. Navzdory své velikosti se ten chlap dokázal k nepřátelskému opevnění dostat tak blízko, že mohl strážným spočítat vousy, a přitom ho nikdo ani nezahlédl. Nejspíš by zmizel i s jejich večeří.
Vanin si znovu prohlížel mapu a potřásal hlavou. „Vlastně,“ zamumlal, „Teď když o tom přemejšlím, možná je to hora Favlend…“ Než mohl Mat něco namítnout, odklusal pryč.
Mat si povzdechl a pobídla Oka, aby dohnal Talmanese. Cairhieňan zavrtěl hlavou. Talmanes uměl být vášnivý. Ze začátku jejich známosti se Mat domníval, že je přísný a neumí se bavit. Talmanes nebyl přísný, byl jen zdrženlivý. Občas však jako by se v šlechticových očích zablesklo, jako by se smál světu, navzdory rozhodně sevřené čelisti a neusmívajícím se rtům.
Dnes měl na sobě červený kabát lemovaný zlatém a čelo měl vyholené a napudrované podle cairhienské módy. Vypadalo to proklatě směšně, ale kdo byl Mat, aby to soudil? Talmanes měl možná příšerný vkus, ale byl to věrný důstojník a dobrý chlap. Kromě toho se skvěle vyznal ve víně.
„Netvař se tak mrzutě, Mate,“ řekl Talmanes a přitom potahoval z dýmky se zlatým okrajem. Kde ji vůbec sebral? Mat si nevzpomínal, že by ji měl už předtím. „Tvoji chlapi mají plné břicha, nacpané kapsy a právě slavně zvítězili. Voják nemůže žádat o moc víc.“
„Pochovali jsme tisíc mužů,“ řekl Mat. „To není žádný vítězství.“ Vzpomínky v jeho hlavě-ty, které nepatřily jemu-říkaly, že by měl být pyšný. Bitva proběhla dobře. Ale stále zde byli ti mrtví, kteří na něj spoléhali.
„Vždycky jsou nějaké ztráty,“ řekl Talmanes. „Nemůžeš se jimi užírat, Mate. Stává se to.“
„Když nebojuješ, nedochází ke ztrátám.“
„Tak proč tak často vyjíždět do bitvy?“
„Bojuju jenom tehdy, když není vyhnutí!“ obořil se na něj Mat. Krev a zatracenej popel, bojoval jenom tehdy, když musel. Když ho chytili do pasti! Proč to vypadalo, jako že se to stane pokaždé, když se otočí?
„Jak myslíš, Mate,“ řekl Talmanes, vyndal z úst dýmku a vědoucně jí na Mata ukázal. „Ale něco tě žere. A nejsou to ti chlapi, co jsme ztratili.“
Zpropadení šlechtici. Dokonce i ti, které jste dokázali snést, jako Talmanes, si vždycky mysleli, že toho tolik vědí.
Samozřejmě byl Mat teď taky šlechtic. Nemysli na to, řekl si. Talmanes Mata pár dní oslovoval „Vaše Výsosti“, dokud Matovi nepovolily nervy a neseřval ho – Cairhieňané dokázali být takoví pedanti, když šlo o postavení.
Když si Mat poprvé uvědomil, co jeho sňatek s Tuon znamená, zasmál se, ale byl to smích nevěřícné bolesti. A chlapi říkali, že má štěstí. Tak proč mu to jeho štěstí nepomohlo se tomuhle osudu vyhnout! Zatracený princ krkavců! Co mělo znamenat tohle!
Nu, právě teď se musel postarat o své muže. Ohlédl se na řady jezdců a kušiníků, jedoucích za nimi. Obojích byly tisíce, i když Mat nařídil svinout korouhve. Nebylo pravděpodobné, že na téhle zapomenuté cestě potkají moc kolemjdoucích, ale kdyby je někdo přece jen viděl, nechtěl, aby si pouštěli pusu na špacír.
Budou ho Seančané pronásledovat? On i Tuon věděli, že teď stojí na opačných stranách, a ona viděla, co jeho armáda dokáže.
Milovala ho? Oženil se s ní, ale Seančané neuvažovali jako běžní lidé. Zůstala v jeho zajetí, snášela ho a nikdy se nepokusila o útěk. Ale moc nepochyboval o tom, že by se mu postavila, kdyby to pokládala za nejlepší pro svou říši.
Ano, pošle za ním muže, i když ho možné pronásledování netrápilo zdaleka tolik jako obava, že by se nemusela dostat bezpečně zpátky do Ebú Daru. Někdo za Tuoninu hlavu nabídl nesmírně velkou hromadu peněz. Seančanský zrádce, vůdce armády, kterou Mat zničil. Pracoval sám? Byli i jiní? Do čeho to Mat Tuon pustil?
Ty otázkyjej neustále pronásledovaly. „Co myslíš, měl jsem ji vůbec nechat jít?“ slyšel Mat sám sebe, jak se ptá.
Talmanes pokrčil rameny. „Dal jsi své slovo, Mate, a já myslím, že ten docela velký seančanský chlapík s odhodlanýma očima a černou zbrojí by nereagoval dobře, kdybys ji zkusil zadržet.“
„Ale pořád by mohla být v nebezpečí,“ řekl Mat téměř pro sebe a stále otočenou hlavou. „Neměl jsem ji spouštět z očí. Bláznivá ženská.“
„Mate,“ ozval se Talmanes a znovu na něj ukázal fajfkou. „Překapuješ mě. Už začínáš znít úplně jako ženáč.“
To s Matem trhlo. Obrátil se v Okově sedle. „Cože? Co to má znamenat?“
„Nic, Mate,“ řekl Talmanes rychle. „Jenom, že jak o ní fantazíruješ, tak jsem…“
„Já nefantazíruju,“ štěkl po něm Mat, stáhl si krempu klobouku a upravil šálu. Jeho medailon ho příjemně tížil na krku. „Jenom si dělám starosti. To je všechno. Ví toho o Bandě hodně a mohla by prozradit naše silný stránky.“
Talmanes pokrčil rameny a zabafal z dýmky. Nějakou dobu jeli mlčky. Borovicové jehličí šumělo ve větru a Mat občas zezadu, kde v malém hloučku jely Aes Sedai, zaslechl ženský smích. Navzdory skutečnosti, že se navzájem neměly rády, spolu obvykle bez problémů vycházely, když je někdo mohl vidět. Ale jak říkal Talmanesovi, ženy se k sobě chovaly nepřátelsky jen tak dlouho, než se objevil muž, proti kterému se mohly spojit.
Slunce bylo zakryté planoucím závojem mraků; Mat už celé dny neviděl čisté sluneční světlo. Stejně dlouho neviděl ani Tuon. Tyto dvě věci jako by se v jeho hlavě spojily. Byly nějak propojené?
Zatracený pitomče, pomyslel si. Za chvilku začneš uvažovat jako ona, vidět znamení v každé maličkosti a hledat symboly a významy pokaždé, když ti přes cestu přeběhne králík nebo si uprdne kůň!
Takové věštění bylo jeden velký nesmysl. I když musel přiznat, že se teď přikrčí pokaždé, když slyší dvakrát zahoukat sovu.
„Miloval jsi někdy nějakou ženu, Talmanesi?“ uslyšel se Mat ptát.
„Několik,“ odvětil malý muž, za nímž se při jízdě vznášely spirály dýmu.
„A uvažoval jsi někdy, že si některou z nich vezmeš?“
„Ne, Světlo chraň,“ řekl Talmanes. Pak se zjevně zamyslel nad tím, co řekl. „Chci říct, v tu chvíli to pro mě nebylo to pravé. Mate. Ale jsem si jistý, že tobě se to vydaří.“
Mat se zamračil. Když se Tuon konečně zatraceně rozhodla uzavřít manželství, nemohla si vybrat chvíli, kdy ostatní nemohli nic slyšet?
Ale ne. Ona šla a řekla to přede všemi včetně Aes Sedai. To znamenalo, že Mat je odsouzen k záhubě. Aes Sedai uměly skvěle udržet tajemství, ledaže ta tajemství mohla jakkoli uvést do rozpaků nebo být nepříjemná Matrimu Cauthonovi. ZV/Á jste si mohli být jistí, že se novinka za jediný den rozšíří po celém táboře a nejspíš ji zaslechnou i o tři vesnice dál. Jeho vlastní zatracená matka - ligy a ligy daleko – se už ty zprávy nejspíš doslechla.