„S hazardem neskončím,“ zamumlal Mat. „Ani s pitím.“
„Myslím, že to už jsi mi říkal,“ řekl Talmanes. „Zatím třikrát nebo čtyřikrát. Napůl věřím, že kdybych v noci nakoukl k tobě do stanu, zastihl bych tě, jak to mumláš ze spánku. ,Dál budu zatraceně hrát! Zatraceně, zatraceně hrát a pít! Kde je moje zpropadený pití? Chce si o něj někdo zahrát?’“ Všechno pronášel s dokonale nehybnou tváří, ale opět měl v očích náznak úsměvu, když jste věděli, kam se podívat.
„Jenom jsem se chtěl ujistit, že to všichni vědí,“ řekl Mat. „Nechci, aby si někdo začal myslet, že měknu, jenom proto, že… však víš.“
Talmanes po něm střelil chlácholivým pohledem. „Nezměkneš jenom proto, že ses oženil, Mate. Vždyť i někteří ze samotných hlavních kapitánů jsou myslím ženatí. Davram Bašere určitě, a Rodei Ituralde. Ne, nezměkneš, protože ses oženil.“
Mat rázně přikývl. Dobře, že je v tom jasno.
„Ale možná budeš nudný,”’ poznamenal Talmanes.
„Tak a dost,“ prohlásil Mat. „V příští vesnici, na kterou narazíme, si zajdeme do hospody zahrát kostky. Ty a já.“
Talmanes se ušklíbl. „Co za třetiřadá vína v těchhle mrňavých horských vesnicích mají? Prosím, Mate. Příště budeš chtít, abych pil pivo.“
„Žádné debaty.“ Mat se ohlédl, když zaslechl povědomé hlasy. Olver – s ušima trčícíma do stran a nejošklivější drobnou tváří, co kdy Mat viděl – seděl obkročmo na Vichroví a klábosil s Noalem, který jel vedle něj na kostnatém valachovi. Větrem ošlehaný stařec pochvalně přikyvoval tomu, co Olver říkal. Malý chlapec vypadal překvapivě vážně a nepochybně vysvětloval další ze svých teorií, jak se nejlépe vplížit do věže Gendžei.
„Hej,“ ozval se Talmanes. „Támhle je Vanin.“
Mat se obrátil a spatřil jezdce blížícího se po kamenité cestě před nimi. Vanin vždycky vypadal tak směšně, usazený na koni jako meloun a s nohama trčícíma do stran. Ale ten chlap uměl jezdit, o tom nebylo pochyb.
„Je to hora Sarlden,“ prohlásil Vanin, když dojel k nim a otíral si zpocené vysoké čelo. „Vesnice leží přímo před námi; na mapě se jmenuje Zadní Úhor. Jsou to zatraceně dobrý mapy,“ dodal zdráhavé.
Mat vydechl úlevou. Začínal si myslet, že by mohli bloudit v těchhle horách tak dlouho, až Poslední bitva přijde a skončí. „Skvěle,“ začal, „můžeme…“
„Vesnice?“ otázal se strohý ženský hlas.
Mat se s povzdechem otočil, zatímco se tři jezdkyně protlačily dopředu kolony. Talmanes neochotně zvedl ruku k vojákům za nimi a zastavil pochod, zatímco se Aes Sedai vrhly na chudáka Vanina. Tlustý muž se přikrčil v sedle a tvářil se, jako by se raději nechal přistihnout při krádeži koní – a tudíž mířil na popraviště – než aby tady musel sedět a nechat se vyslýchat Aes Sedai.
Smečku vedla Joline. Kdysi by ji Mat možná popsal jako hezkou holku se štíhlou postavou a velkýma svůdnýma hnědýma očima. Avšak ona bezvěká aessedaiovská tvář pro něj nyní představovala okamžité varování. Ne, teď by si na zelenou nedovolil myslet jako na hezkou. Začněte tím, že budete na Aes Sedai myslet jako na hezkou, a stačí dvě mlasknutí jejího jazyka a zjistíte, že vás má omotané kolem prstu a skáčete, jak píská. Vždyť Joline už naznačila, že by sejí líbilo mít Mata jako strážce!
Byla na něj pořád naštvaná, protože jí nasekal? Samozřejmě mu nemohla ublížit pomocí síly – dokonce i bez jeho medailonu, protože Aes Sedai skládaly přísahu nepoužívat sílu k zabíjení, pokud nešlo o velmi přesně určené okolnosti. Ale nebyl pitomec. Všiml si, že ty jejich přísahy se nijak nezmiňují o používání nožů.
S Joline byla Edesina ze žlutého adžah a Teslyn z červeného. Až na tu bezvěkou tvář se na Edesinu docela pěkně dívalo, ale Teslyn byla přitažlivá asi stejně jako klacek. Illiánská žena s přísnou tváří byla kostnatá a odrbaná jako stará kočka, která se příliš dlouho starala sama o sebe. Ale podle toho, co Mat viděl, měla dobrou hlavu, a občas se k němu chovala s určitým respektem. Respekt od červené. Představte si to.
Nicméně podle toho, jak se tyhle Aes Sedai na Mata střídavě dívaly, když dorazily dopředu, byste nikdy nepoznali, že mu dlužily život. Tak to s ženami chodilo. Zachraňte jim život, a ony nevyhnutelně prohlásí, že se právě chystaly samy utéct, a tudíž vám nic nedluží. Půlku času vás budou peskovat, že jim kazíte jejich údajné plány.
Proč se staral? Ať shoří, jednoho dne dostane rozum a další partu nechá brečet v řetězech.
„Co to mělo znamenat?“ naléhala Joline na Vanina. „Konečně jsi zjistil, kde jsme?“
„To teda zatraceně jo,“ řekl Vanin a nestydatě se podrbal. Dobrý chlap, ten Vanin. Mat se usmál. Vanin se ke všem lidem choval stejně. K Aes Sedai i všem ostatním.
Joline hleděla Vaninovi přímo do očí a tyčila se jako chrlič na sídle nějakého urozeného pána. Vanin se skutečně přikrčil, pak ochabl a nakonec v rozpacích sklopil pohled. „Chci říct, ano, Joline Sedai.“
Mat cítil, jak mu vadne úsměv. Všechno to Světlo tě spal, Vanine!
„Výborně,“ řekla Joline. „A zaslechla jsem, že před námi leží vesnice? Snad konečně najdeme slušný hostinec. Dala bych si něco jiného než tu ,stravu’, které tihle Cauthonovi darebáci říkají jídlo.“
„Tak počkat,“ ozval se Mat, „to není..
„Jak daleko jsme od Caemlynu, pane Cauthone?“ přerušila ho Teslyn. Ze všech sil se snažila Joline ignorovat. Vypadalo to, že si ty dvě jdou v poslední době po krku – samozřejmě tím nanejvýš chladnokrevným a navenek přívětivým způsobem. Aes Sedai se nehašteří. Jednou ho za to, že jejich „debaty“ nazval „hašteřením“, vyplísnily. Ale Mat měl sestry a moc dobře věděl, jak takové hašteření vypadá.
„Cos to předtím říkal, Vanine?“ zeptal se Mat a podíval se na něj. „Že jsme asi dvě stě lig od Caemlynu?“
Vanin přikývl. Plán byl zamířit nejdřív do Caemlynu, protože se potřeboval sejít s Esteanem a Daeridem a zajistit potřebné informace a zásoby. Poté mohl dostát svému slibu Tomovi. Věž Gendžei bude muset dalších pár týdnů počkat.
„Dvě stě lig,“ řekla Teslyn. „Takže jak dlouho nám potrvá tam dorazit?“
„No, to záleží, řekl bych,“ odpověděl Vanin. „Kdybych jel sám a měl dva dobré koně, které bych střídal, a jel bych známým terénem, nejspíš bych dvě stě lig zvládl za něco dýl než týden. Ale celá armáda, přes tyhle kopce a po rozbité cestě? Řek bych dvacet dnů. Možná dýl.“
Joline pohlédla na Mata.
„Bandu neopustíme,“ prohlásil Mat. „Takováhle varianta není, Joline.“
S nespokojeným výrazem odvrátila pohled.
„Můžete vyrazit samy,“ řekl Mat. „To platí pro vás všechny. Vy Aes Sedai nejste moji vězni; můžete kdykoli odejít, pokud se vydáte na sever. Nebudu ale riskovat, že se vypravíte zpátky a zajmou vás Seančani.“
Jaké by to bylo, zase cestovat jen s Bandou a nemít kolem žádnou Aes Sedai? Kéž by.
Teslyn vypadala zamyšleně. Joline na ni pohlédla, ale červená nijak nenaznačila, zda by byla ochotná odejít, či ne. Edesina nicméně zaváhala a pak na Joline kývla. Byla ochotná.
„Dobře tedy,“ řekla Joline Matoví povýšeně. „Bylo by dobré už nemuset snášet tvoji neotesanost, Cauthone. Připravte nám, řekněme, čtyřiadvacet koní a my odjedeme.“
„Dvacet čtyři? “ zeptal se Mat.
„Ano,“ řekla Joline. „Tady tvůj muž zmínil, že aby tu cestu vykonal v rozumném čase, potřeboval by dva koně. Patrně proto, aby mohl zvířata střídat, když se unaví.“