„Jste dvě,“ řekl Mat a cítil, jak se v něm vzmáhá hněv. „To znamená čtyři koně. Myslel jsem, že na takové počty jsi dost chytrá, Joline.“ A tišeji dodaclass="underline" „I když jen tak tak.“
Joline vytřeštila oči a v Edesinině výraze bylo vidět ohromení. Teslyn po něm vrhla šokovaný pohled a vypadala zklamaně. Vedle něj Talmanes jenom sklonil dýmku a tiše hvízdl.
„Kvůli tomu svému medailonu jsi pěkně drzý, Matrime Cauthone,“ řekla Joline chladně.
„To kvůli svojí puse jsem drzý, Joline,“ odvětil Mat s povzdechem a dotkl se medailonu, ukrytého pod volně zašněrovanou košilí. „Díky medailonu jenom mluvím pravdu. Myslím, žes mi chtěla vysvětlit, proč potřebuješ čtyřiadvacet mejch koní, když jich mám sotva dost pro svý muže?“
„Po dvou pro Edesinu, mě a moje strážce,“ řekla Joline ztuha. „Dva pro každou bývalou sul’dam. Nečekáš, že je nechám tady, aby je ta tvoje banda zkazila?“
„Dva strážci a dvě sul’dam,“ řekl Mat. „To je dvanáct koní.“
„Dva pro Setalle. Předpokládám, že se bude s námi chtít dostat od tohohle všeho.“
„Čtrnáct.“
„Další dva pro Teslyn,“ řekla Joline. „Nepochybně bude chtít jít s námi, přestože momentálně nemá v této záležitosti co říct. A budeme potřebovat asi čtyři nákladní zvířata, aby vezla naše věci. Taky se budou muset při vezení nákladu střídat, to znamená další čtyři. Dvacet čtyři.“
„Které budete krmit čím?“ zeptal se Mat. „Jestli pojedete tak rychle, nebudete mít čas nechat koně se napást. Navíc v týhle době sotva najdou něco k jídlu.“ To se ukázalo jako velký problém; jarní tráva nerašila. Louky, které míjeli, byly pokryté hnědým spadaným listím, uschlá zimní tráva rozpláclá sněhem a stěží sem tam rostly trsy zelené trávy nebo plevele. Koně se samozřejmě mohli krmit uschlým listím a zimní trávou, ale divoká vysoká zvěř a další zvířata se činila a snědla vše, co dokázala najít.
Jestli se země nerozhodne brzy vykvést… nu, čeká je těžké léto. Ale to byl úplně jiný problém.
„Samozřejmě budeme potřebovat, abyste nám dali krmení,“ řekla Joline. „A nějaké peníze na hostinec..
„A kdo se o všechny ty koně bude starat? Budete je každý večer hřebelcovat, kontrolovat jim kopyta, dohlédnete na řádné odměřování krmení?“
„Asi bychom s sebou mohli vzít pár tvých vojáků,“ řekla Joline a zněla nespokojeně. „Nutná nepříjemnost.“
„Jediné, co je nutné,“ řekl Mat rozhodně, ,je, aby moji chlapi zůstali tam, kde o ně stojí, ne kde jsou nepříjemnost. Ne, zůstanou tady – a žádné peníze ode mě nedostanete. Jestli chcete jít, můžete si každá vzít jednoho koně a k tomu jednoho koně jako nákladního. Dám vám pro ty ubohý zvířata nějaké žrádlo, a už to je ode mě velkorysé.“
„Ale když budeme mít jenom jednoho koně pro každého, budeme stěží rychlejší než armáda!“ namítla Joline.
„No to si představ,“ řekl Mat. „Vanine, běž a řekni Mandevwinovi, ať to rozhlásí. Brzo se utáboříme. Vím, že je sotva odpoledne, ale chci, aby Banda zůstala tak daleko od vesnice, aby nepůsobila jako hrozba, ale zároveň dost blízko, aby se pár z nás mohlo vydat na průzkum.“
„Dobře,“ odpověděl Vanin a v hlase neměl ani trochu respektu, který projevoval těm zatraceným Aes Sedai. Obrátil koně a rozjel se kolem kolony.
„A Vanine,“ zavolal na něj Mat. „Ujisti se, že když říkám ,pár z nás se vydá’, myslím tím malou skupinku, vedenou mnou a Talmanesem. Nechci, aby tam vpadlo sedm tisíc vojáků, co hledají nějakou zábavu! Koupím tam dvoukolák a všechno pivo, co seženu, a pošlu ho zpátky chlapům. V táboře povládne přísný pořádek a nikdo se do vesnice náhodou nezatoulá na návštěvu. Rozuměno?“
Vanin se zachmuřeným výrazem přikývl. Nikdy nebylo veselé být ten, kdo mužům oznámí, že nedostanou volno. Mat se obrátil zpátky k Aes Sedai. „No?“ zeptal se. „Přijímáte moji laskavou nabídku, nebo ne?“
Joline jen nakrčila nos a pak na koni odklusala zpátky dozadu zástupu – zjevně odmítla možnost odjet sama. Škoda. Při takové představě by se celou cestu usmíval. I když Joline by pravděpodobně trvalo nanejvýš tři dny, než by někde ve vesnici sehnala nějakého naivku, který by jí dal svoje koně, takže by se svými společníky mohla jet rychleji.
Edesina odjela a Teslyn se odvlekla za ní, sledujíc Mata zvláštním pohledem. Také se stále tvářila zklamaně. Odvrátil oči a pak se naštval sám na sebe. Proč se on staral o to, co si ona myslí?
Talmanes na něj hleděl. „To na tebe bylo zvláštní, Mate,“ řekl.
„Co?“ zeptal se Mat. „To omezení vojáků? Banda je dobrá cháska, ale nikdy jsem nepotkal skupinu vojáků, kteří by se čas od času nedostali do potíží, zvlášť když je po ruce pivo.“
„Nemluvil jsem o mužích, Mate,“ řekl Talmanes a ohnul se, aby si vyklepal fajfku o třmen, až zbytky tabáku padaly na kamennou cestu za koněm. „Mluvím o tom, jak jsi jednal s Aes Sedai. Světlo, Mate, mohli jsme se jich zbavit! Dvacet čtyři koní a trochu peněz za to, že se zbavíme dvou Aes Sedai, bych považoval za výhodný obchod.“
„Nenechám se postrkovat,“ prohlásil Mat paličatě a mávl na Bandu, aby opět vyrazila na pochod. „Dokonce ani proto, abych se zbavil Joline. Jestli ode mě něco chce, ať o to požádá alespoň s chloupkem zdvořilosti místo toho, aby se mě snažila donutit, ať jí dám, co chce. Nejsem žádný domácí psík.“ Světlo ho spal, nebyl! A taky se nechoval jako ženáč, ať už to znamenalo cokoli.
„Ona ti opravdu chybí,“ řekl mírně překvapeně Talmanes, zatímco se jejich koně zařadili vedle sebe.
„A o čem to blábolíš teď?“
„Mate, přiznávám, že vždycky nepatříš k těm nejuhlazenějším mužům. Občas je tvůj humor vskutku uleželý a tvůj tón poněkud drsný. Ale zřídkakdy jsi vysloveně hrubý nebo úmyslně urážlivý. Opravdu máš nervy na pochodu, že ano?“
Mat nic neřekl, jen si opět stáhl krempu klobouku.
„Jsem si jistý, že bude v pořádku,“ řekl Talmanes jemněji. „Patří ke královské rodině. Ti vědí, jak se o sebe postarat. A má ty vojáky, co na ni dávají pozor. Nemluvě o ogierech. Ogierští válečníci! Koho by něco takového napadlo? Bude v pořádku.“
„S tímhle rozhovorem jsme skončili,“ řekl Mat a posunul si oštěp, aby ho držel vzpřímeně, zakřivenou čepelí směrem k neviditelnému slunci nad nimi a s koncem zasunutým do popruhu na boku sedla.
„Já jenom…“
„Dost,“ řekl Mat. „Už nemáš další tabák, že?“
Talmanes vzdychl. „Byl to poslední ždibec. Dobrý tabák – z Dvouříčí. Jediný váček, který jsem už nějakou dobu viděl. Byl to dárek od krále Roedrana, společně s dýmkou.“
„Musel si tě cenit.“
„Byla to dobrá, poctivá práce,“ řekl Talmanes. „A příšerně nudná. Ne jako jezdit s tebou, Mate. Je dobré mít tě zpátky, i s tou drsnou slupkou a tak. Ale to, jak jsi s Aes Sedai mluvil o píci, mi dělá starosti.“
Mat přikývl. „Jak jsme na tom se zásobami?“
„Jejich málo,“ řekl Talmanes.
„Ve vesnici nakoupíme, kolik toho půjde,“ řekl Mat. „Po tom, co ti dal Roedran, nám peníze tečou z uši.“
Malá vesnice nejspíš nebude mít dost zásob, aby zásobila celé vojsko. Ale podle map se brzy ocitnou v zalidněnějších oblastech. Když jste cestovali s tak pohyblivým vojskem, jako je Banda, každý den v této oblasti projedete kolem jedné či dvou vesnic. Abyste se udrželi nad vodou, sháněli jste jídlo a kupovali všechno, co bylo k sehnání… a to v každé vesnici, kterou jste minuli. Tady vůz plný zásob, támhle dvoukolák, vědro či dvě jablek z hospodářství, kolem kterého projíždíte. Sedm tisíc mužů bylo hodně, ale dobrý velitel věděl, že nemá odmítat ani hrstku zrní. Všechno se sčítalo.