„Ano, ale prodají nám vesničani něco?“ zeptal se Talmanes. „Když jsme jeli za tebou, měli jsme vážně problémy přimět někoho, aby nám jídlo prodal. Vypadá to, že v téhle době se toho nedá moc sehnat. Jídla začíná být nedostatek bez ohledu na to, kam se vydáš a kolik peněz máš.“
Zatraceně dokonalé. Mat zaskřípal zuby a pak se dopálil sám na sebe, že to udělal. No, možná byl trochu nervózní. Ale ne kvůli Tuon.
Každopádně se musel uvolnit. A ta vesnice před nimi – jak jí to Vanin říkal? Zadní Úhor? „Kolik máš u sebe peněz?“
Talmanes svraštil čelo. „Pár zlatých marek a měšec plný stříbrných korun. Proč?“
„To nestačí,“ řekl Mat a mnul si bradu. „Nejdřív budeme muset vyhrabat něco z mojí osobní truhly. Možná ji vzít celou.“ Obrátil Oka. „Pojď.“
„Počkej, Mate,“ řekl Talmanes, přitáhl uzdu a vydal se za ním. „Co to děláme?“
„Laskavě využiješ moji nabídku jít se pobavit do hospody,“ odpověděl Mat. „A když už budeme u toho, doplníme zásoby. Když budu mít štěstí, bude to zadarmo.“
Kdyby tady byly Egwain či Nyneiva, zpohlavkovaly by ho a řekly mu, že nic takového neudělá. Tuon by se na něj pravděpodobně zvláštně podívala a pak řekla něco, z čeho by cítil hanbu až v botách.
Na Talmanesovi ale bylo dobré to, že prostě jen ostruhami pobídl koně vpřed, s klidnou tváří a jen náznakem pobavení v očích. „No, tak to musím vidět.“
21
Uhlíky a popel
Perrin otevřel oči a zjistil, že visí ve vzduchu. Pocítil bodnutí hrůzy, jak se zmítal na obloze. Nad hlavou mu vířily černé mraky, temné a zlověstné. Dole se ve větru vlnila pláň divoké hnědé trávy a po lidech nebylo ani památky. Žádné stany, žádné cesty, dokonce ani otisky nohou.
Perrin nepadal. Prostě tam jen visel. V panice reflexivně zamával rukama, jako by chtěl plavat, jak se jeho mysl snažila najít v tom zmatku smysl.
Vlčí sen, napadlo ho. Jsem ve vlčím snu. Sel jsem spát s nadějí, že se sem dostanu.
Přinutil se dýchat a přestal sebou tlouct, přestože bylo těžké zůstat klidný, zatímco visel desítky sáhů ve vzduchu. Náhle kolem něj prolétla postava se šedou srstí, která skákala vzduchem. Vlk slétl na pole pod nimi a lehce přistál.
„Hopsale!“
Seskoč dolů, Mladý býku. Seskoč. Je to bezpečné. Jako vždy přicházela vlkova slova v podobě směsice pachů a obrazů. Perrin se v jejich výkladu neustále zlepšoval – měkká hlína jako znázornění země, ženoucí se vítr jako zpodobnění skoku, vůně uvolnění a klidu naznačující, že není třeba se bát.
„Ale jak?“
Mnohokrát předtím ses vždycky vrhal vpřed, jako čerstvě odstavené štěně. Seskoč. Seskoč dolů! Hluboko pod ním seděl Hopsal na zadku na poli a zubil se na Perrina.
Perrin zaskřípal zuby a zamumlal pár nadávek o paličatých vlcích. Připadalo mu, že ti mrtví jsou obzvlášť umínění. Nicméně Hopsal měl pravdu. Perrin už na tomto místě dřív skákal, i když nikdy ne ze samotného nebe.
Zhluboka se nadechl, pak zavřel oči a představil si, jak skáče. Kolem něj zahvízdal náhlý poryv větru, ale pak jeho nohy dopadly na měkkou půdu. Otevřel oči. Vedle něj seděl na zemi velký šedý vlk, pokrytý jizvami z mnoha bojů, a na rozlehlé pláni kolem rostlo divoké proso, hustě promísené trsy dlouhé tenké trávy, trčícími vysoko do vzduchu. Kousavá stébla se ve větru otírala Perrinovi o ruce a svědila ho. Dle pachu byla tráva příliš suchá, jako seno, ponechané přes zimu ve stodole.
Některé věci byly zde ve vlčím snu pomíjivé; v jednu chvíli mu u nohou ležela hromada listí, a vzápětí byla pryč. Všechno bylo cítit mírně zvětrale, jako by to tam tak úplně nebylo.
Vzhlédl. Obloha věštila bouři. Obvykle byly na tomto místě mraky stejně pomíjivé jako vše ostatní. Mohlo být úplně zataženo; pak, v jediném okamžiku, se zcela rozjasnilo. Tentokrát temné bouřkové mraky přetrvávaly. Vřely, vířily a mezi jednotlivými mračny prolétaly blesky. Přesto však blesky nikdy nezasáhly zemi a neozývalo se žádné hřmění.
Pláň byla nezvykle tichá. Zlověstná mračna halila celou oblohu. A nemizela.
Poslední lov se blíží. Hopsal zvedl hlavu k obloze. Pak poběžíme spolu. Ledaže bychom místo toho spali.
„Spali?“ řekl Perrin. „A co Poslední lov?“
Přichází, souhlasil Hopsal. Jestli se Stínobijce zmocní bouře, všichni navždy usnou. Když budeme žít, pak budeme společně lovit. Ty a my.
Perrin si promnul bradu ve snaze roztřídit obrazy, pachy, zvuky, pocity. Moc velký smysl mu to nedávalo.
Nu ale teď byl tady. Chtěl sem přijít a rozhodl se, že bude-li to možné, získá od Hopsala pár odpovědí. Bylo příjemné Hopsala znovu vidět.
Běž, vyslal Hopsal. Neznělo to znepokojeně. Byla to nabídka. Poběžme společně.
Perrin přikývl a rozběhl se trávou. Hopsal klusal vedle něj a vysílal pobavení. Dvě nohy, Mladý býku? Dvě nohy jsou pomalé! Toto vyslání vypadalo jako obraz navzájem o sebe zakopávajících lidí, klopýtajících o vlastní prodloužené slabé nohy.
Perrin zaváhal. „Musím si udržet kontrolu, Hopsale,“ řekl. „Když nechám převzít kontrolu vlka… no, dělám nebezpečné věci.“
Vlk naklonil hlavu a dál klusal travnatým polem po Perrinově boku. Stébla křupala a škrábala, jak jimi oba procházeli, a když našli stopu drobné zvěře, vydali se po ní.
Běž, pobízel ho Hopsal, očividně zmatený Perrinovým zdráháním.
„Nemůžu,“ řekl Perrin a zastavil se. Hopsal se obrátil a několika skoky se k němu vrátil. Páchl zmatkem.
„Hopsale, když ztrácím kontrolu,“ vysvětlil Perrin, „děsím sám sebe. Poprvé se mi to stalo těsně potom, co jsem se potkal s vlky. Musíš mi pomoct to pochopit.“
Hopsal na něj prostě jen dál zíral a z pootevřené tlamy mu vyčníval kousek jazyka.
Proč to dělám? pomyslel si Perrin a zavrtěl hlavou. Vlci nemysleli jako lidé. Co záleželo na tom, co si o tom všem Hopsal myslí?
Budeme lovit společně, vyslal Hopsal.
„Co když s tebou nechci lovit?“ řekl Perrin. Když ta slova vyslovil, sevřelo se mu srdce. Měl tohle místo rád, vlčí sen, třebaže dokázal být nebezpečný. Od té doby, co odešel z Dvouříčí, se mu tady přihodila spousta podivuhodných věcí.
Nemohl však dále ztrácet kontrolu. Musel najít rovnováhu. Zahodit sekeru znamenalo rozdíl. Sekera a kladivo byly různé zbraně – jedna se dala použít pouze k zabíjení, zatímco druhá mu dávala na vybranou.
Ale musel tu volbu uskutečnit. Musel se ovládat. A zdálo se, že prvním krokem je naučit se ovládat vlka ve svém nitru.
Poběž se mnou, Mladý býku, vyslal Hopsal. Zapomeň na ty myšlenky. Poběž jako vlk.
„Nemůžu,“ odpověděl Perrin. Obrátil se a prohlížel si pláň. „ale potřebuju tohle místo poznat, Hopsale. Musím se naučit, jak ho používat, jak ho ovládat.“
Lidé, pomyslel si Hopsal a vyslal pachy pohrdáni a hněvu. Ovládání. Vždycky ovládání.