„Napadlo tě,“ řekl Ituralde, který jel po Randově levici, „že to, co tady děláme, by mohlo být považováno za invazi?“
Rand kývl k Bašeremu, který projížděl porostem vpravo od Randa. „Mám s sebou jednotky jejich vlastní krve,“ řekl. „Saldejci jsou moji spojenci.“
Bašere se zasmál. „Pochybuju, že to královna uvidí takhle, příteli. Už je to mnoho měsíců, co jsem ji naposledy žádal o rozkazy. Nepřekvapilo by mě, kdybych zjistil, že si už žádá moji hlavu.“
Rand se zahleděl vpřed. „Já jsem Drak Znovuzrozený. Pochodovat proti silám Temného není invaze.“ Před nimi se zvedalo předhůří Dhúmských hor. Hory měly tmavý nádech, jako by byly pokryté sazemi.
Co by udělal on sám, kdyby jiný vládce pomocí brány vysadil na jeho území téměř padesát tisíc vojáků? Byl to válečný akt, ale vojska Hraničářů byla někde pryč a dělala Světlo ví co, a on tyto země neponechá bez ochrany. Jen hodinu jízdy na jih Ituraldeho Domanci rozbili opevněný tábor vedle řeky, která pramenila v horách Konce světa. Rand provedl inspekci tábora a mužstva. Poté Bašere navrhl, aby Rand vyjel na obhlídku Momy. Zvědy překvapilo, jak rychle Moma postupuje, a Bašere pokládal za důležité, aby to Ituralde a Rand viděli na vlastní oči. Rand souhlasil. Mapy někdy nedokázaly vyjádřit pravdu, která byla očím zřejmá.
Slunce klesalo k obzoru jako zavírající se oko, toužící po spánku. Tai’daišar zadupal a pohodil hlavou. Rand zvednutím ruky zastavil oddíl – dva generály, padesát vojáků a stejný počet Děv a na konci Narišma, aby splétal průchody.
Na severu, na nízkém svahu, se ve větru vlnila tráva se širokými stébly a zakrslé křoví. Neexistovala žádná určitá hranice, kde Moma začínala. Skvrna na stéblu tady, nezdravě vyhlížející kmínek támhle. Každá jednotlivá skvrna byla sama o sobě nevinná, ale bylo jich mnoho, příliš mnoho. Na vrcholu úbočí už jediná rostlina nebyla prostá skvrn. Moma jako by se šířila dokonce i během toho, co se dívali.
Nad Momou se vznášel olejnatý pocit zkázy, představa sotva přežívajících stromů, udržovaných naživu jako vězni, vyhladovělých až na samotný okraj smrti. Kdyby Rand kdysi viděl něco takového na poli v Dvouříčí, spálil by celou úrodu a překvapilo by ho, že se tak už nestalo.
Vedle něj si Bašere kotníkem prstu přejel dlouhý tmavý knír. „Pamatuju si, že nezačínala ještě několik lig,“ poznamenal. „Není to tak dávno.“
„Už jsem poslal hlídky, které projíždějí podél hranice,“ řekl Ituralde. Zíral na nezdravě vyhlížející krajinu. „Všechna hlášení říkají totéž. Je tam klid.“
„To by mělo stačit jako varování, že něco není v pořádku,“ řekl Bašere. „Vždycky se tady dá bojovat s hlídkami nebo nájezdy trolloků. A když ne s nimi, je tady něco horšího, co je zastraší. Červi nebo krvavíce.“
Ituralde se jednou rukou opíral o sedlo a vrtěl hlavou, zatímco dál upíral pohled na Mornu. „S bojem s takovými věcmi nemám žádné zkušenosti. Vím, jak myslí lidé, ale trolločtí nájezdníci nemají žádné zásobovací cesty a o tom, co dokážou červi, jsem jenom slyšel povídat.”
„Nechám ti pár Bašereho důstojníků jako poradce,“ řekl Rand.
„To by pomohlo,“ přikývl Ituralde, „ale přemýšlím, jestli by nebylo lepší prostě tady nechat jeho. Jeho vojáci by mohli hlídkovat tady a ty bys mohl využít v Arad Domanu moje jednotky. Bez urážky, můj pane, ale nemyslíš, že je divné, když oba působíme v království toho druhého?“
„Ne,“ řekl Rand. Nebylo to divné, dávalo to trpký smysl. Bašeremu věřil a Saldejci Randovi sloužili dobře, ale bylo by nebezpečné nechávat je v domovině. Bašere byl strýc samotné královny, a co jeho muži? Jak by reagovali, kdyby se jich vlastní lidé zeptali, proč se stali Dračími spřísahanci? Přestože to bylo zvláštní, Rand věděl, že nechat na saldejské půdě cizince vyvolá mnohem menší požár.
Jeho úvahy ohledně Ituraldeho byly stejně drsné. Ten muž mu přísahal, ale věrnost se může změnit. Tady v blízkosti Momy budou mít Ituralde a jeho jednotky mnohem méně příležitostí obrátit se proti Randovi. Byli na nepřátelském území a Randovi aša’manové pro ně budou představovat jediný rychlý způsob, jak se dostat zpátky do Arad Domanu. Pokud by ho však nechal na domácí půdě, mohl by Ituralde shromáždit vojáky a třeba usoudit, že ochranu Draka Znovuzrozeného nepotřebuje.
Bylo mnohem bezpečnější držet armády na nepřátelském území. Rand si takové úvahy ošklivil, ale toto byl jeden z mnoha rozdílů mezi mužem, kterým býval, a mužem, kterým se stal. Pouze jeden z těchto mužů mohl udělat, co bylo nutné, bez ohledu na to, že to nenáviděl.
„Narišmo,“ zavolal Rand. „Průchod.“
Nemusel se otáčet, aby cítil, jak Narišma uchopil jedinou sílu a začal tkát. Ten pocit Randa svůdně zasvědil, ale on ho zahnal pryč. Bylo pro něj stále těžší a těžší uchopit sílu, aniž by vyprázdnil žaludek, a neměl v úmyslu před Ituraldem zvracet.
„Koncem týdne budeš mít stovku aša’manů,“ řekl Rand Ituraldemu. „Řekl bych, že pro ně najdeš dobré využití.“
„Ano, myslím, že to tak bude.“
„Chci každodenní hlášení, i kdyby se nic nedělo,“ odvětil Rand. „Posílej posly průchodem. Za čtyři dny zruším tábor a vydám se do Bandar Ebanu.“
Bašere zabručel; bylo to poprvé, kdy se Rand zmínil o přesunu. Rand obrátil koně k velkému otevřenému průchodu za nimi. Některé z Děv už projely skrz, první jako vždy. Narišma stál stranou, vlasy ve dvou tmavých copech zdobené zvonečky. Než se z něj stal asa’man, také byl Hraničář. Příliš mnoho mlhavé věrnosti. Co je pro Narišmu nejdůležitější? Jeho rodná země? Rand? Aes Sedai, jejímž strážcem je? Rand si byl docela jistý, že je mu muž věrný; byl jedním z těch, kteří za ním přišli u Dumajských studní. Nejnebezpečnější nepřátelé však byli ti, kterým jste si mysleli, že můžete věřit.
Nikomu z nich se nedá věřit! řekl Luis Therin. Nikdy jsme jim neměli dovolit dostat se k nám tak blízko. Obrátí se proti nám!
Šílenec měl vždy problémy s jinými muži, kteří uměli usměrňovat. Rand pobídl Tai’daišara vpřed a žvanění Luise Therina si nevšímal, přestože ho zvuk toho hlasu přenášel zpátky do oné noci. Té noci, kdy se mu zdálo o Moridinovi a v jeho mysli nebyl žádný Luis Therin. Při pomyšlení, že jeho sny už nejsou bezpečné, se Randovi svíral žaludek. Zvykl si spoléhat se na nějako na útočiště. Pravda, mohl mít noční můry, ale byly to jeho noční můry.
Proč přišel Moridin Randovi v Šadar Logotu při boji se Sammaelem na pomoc? Jaké spletité sítě to spřádal? Tvrdil, že Rand pronikl do jeho snu, ale nebyla to jen další lež?
Musím je zničit, pomyslel si. Všechny Zaprodance, a tentokrát to musím udělat nadobro. Musím být tvrdý.
Až na to, že Min nechtěla, aby byl tvrdý. Právě ji ze všech lidí nechtěl děsit. S Min nehrál žádné hry; možná ho nazývala hlupákem, ale nelhala mu; a to ho nutilo, aby chtěl být mužem, jakým si ona přála, aby byl. Ale troufal si na to? Mohl být muž, který se směje, zároveň mužem, který dokáže v Šajol Ghúlu čelit tomu, co bude třeba vykonat?
Abys žil, musíš zemřít. Odpověď na jednu z jeho tří otázek. Jestliže uspěje, jeho památka – jeho odkaz – bude po jeho smrti žít dál. Nebyla to příliš velká útěcha. Nechtěl zemřít. Kdo ano? Aielové tvrdili, že smrt nevyhledávají, přesto, když přijde, přijímají ji.