Alliandre nesla malou zakrytou lucernu, z níž pronikal jen proužek světla, který ozařoval její mladistvou tvář, korunovanou tmavými vlasy. „Našly něco?“ zeptala se. „Prosím řekni mi, že ano.“ Na královnu byla vždy působivě rozumná, i když poněkud náročná. Vypadalo to, že čas strávený v Maldenu ten druhý rys poněkud utlumil.
„Ano.“ Faile zvedla balík. Když si klekla na zem, čtyři ženy se shlukly kolem. Špičky krátkých stébel zalévalo světlo lucerny a zářily jako jazyky plamenů. Faile rozbalila uzel. Obsah nebyl nijak výjimečný. Malý kapesník ze žlutého hedvábí. Opasek ze zdobené kůže, na jehož stranách byl vytlačen vzor ptačího peří. Černý závoj. A tenký kožený pásek s kamenem uvázaným uprostřed.
„Ten opasek patřil Kinhuinovi,“ řekla Alliandre a ukázala na něj. „Viděla jsem, jak ho nosí, než…“ Hlas sejí vytratil, pak si klekla a opasek zvedla.
„Závoj patří Děvě,“ řekla Arrela.
„Ony se liší?“ zeptala se překvapeně Alliandre.
„Samozřejmě,“ řekla Arrela, zvedajíc závoj. Faile se nikdy nesetkala s Děvou, která se stala Arrelinou ochránkyni, ale ta žena padla v bitvě, třebaže ne tak dramaticky jako Rolan a ostatní.
Kousek hedvábí patřil Žoradinovi; Lacile zaváhala, pak ho vzala do rukou, obrátila a odhalila krvavou skvrnu. Zbývala jen kožená šňůrka. Rolan ji občas nosil kolem krku, pod cadin’sorem. Faile by ráda věděla, co pro něj znamenala, a jestli měl ten kámen, hrubě řezaný kus tyrkysu, nějaký zvláštní význam. Zvedla šňůrku, pak pohlédla na Lacile. S překvapením si uvědomila, že štíhlá žena vypadá, jako když pláče. Protože Lacile skončila v posteli statného Bezbratrého tak rychle, Faile předpokládala, že jejich vztah byl z nutnosti, nikoli náklonnosti.
„Čtyři lidé jsou mrtví,“ řekla Faile a náhleji vyschlo v ústech. Flovořila formálně, protože tak nejlépe bránila emocím pronikat do hlasu. „Chránili nás, dokonce se o nás starali. Přestože byli nepřátelé, truchlíme pro ně. Pamatujte však, že to byli Aielové. Pro Aiely jsou mnohem horší konce, než je smrt v boji.“
Ostatní přikývly, ale Lacile pohlédla Faile do oči. Pro ně dvě to bylo jiné. Když se Perrin vyřítil z té uličky – se vzteklým řevem, neboť viděl Faile a Lacile, zdánlivě týrané Šaidem – hodně věcí se seběhlo strašně rychle. V šarvátce Faile Rolana ve správný okamžik rozptýlila a přiměla zaváhat. Udělal to, protože měl o ni starost, ale to zaváhání Perrinovi umožnilo jej zabít.
Udělala to Faile úmyslně? Stále nevěděla. Tolik jí toho táhlo hlavou, tolik emoci vyvolaných pohledem na Perrina. Vykřikla a… nedokázala se rozhodnout, jestli se pokoušela odvést Rolanovu pozornost, aby zemřel Perrinovou rukou.
Lacile o ničem takovém uvažovat nemohla. Žoradin skočil před ni, odstrčil ji za sebe a zvedl zbraň proti vetřelci. Vrazila mu nůž do zad a poprvé v životě zabila člověka. A byl to člověk, s nímž sdílela lože.
Faile zabila Kinhuina, dalšího Bezbratrého, který je chránil. Nebyl to první muž, kterého připravila o život – ani první, kterého zabila zezadu. Ale byl to první muž, kterého zabila a který ji považoval za přítele.
Nic jiného se nedalo dělat. Perrin viděl pouze Šaidy a Bezbratří jen útočícího nepřítele. Takové střetnutí nemohlo skončit, aniž by nezemřel Perrin nebo Bezbratří. Jakékoliv vřískání by žádného z mužů nezastavilo.
O to to však bylo tragičtější. Faile se obrnila, aby se nerozplakala jako Lacile. Rolana nemilovala a byla ráda, že to byl Perrin, kdo boj přežil. Avšak Rolan byl čestný muž a ona si připadala… pošpiněná, jako by jeho smrt byla její vina.
Tohle se nemělo stát. Ale stalo. Její otec často mluvil o podobných situacích, kdy jste museli zabít lidi, které jste měli rádi, jen proto, že jste je potkali na špatné straně bojiště. Nikdy to nechápala. Kdyby se musela vrátit a udělat to znovu, jednala by přesně stejně. Nedokázala by ohrozit Perrina. Rolan musel zemřít.
Ale kvůli tomu, co bylo nezbytněji teď svět připadal jako smutnější místo.
Lacile se odvrátila a tiše popotahovala. Faile poklekla a vytáhla z balíku, který zde nechala Čiad, lahvičku oleje. Vzala kožený řemínek, vytáhla z něj kámen a pak řemínek položila doprostřed baliku látky. Nalila na něj olej a pomocí troudu, zapáleného o plamen lucerny, řemínek podpálila.
Sledovala, jak hoří, drobounké modré a zelené plamínky, korunované oranžovou. Pach pálící se kůže se otřesně podobal zápachu páleného lidského masa. Noc byla klidná a do plamenů se neopíral vítr, takže svobodně tančily.
Alliandre opasek položila na miniaturní oheň. Arrela udělala totéž se závojem. Nakonec Lacile přidala kapesník. Pořád ještě brečela.
Víc udělat nemohly. Ve zmatku, který vládl při opouštění Maldenu, nebylo jak se o těla postarat. Čiad říkala, že opustit je nebylo nečestné, ale Faile musela něco udělat. Nějak Rolana a ostatní alespoň trochu uctít.
„Mrtví naší rukou,“ řekla Faile, „nebo prostě jen padlí v bitvě, ti čtyři nám ukázali, co je čest. Jak by řekli Aielové, máme vůči nim velké /»/;. Myslím, že není možné ho splatit. Ale můžeme na ně vzpomínat. Bezbratří a jedna Děva k nám byli laskaví, ačkoli nemuseli. Zachovali si čest, když ji ostatní opustili. Jestli se pro ně a pro nás dá najít nějaké vykoupení, ať to tak je.“
„V Perrinově táboře je Bezbratrý,“ řekla Lacile, v jejíchž očích se odrážely plameny pohřební hranice. „Jmenuje se Niagen; gaťšainem Sulin, jedné z děv. Šla jsem za nim a pověděla mu o tom, co pro nás ostatní udělali. Je to laskavý muž.“
Faile zavřela oči. Lacile měla pravděpodobně na mysli, že šla s tímhle Niagenem do postele. To nebylo s gai’sainy zakázáno. „Nemůžeš Žoradina takhle nahradit,“ řekla a otevřela oči. „Nebo odčinit, co jsi udělala.“
„Já vím,“ bránila se Lacile. „Ale oni navzdory té strašné situaci byli tak veselí. Něco na nich bylo. Žoradin mě chtěl vzít zpátky do Trojí země a oženit se se mnou.“
A ty bys to nikdy neudělala, pomyslela si Faile. Vím, že bys to neudělala. Ale teď, když je mrtvý, si uvědomuješ, o jakou příležitost jsi přišla.
Nu, kdo byla ona, aby někoho kárala? Ať si Lacile dělá, co chce. Jestli byl tenhle Niagen alespoň z poloviny takový muž jako Rolan či ostatní, pak se s ním možná Lacile povede dobře.
„Kinhuin se o mě sotva začal zajímat,“ řekla Alliandre. „Vím, co si přál, ale nikdy se toho nedomáhal. Myslím, že měl v úmyslu Šaidy opustit a byl by nám pomohl utéct. Dokonce i kdybych ho odmítla, byl by nám pomohl.“
„Marthei se ošklivilo, co ostatní Šaidové dělají,“ řekla Arrela. „Ale zůstávala s nimi kvůli svému kmeni. Kvůli té věrnosti zemřela. Jsou horší věci, pro které se umírá.“
Faile sledovala, jak poslední uhlíky miniaturní pohřební hranice uhasínají. „Myslím, že mě Rolan skutečně miloval,“ řekla. A to bylo vše.
Čtveřice vstala a vrátila se do ležení. Staré saldejské přísloví říkalo, že minulost je pole uhlíků a popela, pozůstatky ohně, který je přítomností. Tyto uhlíky za ní rozfoukal vítr. Ponechala si však Rolanův tyrkysový kámen. Ne z lítosti, ale na památku.
Perrin ležel vzhůru v tiché noci a cítil plachtovinu stanu a jedinečnou vůni Faile. Nebyla tady, přestože nedávno ano. Zdříml si a nyní byla pryč. Možná šla na latrínu.
Zíral do tmy a pokoušel se porozumět Hopsalovi a vlčímu snu. Čím víc na ně myslel, tím odhodlanější byl. Vydá se do Poslední bitvy – a až to udělá, chce být schopen ovládat vlka ve svém nitru. Chtěl se buď osvobodit od všech těch lidí, kteří ho následují, nebo se naučit, jak přijímat jejich věrnost.