„Chci, abys mě to naučil,“ řekl Perrin, který se obrátil zpátky k vlkovi. „Chci tohle místo ovládnout. Ukážeš mi jak?“
Hopsal se posadil.
„Fajn,“ řekl Perrin. „Najdu si jiné vlky, kteří mi to ukážou.“
Otočil se a rozběhl se po zvířecí stopě. Toto místo nepoznával, ale naučil se, že vlčí sen je nepředvídatelný. Tahle louka s po pás vysokou trávou a tisovými remízky mohla být kdekoli. Kde najde vlky? Vyslal mysl na průzkum a zjistil, že je to tady mnohem těžší.
Nechceš běhat. Ale hledáš vlky. Proč děláš takové potíže, vlče? Hopsal seděl ve trávě před ním.
Perrin zavrčel a vyskočil, až prolétl vzduchem sto kroků. Při dopadu položil nohu do trávy, jako by šlo o obyčejný krok.
A pak byl Hopsal před nim. Perrin vlka neviděl skákat. Byl na jednom místě, a teď na jiném. Perrin zaťal zuby a znovu vyslal mysl. Pátrat po jiných vlcích. Něco vzdáleného cítil. Musel se víc snažit. Soustředil se, nějak do sebe natáhl víc síly a podařilo se mu dotlačit mysl dál.
Tohle je nebezpečné, Mladý býku, vyslal Hopsal. Přišel jsi sem příliš silně. Zemřeš.
„Vždycky to říkáš,“ odpověděl Perrin. „Pověz mi, co chci vědět. Ukaž mi, jak se to naučit.“
Paličaté štěně, vyslal Hopsal. Vrať se, až nebudeš rozhodnutý strkat čumák do zmijího hnízda.
S těmi slovy do Perrina něco narazilo, tíha proti jeho mysli. Všechno zmizelo a jeho to vyhodilo – jako list před bouří – z vlčího snu ven.
Faile cítila, jak se její muž vedle ní ve spánku převaluje. V temnotě stanu na něj vrhla rychlý pohled; ačkoli ležela na lůžku vedle něj, nespala. Čekala a poslouchala, jak dýchá. Převrátil se na záda a rozespale něco zamumlal.
Ze všech nocí. kdy může neklidně spát… pomyslela si mrzutě.
Malden opustili před týdnem. Uprchlíci rozbili tábor – nu, nebo tábory – poblíž říčního toku, který vedl přímo k Jehannahské silnici, ležící nedaleko.
Posledních pár dní šlo všechno hladce, ačkoli Perrin usoudil, že jsou ašahnanové stále příliš unavení, než aby otevírali průchody. Strávila se svým manželem večer a připomněla mu několik důležitých důvodů, proč si ji vůbec vzal. Rozhodně byl nadšený, ačkoli v očích měl to nezvyklé ostří. Ne nebezpečné, pouze usoužené. Zatímco byli rozděleni, něco ho stále víc sužovalo. Chápala to. Sama měla pár vlastních přízraků. Člověk nemohl čekat, že vše zůstane stejné, a poznala, že ji stále miluje – vášnivě miluje. To stačilo, takže si s tím dál nedělala starosti.
Ale plánovala hádku, která z něj jeho tajemství vytáhne. Ještě pár dní s tím počká. Bylo dobré manželovi připomenout, že žena se spokojeně nesmíří se vším, co dělá, ale nechtěla, aby si myslel, že není ráda, že ho má zpátky.
Právě naopak. Usmála se, převalila se a položila mu ruku na zarostlou hruď a hlavu na holé rameno. Tohoto statného muže, podobného valící se lavině, milovala. Být zase zpátky s ním byl dokonce sladší pocit než její vítězný útěk Šaidům.
S chvěním víček otevřel oči a Faile vzdychla. Láska nebo ne, přála si, aby dnes v noci spal! Copak ho dost neutahala?
Podíval se na ni; jeho zlaté oči jako by ve tmě slabě žhnuly, i když věděla, zeje to jen hra světla. Pak šiji přitáhl kousek blíž. „Já jsem s Berelain nespal,“ řekl nevrle. „Je fúk, co se povídá.“
Drahý, roztomilý, nechápavý Perrin. „Já vím, že ne,“ řekla chlácholivě. Ty řeči se k ní donesly. Prakticky každá žena, s níž v táboře mluvila, Aes Sedai počínaje a služkou konče, předstírala, že se snaží držet jazyk za zuby, ale přesto vyklopila tutéž novinu. Perrin, který strávil noc ve stanu první z Mayene.
„Ne, vážně,“ řekl Perrin a do hlasu se mu vloudil prosebný tón. „Nespal, Faile. Prosím.“
„Řekla jsem, že ti věřím.“
„Znělas… nevím. Světlo to spal, ženská, zněla jsi žárlivě.“
Copak se nikdy nepoučí? „Perrine,“ řekla rozhodně. „Trvalo mi skoro rok- nemluvě o značných potížích – tě svést, a i pak to fungovalo jen proto, že se do toho vložilo i manželství! Berelain není tak obratná, aby tě zvládla.“
Zvedl pravou ruku a se zmateným výrazem se poškrábal ve vousech. Pak se usmál.
„Kromě toho,“ dodala a přitiskla se blíž k němu, , jsi pronesl slova. A já ti věřím.“
„Takže nežárlíš?“
„Samozřejmě, že žárlím,“ řekla a pleskla ho do hrudi. „Perrine, copak jsem ti to nevysvětlovala? Manžel musí vědět, že jeho žena žárlí, jinak si neuvědomí, jak moc ho miluje. To, co je ti nejdražší, si střežíš. Vážně, jestli mě budeš nutit takhle věci vysvětlovat, pak mi nezůstanou žádné tajemství.“
Při poslední poznámce si tiše odfrkl. „Pochybuju, že je to možné.“
Ztichl a Faile zavřela oči v naději, že Perrin zase usne. Venku slyšela vzdálené hlasy strážných, hovořících na hlídce, a zvuk jednoho z podkovám – Jerasida, Aemina nebo Faltona – pracujícího dlouho do noci, vytloukajícího podkovu nebo hřeb, aby připravil koně na zítřejší pochod. Bylo příjemné ten zvuk zase slyšet. Pokud šlo o koně, nebyli Aielové k ničemu, a Šaidové chycené koně buď pouštěli, nebo z nich udělali pracovní zvířata. Během pobytu v Maldenu viděla spoustu dobrých jezdeckých klisen tahat vozíky.
Měla by mít divný pocit z toho, že je zpátky? Strávila v zajetí necelé dva měsíce, ale připadalo jí to jako roky. Roky, během nichž dělala Sevanně poslíčka a trestali ji, jak se jim zachtělo. Ale nezlomilo ji to. Kupodivu se v té době cítila jako šlechtična víc, než kdy předtím.
Bylo to, jako by až do Maldenu tak úplně nechápala, co to znamená být urozená paní. Ó ano, dostala svůj díl vítězství. Ča Faile, lidé z Dvouříěí, Alliandre a vojáci z Perrinova tábora. Využila svůj výcvik a pomohla Perrinovi stát se vůdcem. Všechno to bylo důležité a vyžadovalo se od ní, aby využila to, čím ji matka a otec naučili být.
Avšak Malden jí otevřel oči. Tam našla lidi, kteří ji potřebovali víc, než kdy kdo předtím. Pod Sevanninou krutovládou nebyl čas na hry ani prostor na chyby. Ponižovali ji, tloukli a málem zabili. A to ji přimělo skutečně pochopit, co to znamená být lenní paní. Dokonce cítila vinu za ty časy, kdy Perrina ovládala a snažila se ho – nebo ostatní – přinutit, aby se podvolili její vůli. Být šlechtična znamenalo jít v čele. Znamenalo to nechat se zbít, aby ostatní nemuseli. Znamenalo to obětovat se, riskovat smrt, abyste ochránili ty, kdo na vás závisí.
Ne, nebylo divné být zpátky, protože si Malden – části, které byly důležité – vzala s sebou. Stovky gai’šainů jí přísahaly věrnost a ona je zachránila. Provedla to Perrinovým prostřednictvím, ale připravila plány a tak či onak by unikla a vrátila se s armádou, aby osvobodila ty, kdo jí přísahali.
Něco to stálo. Ale s tím se vypořádá dnes v noci, dá-li Světlo. Otevřela oko a koukla na Perrina. Zdálo se, že spí, ale oddechoval klidně? Vyprostila paži.
„Je mi jedno co se ti stalo,“ řekl.
Vzdychla. Ne, nespí. „Co se mi stalo?“ zeptala se zmateně.
Otevřel oči a hleděl na stan nad sebou. „Ten Šaido, ten muž, který byl s tebou, když jsem tě zachránil. Ať udělal cokoli… cokoli jsi udělala pro svoje přežití. Je to v pořádku.“