Musel učinit nějaká rozhodnutí. Nebudou snadná, ale udělá je. Muž musel dělat těžké věci. Takový byl život. To bylo špatně na způsobu, jakým zvládal Faileino zajetí. Místo aby činil rozhodnutí, vyhýbal se jim. Pantáta Luhhan by byl zklamaný.
A to Perrina přivedlo k dalšímu rozhodnutí, nejtěžšímu ze všech. Bude muset nechat Faile jet do nebezpečí a možná riskovat, že ji znovu ztratí. Bylo to rozhodnutí? Mohl udělat takové rozhodnutí? Jen z pouhého pomyšlení na to, že je Faile v nebezpečí, se mu chtělo zvracet. Ale musí něco udělat.
Tři problémy. Postaví se jim a rozhodne se. Ale nejprve se nad nimi zamyslí, protože tak to dělá. Muž, který činil rozhodnutí, aniž by se nejdřív zamyslel, byl hlupák.
Avšak rozhodnutí čelit svým problémům mu přineslo určitý klid, a on se převalil a znovu upadl do spánku.
22
To poslední, co se dalo udělat
Semirhage seděla sama v malé místnosti. Sebrali jí židli a nedali žádnou lucernu či svíčku.
Kletba na tenhle zatracený věk a jeho zatracené lidi! Co by dala za světelné baňky na stěnách. V jejích dobách se vězňům neupíralo světlo. Samozřejmě zavřela několik svých pokusů v naprosté tmě, ale to bylo něco jiného. Bylo důležité zjistit, jaký účinek na ně nedostatek světla bude mít. Tyhle takzvané Aes Sedai, které ji věznily, neměly žádný rozumný důvod nechat ji v temnotě. Udělaly to jen proto, aby ji ponížily.
Přitáhla si paže k tělu a schoulila se u dřevěné stěny. Nebrečela. Byla jednou z Vyvolených! Tak co z toho, že ji donutily se pokořit? Nezlomily ji.
Ale… ty hloupé Aes Sedai na ni už nehleděly tak jako předtím. Semirhage se nezměnila, ale ony ano. Ta prokletá ženská se síťkou paralis ve vlasech nějak jediným úderem roztrhala veškerou autoritu, kterou u nich Semirhage měla.
Jak? Jak se jí podařilo tak rychle ztratit kontrolu? Zachvěla se, když si vzpomněla, jak si ji ta ženská přehnula přes koleno a nasekala jí. A s jakou nenuceností. Jedinou emocí v ženině hlase byla lehká rozmrzelost. Zacházela se Semirhage -jednou z Vyvolených! – jako by jí stěží stála za pozornost. To Semirhage trýznilo víc než rány.
To už se znovu nestane. Příště bude Semirhage na rány připravená a nebude jim přikládat žádný význam. Ano, to bude fungovat. Že ano?
Znovu se zachvěla. Ve jménu pochopení a rozumu mučila stovky, ne-li tisíce. Mučení dávalo smysl. Když jste člověka začali porcovat, opravdu jste ve více než jednom směru poznali jeho podstatu. Tuto frázi použila nesčetněkrát. Obvykle se při tom usmála.
Tentokrát ne.
Proč jí nemohli dát bolest? Zlomené prsty, zářezy do masa, žhavé uhlíky do loketních jamek. Na každou z těch věcí se připravila a obrnila proti nim svou mysl. Jedna její malá dychtivá část se na ně těšila.
Ale tohle? Být nucena jíst z podlahy? Před těmi, kdo na ni hleděli s takovou bázní, se sebou nechat zacházet jako s děckem?
Zabiju ji, pomyslela si, nikoli poprvé. Odstraním jí šlachy, jednu po druhé, a pomocí síly ji uzdravím, aby si zažila tu bolest. Ne. Ne, udělám jí něco nového. Ukážu jí muka, jaká nepoznal nikdo v jakémkoli věku!
„Semirhage.“ Šepot.
Ztuhla a v temnotě pohlédla vzhůru. Hlas byl tichý, jako mrazivý vítr, přesto však ostrý a pronikavý. Byl to jen výplod její fantazie? On tady být nemohl, že ne?
„Neuvěřitelně jsi selhala, Semirhage,“ pokračoval hlas, tak tichý. Pod dveřmi zářilo slabé světlo, ale hlas přišel zevnitř její cely. Světlo vypadalo stále jasněji a žhnulo sytou červení, osvětlujíc lem postavy v černém plášti, která stála před ní. Semirhage vzhlédla. Narudlé světlo odhalovalo bílou tvář, bílou jako mrtvá kůže. Ve tváři nebyly oči.
Okamžitě poklekla na podlahu a přitiskla se tváří k letitému dřevu. Přestože postava před ní vypadala jako myrddraal, byla mnohem vyšší a mnohem, mnohem důležitější. Zachvěla se, když si vzpomněla na hlas samotného Velikého pána, když k ní mluvil.
Když uposlechneš Šaidara Harana, poslechneš mne. Když neuposlechneš Šaidara Harana…
„Mělas toho kluka zajmout, ne zabít,“ syčivě zašeptala postava, jako když zpod víka hrnce uniká pára. „Připravila jsi ho o ruku a málem o život. Odhalila ses a ztratila cenné pěšáky. Naši nepřátelé tě zajali a teď i zlomili.“ Slyšela, jak se jeho rty roztáhly v úsměvu. Šaidar Haran byl jediný myrddraal, kterého kdy viděla se usmívat. Ale ona si vlastně nemyslela, že je tahle věc skutečně myrddraal.
Na jeho výpady neodpověděla. Této postavě nikdo nelhal ani se nevymlouval.
Štít, který ji blokoval, náhle zmizel. Zatajila dech. Saidar se vrátil! Sladká síla. Když se po něm však natáhla, zaváhala. Kdyby usměrnila, ty napodobeniny Aes Sedai venku by to vycítily.
Její brady se dotkla studená ruka s dlouhými nehty. Byla cítit jako mrtvá kůže. Ruka stočila její hlavu vzhůru, aby pohlédla do bezoké tváře. „Dostaneš poslední šanci,“ zašeptaly červům podobné rty. „Už. Znovu. Neselži.“
Světlo vybledlo. Ruka na její bradě se stáhla. Semirhage dál klečela a snažila se potlačit děs. Poslední šance. Veliký pán vždy odměňoval selhání velmi… nápaditým způsobem. Už sejí takových odměn dostalo a nijak po nich netoužila. Jakékoli mučení nebo trest, které by si tyhle Aes Sedai dokázaly vymyslet, proti nim vypadaly dětinsky.
Přinutila se vstát a po hmatu se vydala kolem místnosti. Došla ke dveřím a se zatajeným dechem je zkusila.
Dveře se otevřely. Vyklouzla z místnosti, aniž panty zaskřípaly. Venku na podlaze ležely tři mrtvoly, které se zhroutily z křesel. Ženy, které udržovaly její štít. Byl tam ještě někdo, klečící na zemi před těmi třemi. Jedna z Aes Sedai. Žena v zeleném, s hnědými vlasy staženými do copu a sklopenou hlavou.
„Žiju, abych sloužila, veliká paní,“ zašeptala žena. „Dostala jsem příkaz ti říct, že v mé mysli je nátlak, který máš odstranit.“
Semirhage zvedla obočí; neuvědomila si, že mezi zdejšími Aes Sedai je nějaká černá. Odstranění nátlaku mohlo mít na člověka velmi… ošklivý účinek. Dokonce i když byl nátlak velmi slabý nebo jemný, při jeho odstranění mohlo dojít k vážnému poškození mozku. Byl-li nátlak silný… nu, bylo docela zajímavé to pozorovat.
„Také,“ pokračovala žena a podávala jí cosi, zabaleného v kusu látky, „ti mám dát tohle.“ Odstranila látku a odhalila matně zbarvený kovový obojek a dva náramky. Pouto nadvlády. Vyrobené v průběhu Rozbití, tak nápadně podobné a’dámu, s nímž Semirhage tak dlouho pracovala.
S timto ter’angrialem bylo možné ovládat usměrňujícího muže. Semirhaginým strachem konečně pronikl úsměv.
Rand navštívil Mornu pouze jedenkrát, přestože si matně pamatoval, jak do této oblasti zavítal několikrát, než Moma zemi nakazila. Vzpomínky Luise Therina. Ne jeho.
Zatímco projížděli křovinami zarostlým saldejským územím, šílenec se uchýlil k syčení a rozzlobenému mumlání. Jak se pohybovali na sever, dokonce i Tai’daišar byl stále jankovitější.
Saldeiu tvořila hnědá, křovím porostlá krajina a tmavá půda, zdaleka ne tak neplodná jako Aielská pustina. Zemědělské usedlosti se vyskytovaly běžně, ale vypadaly téměř jako pevnosti, a malé děti se chovaly jako vycvičení válečníci. Lan mu kdysi řekl, že mezi Hraničáři se chlapec stává mužem, když si vyslouží právo nosit meč.